|
Terapie koněm Vážení přátelé, dovolujeme si vás pozvat na v pořadí
druhý dvoudenní seminář určený všem jezdcům i nejezdcům "Návrat k přirozenému ježdění, komunikace s koněm jako s partnerem". Seminář bude probíhat jako ukázka, při které bude trenér střídavě předvádět formy komunikace koněm
a několika "surovými" koňmi. V tomto "dorozumívacím" kurzu se nejedná o metody výcviku koní v pravém slova smyslu, ale o výcvik lidí! Tak zněl text pozvánky a
nelhal. Už nějakou dobu jsem čekal, odkud že se objeví další "new age" přístup, další lekce, jiná forma zjištění, že "tudy cesta nevede". Vida. Když jsme vešli do sychravé jízdárny, ihned nás upoutala kobylka, která nenuceně a
elegantně pobíhala a chodila sem tam, zkoumala lidi, zdravila se s nimi, velmi často jen tak z radosti ze života řehtala a válela se v pilinách atd. Byl to ten nejpřirozenější kůň, kterého jsem kdy viděl. Byla to dáma.
Později jsme se dověděli, že čtyřletá kobylka nikdy nebyla sedlaná a žije ve volné přírodě celý rok. Jak ji "odchytili"? Hodinku dvě je prý třeba za takovým volně pobíhajícím koněm chodit, až si vás všimne. Pak je ale
třeba naopak dělat vše proto, aby si kůň všiml, že si ho člověk nevšímá. Když je člověk klidný, kůň, tvor zvědavý, pomalu přijde sám. Hlavní organizátor, Wanata ze Mšeckých Žehrovic, chová sám koně volně, celoročně pod
širým nebem. Instruktor, Jurgen Malo, předvedl užaslým divákům i zasloužilým koňákům, jak lze s koněm komunikovat skutečně jen doteky prstů a rukou, gestem paže nebo nějakým pohybem těla. Později jsem zjistil, že
v časopise Jezdectví vychází na pokračování další informace o škole "přirozeného ježdění" Američana Pata Parelliho.
Přirozené partnerství člověka a koně Pokud se snažíte o dosažení přirozeného vztahu ke koni, musíte si v první řadě uvědomit, že kůň není pouze koněm. Je osobnost na čtyřech nohách, která myslí zcela jinak než vy
nebo já. Zatímco lidská inteligence je založena na pádnosti logických argumentů, koně založili svůj způsob myšlení na touze po pohodlí. Koně se chtějí cítit bezpečně a pohodlně a všechno, co tomuto jejich přání neodpovídá, u nich
vyvolává strach a pocit úzkosti. Kůň je kořist a nikoliv predátor a řídí se třemi základními instinkty: je ostražitý a vnímavý vůči nebezpečí, co nejrychleji se snaží vzdálit od místa, kde ho něco polekalo a je stádovým zvířetem. Kůň
všechny složitější situace řeší různým stupněm bezhlavé zbrklosti. Někteří koně jsou sice citlivější a jiní méně, někteří jsou zbabělejší než jiní. Totéž platí o jejich klaustrofobii, i když také pobyt v uzavřeném prostoru snášejí
koně velmi individuálně. Tato zbrklost vyplývá z toho, že mají v sobě jakýsi vnitřně zabudovaný instinkt "za každou cenu rychle vpřed". Stejně jako má člověk občas nutkání něco bez rozmyšlení udělat, také kůň nejprve reaguje a potom
teprve přemýšlí. Plnou rychlostí utíká pryč od nebezpečí a otočí se teprve tehdy, až má pocit, že už mu nic zlého nehrozí. Toto tvrzení si můžeme ukázat na následujícím příkladu. Když koni například uvázne noha v oplocení, nezačne
chladně uvažovat ve smyslu "zatraceně, jak jen tu nohu teď dostanu ven?", ale začne se plašit, zmítat a za každou cenu bude chtít utéci ze svého vězení, i když se přitom těžce zraní. Tak se to stane vždycky, pokud daný kůň není
