Při sportovní masáži
se pracuje hlavně fyzicky a vliv na klienta je jen krátkodobý a málo účinný. Při terapeutické masáži se může jít hlouběji a pomoci tak člověku s některými problémy, které ho trápí. Můžeme mu naslouchat, a z toho, co se o něm dozvíme,
s tím dále pracovat.
Moje zkušenost je, že taková masáž může člověka dlouhodobě transformovat. Změní třeba i chod jeho života. Má možnost se zcela neočekávaně zamyslet nad tím, co vlastně dělá, jak jeho život funguje a může začít
dělat to, co pro něj má velký léčebný význam.
Působí vlastně okamžitě. Může člověka změnit hned, i během sezení se může něco stát. Pokud se člověk chce změnit.
S tím souvisí otázka, jak se liší terapeutická masáž
od běžné, sportovní masáže?
U sportovní masáže jde jen o úlevu při konkrétní bolesti. Terapeut se ji snaží rozmasírovat, ale nezabývá se tím, proč vznikla.
Jde také o postoj maséra nebo terapeuta, který je
takovým spojovacím článkem s energií, které se i on sám otevírá. Každý z nás se už před masáží koncentruje, otevírá, prosí o pomoc, aby masáž měla na klienta vliv, takže jsme takový průchozí kanál. Něco předáváme, i když to zní
divně, člověk se v pokoře snaží předat masáží to, co cítí. I zakončení je takové, že když poděkujeme a ukončíme masáž, je to více akt spirituální než fyzický.
Je důležité, aby byl terapeut koncentrovaný, jakoby uzemněný a zároveň
propojený.
Co může klient terapeutickou masáží získat?
Záleží na tom, jak je otevřený, co potřebuje a proč vlastně masáž vyhledává. Někteří lidé v tom nemají jasno, přicházejí zcela
intuitivně, protože cítí, že by jim to mohlo pomoci, ale sami neví, jakým způsobem. Ale ten pocit, že něco je třeba změnit, ten u nich je.
Existují klienti, na které tato masáž nepůsobí?
Mám
zkušenost, že většině stačí bezprostřední fyzický kontakt, protože jim schází dotek. Lidé se málo dotýkají, možná i to je jeden z hlavních důvodů, proč vyhledávají masáž. Příčinu jejich problému to ale neřeší. Myslí si, že když
zaplatí a přijdou na masáž, že už tím udělali dost. Po čase přijdou na to, že chtějí něco víc. To když se stane, tak zaplaťpánbůh za to.
Hlavně musím zjistit, co na ně můžu používat. Postupně s nimi budu pracovat, od těch
nejjednodušších věcí, které by mohly zapůsobit, a potom na ně můžu zkoušet další a další věci, ale nezkouším hned tu nejrazantnější metodu.
V terapeutické masáži existují i razantnější metody?
No, to můžeš rozlišit. Kam až to pustit, jestli to nechat jenom na kraji, aby se v tom neutopili. Seznámit je jenom s tím kontaktem, když na to nejsou vůbec zvyklí. Až když si po prvním sezení něco uvědomí, dozví se něco o sobě. Je
třeba zjistit, proč ten člověk přišel. Je tam kontakt, nebo se chce zabývat sám sebou? Podle toho tu metodu můžu nějak stupňovat.
Já jsem zjistila, že je velmi důležité navázat s tím člověkem ne osobní přátelství, ale
takový kontakt, kdy si vzájemně důvěřujeme tak, že může být sám sebou, a uvolnit se a důvěřovat mi. Třeba, že nebudu sahat někam, kde je mu to nepříjemné, nebudu příliš tvrdá, nebo zase příliš něžná.
Jsou klienti, na které ta technika nepůsobí? Co s tím pak děláš?
Řeším to tak, že nepokračuji. Oni většinou už nepřijdou. Je to oboustranné. Cítí, že moje masáž, která je velice jemná, jim nevyhovuje, že chtějí
sportovní masáž, kterou jim také většinou doporučím. V dobrém se rozejdeme. Neříkám, že to udělám příště lépe, nechávám to být.
Je terapeutická masáž vhodná pro každého člověka?
Je vhodná pro každého.
Já si myslím, že je vhodná pro každého, kdo je trošku otevřený, chce se víc poznávat a chce pracovat na sobě. To je vlastně to, proč jsme tady.
Jak masáž probíhá? Klient je oblečen nebo svlečen?
Záleží na klientovi, chce to respektovat jeho přání, aby tam nebylo žádné násilí. Potom už by to byla manipulace a klient by se uzavřel.
Jakým druhem tréninku a praxe jste prošli?
U mně to začalo zájmem něčeho se dotýkat, něco tvořit rukama. Už v dětství, ať už to byla příroda, hlína, květiny. Pak se vyskytly první zdravotní problémy v rodině, tak
jsem se začala dotýkat a bylo mi to příjemné, ruce tvořily, začaly se dít věci, a ten dotýkaný to cítil taky. Objevila jsem Školu životního stylu v Praze, kde jsem se setkala se švédskými masážemi. Nechali nás tam opravdu tvořit,
nikam nás nesměrovali. Když jsem pak dál měla možnost setkat se se sportovní masáží, tak jsem si řekla, že to určitě není moje cesta. To jedeš podle určitého systému a nezabýváš se ničím jiným, než jaký hmat bude následovat po tomhle
hmatu. Takže tahle škola pro mne byla dost rozhodující. Praxi jsme získávali už prací na sobě, ale dál jsme si vyhledávali své klienty. Tak jsem si utvářela svůj pohled a cestu, co bych chtěla. Zpětné reakce kolegů a těch několika
klientů mi pomohly uvědomit si, že ta práce je dobrá, takže jsem v tom pokračovala. Ta škola byla jednoletá, byly tam věci z alternativní medicíny, bylo to tak všechno krásně propojené. Učili nás, jak s lidmi zacházet, že nejsou jen
tělo, jak se připravit...
Stániny masáže na mně začaly působit velmi terapeuticky, a tak jsem si, nejen jako klientka, ale protože se taky ráda dotýkám lidí, najednou sama uvědomila jakousi potřebu, že se to chci naučit