naučen, že má v takovém případě zůstat klidně stát a čekat, dokud ho někdo nevyprostí. Lidé, kteří uvažují jako lidé (a ne jako koně), mají pocit, že když kůň jedná na základě svých instinktů, že je neposlušný. Musíme si
však uvědomit, že kůň je výtvorem přírody, která ho naprogramovala tak, aby se choval jako každé jiné lovné zvíře. O tom, že jsou koně kořistí, nás snadno přesvědčí jejich tři typické charakteristiky: 1) páchnou tím, čím se živí -
tj. trávou, 2) oči mají umístěné po stranách hlavy, takže vidí bilaterálně. To jim umožňuje široké periferní vidění, díky kterému uvidí i dravce, kteří se k nim plíží zezadu. Na druhé straně však mají nevýhodu v tom, že špatně
odhadují hloubku. 3) jako každé jiné lovné zvíře také koně citlivě reagují na nebezpečí: lidi, místa, předměty a změny, zvláště pokud pro ně představují určitý druh nebezpečí. My lidé oproti tomu vypadáme jako predátoři: jsme cítit
masitou stravou, obě naše oči se nacházejí v obličejové části hlavy. Díky tomu výborně odhadujeme hloubku a jsme schopni zaostřit na pohybující se objekt, ale chybí nám dokonalé postranní vidění, takže nikdy nepostřehneme nebezpečí
ze strany jiného člověka, prostředí, předmětu nebo změny. Když se nastolí opravdové přirozené přátelství mezi člověkem a koněm, člověk se stává polovičním koněm a kůň polovičním člověkem. Protože my jsme v tomto vztahu
vůdcem, je naším úkolem dosáhnout toho, aby byl kůň odvážnější, méně klaustrofobický a méně náchylný propadat touze dělat všechno zbrkle. Kůň se tedy musí "polidštit" a naše potřeby se pro něho musejí stát natolik významné a
přijatelné, aby nás ve své společnosti mohl považovat za alfa zvíře a ne za predátora nebo za slabocha. Vztah mezi vámi a koněm musí být zcela přirozený. Musíte vědět, jak kůň myslí. Většina lidí při zacházení s
koňmi selže proto, že nepřestávají uvažovat jako lidé a neumějí myslet jako koně. Také pomůcky, které používáte, musí působit zcela přirozeně. Přirozené partnerství mezi člověkem a koněm poznáte už podle toho, jaké pomůcky člověk
používá nebo naopak nepoužívá nebo které by používat neměl. Protože se na formování lidského přístupu ke koním mnohokrát odrazily lidské názory, nejrůznější postoje a vztahy a také lidská víra, prvním objektem našeho
zájmu musí být právě způsob, jakým ke koni přistupujeme. Ten se dost často pohybuje mezi dvěma extrémy. První z nich je metoda biče, používaná lidmi, kteří se snaží donutit koně k poslušnosti za pomoci trestů. Tento typ člověka svého
cíle dosahuje použitím síly a zastrašování. Opačným případem je metoda cukru (v tomto případě mrkve), při které je kůň mile žádán, aby něco udělal. Takový učitel nebývá obvykle příliš úspěšný, protože se namísto nezbytného respektu
pouze doprošuje. Přibližně uprostřed mezi těmito dvěma extrémy stojí člověk, který je tzv. asertivní. Pokud tedy pracujete s koňmi přirozeně, je nutné, abyste byli maximálně laskaví, ale současně i maximálně důslední.
Základem přirozeného zacházení s koněm je, abychom všechny věci dělali pro koně a s koněm, a ne, abychom je dělali koni jako takovému. Základem je umět využívat své představivosti nad hranici, která je běžná u normálních lidí.
Vaše partnerství s koněm musí být přirozené. Už význam slova partnerství znamená, že kůň i člověk spolu spolupracují dobrovolně. Tento přirozený, dobrovolný vztah platí pro koně stejně jako pro člověka, ale kůň je tady vždy na prvním
místě. Vyhýbejte se stereotypům. Je velmi jednoduché, aby se kůň naučil stereotypnímu chování, ale nedělejte ze sebe ani z koně hlupáka. Nepředpokládejte, že se kůň dneska probudí na stejném místě ohrady jako včera. Kůň žije z
okamžiku na okamžik a prostě se bude probouzet pokaždé někde jinde. Na druhé straně je důležité se určitým návykům vyhnout. Když jste kupříkladu tři dny po sobě jezdili v kruhové ohradě a pokaždé jste před sesednutím zastavili u
východu, naučíte koně, aby předpokládal, že je nutné zastavit vždycky, když dojedete k východu. Čtvrtý den už kůň pravděpodobně u východu zastaví sám a bude očekávat, že z něho sesednete. Odnaučte ho to tak, že budete neustále
obměňovat čas a místo. Komunikace je oboustrannou záležitostí. Pojem komunikace znamená, že dva nebo více jedinců jsou schopni vyslat nebo přijmout určitou myšlenku, srozumitelnou pro všechny zúčastněné strany. Pokud se
plácnu do stehna a pes ke mně přiběhne, znamená to, že jsme spolu komunikovali. Ale můžu mluvit ke kůlu dokud nezmodrám, a bude to stále jenom řečnění. Komunikace v tomto případě není možná, protože to musí být vždycky vztah mezi
dvěma a více živými bytostmi. Důvěřujte svému koni, že udělá to, co od něho žádáte, ale neustále dbejte na to, abyste byli stále stejně spravedliví. Zkuste se stát přirozeným vůdcem pro vašeho přirozeného následovníka - vašeho koně.
Pokud se jím chcete stát, musíte být psychicky, emocionálně i tělesně fit, a to za všech okolností. Musíte dosáhnout toho, abyste s koněm jednali společně, v jakémsi společném souznění. Měli byste se ke koni vždycky chovat
spravedlivě, umět prosadit své přání a navodit takovou situaci, aby kůň jednal tak, jak si přejete - ale nikdy ho nesmíte do ničeho nutit. Musíte mu umožnit, aby něco dělal, ale nikdy no nenechat, aby dělal to, co sám uzná za vhodné.
Řeč těla je universální jazyk. Existují určité způsoby, pomocí kterých nám kůň umí dát najevo, co si myslí. Například když sklopí uši, znamená to, že se zlobí - mějte se na pozoru! Když mrká, znamená to, že přemýšlí. Pokud si
olizuje pysky, pravděpodobně si třídí nějakou myšlenku - chápe danou situaci a smiřuje se s ní. Pokud má pokrčenou zadní nohu, odpočívá, ale pokud má přitom sklopené uši a nohu zvedá, je připravený kopnout. Existuje množství takových
projevů, které nám umožňují pochopit stav koňské mysli. Stejně důležitá - a možná dokonce i důležitější - je i neverbální komunikace, kterou používá člověk. Většina lidí však do podstaty řeči svého vlastního těla nikdy nepronikne.
Už způsob, jakým se dívají na koně, jejich držení těla a pohyby koním prozradí, co si lidé myslí. Nevhodnou "řečí těla" můžete koně snadno zmást. Když se někteří lidé přibližují ke koním, jejich postoj způsobí, že koním
připadají agresívní nebo záludní, jako kdyby zahlédli lva. Oproti tomu existují lidé, kteří vypadají jako jehňátka a vždycky se podřizují vůli jiných. K jiným příkladům nevhodného chování, které mezi člověkem a koněm
může vyvolat nedorozumění, patří kupříkladu tento: přicházíte na pastvinu za koněm. Chcete se s ním jen pozdravit, ale v jedné ruce přitom nesete trochu ovsa a druhou ruku, držící ohlávku, schováváte za zády. Vypadá to, jako byste
byli rozhodnuti koně chytit a odhodlaný výraz ve vaší tváři koně vyděsí. Vypadá to přesně tak, jako když se predátor rozhodne chytit svoji kořist, v tomto případě dotyčného koně. S prostředky pro dorozumívání s koněm,
zahrnujícími ruce, paže, nohy, holeně, sed, hlas a dokonce i výraz tváře, jsme se narodili. Osmdesát procent naší komunikace, ať už se jedná o dorozumívání mezi lidmi a koňmi nebo mezi lidmi navzájem, je neverbálního charakteru. Je
velmi snadné vyvolat u kořisti konfliktní vjem. Téměř všechno nežádoucí chování u koně pramení ze skutečnosti, že většina koní je překrmena a nedostatečně cvičena. Krmení představuje příjem proteinů a živin a cvičení
představuje psychický, emocionální, a také fyzický výdej energie. Kůň ve volnosti se většinou prohání ve stádu v otevřené krajině, kde má k dispozici velký prostor. Koně ve stádu si tak zajistí všechno psychické, emocionální i
fyzické cvičení, které potřebují. Denně urazí více než třicet mil, hrají si hry o získání dominantního postavení, jako například "kdo se první napije z prohlubně s vodou?", a vyhlížejí případné predátory. Během dne u nich tak dochází
k rovnováze mezi nezbytnými nutričními vstupy a spotřebou energie na mentální, emocionální a tělesný výkon. Svoje naučené chování získávají koně nejprve od svých matek, potom díky životu ve stádě, na třetím místě je vliv prostředí
a na čtvrtém jsme my. Lidé mohou ovlivnit naučené chování koní v různých obdobích, jako je imprinting v hříběcím věku a kritické periody učení. Musíme si uvědomit, že část současné koňské osobnosti je založena na jeho naučeném
chování. Kůň může svoji osobnost od základů změnit, nebo ji prostřednictvím naučeného chování modifikovat. Koně se rodí jako citlivá a vysoce vnímavá zvířata. Vysoce temperamentní kůň může silně reagovat na věc, které by si jiný
kůň ani nevšimnul. Někteří koně se rodí jako bázlivci, ale nemusejí být temperamentní. V opačném případě to s nimi pořádně zacvičí. Zjistil jsem, že nejlepším způsobem, jak rozpoznat příslušné dispozice, je mladého koně pozorovat při
hře nebo když se poleká. Kůň nikdy neodhalí svoje atletické vlohy více, než v těchto dvou situacích. V kladenské jízdárně předvedli Jurgen s Wanatou neuvěřitelně laskavý a moudrý vztah ke koňům. Dokonce i
"neurotičtí" koně, kteří se chovali velmi agresívně, za chvíli zkrotli a začali být jako beránci. Udidlo z provazu, aby je kůň vůbec necítil, jemné doteky, když bič, tak jen na pohlazení - prodloužení ruky. Tak
nějak se asi museli chovat ke koňům indiáni, tak nějak se ke koňům museli chovat i naši slovanští předkové. Co když náš, západní, způsob ustájení a výcviku koní je právě takový nesmysl, jako systém dosavadního školství? Pruský výcvik
k absolutní poslušnosti, bič, dril, udidlo, ostruhy, řev, "krocení"... Přál bych všem, kteří kdy měli co do činění s koňmi, nebo všem učitelům, aby měli možnost cítit atmosféru přirozeného partnerství. Kobylka
si hrála. Byla šťastná. My všichni v publiku jsme s otevřenou pusou nemohli téměř uvěřit jednak tomu, co jsme viděli, jednak tomu, co z nás všech (a našich koňů) udělal nesmyslný donucovací výcvik. Je
nejvyšší čas, abychom prošli nějakou terapií (třeba koněm), a abychom našim dětem (či oponentům a partnerům) přestali vnucovat svou řeč, ale naučili se naslouchat a myslet v dialogu přirozeného partnerství. (A
pokud máte o takovouto komunikaci s koněm hlubší zájem, napište na adresu Wanata, Mšecké Žehrovice, 270 64 Mšec.) |
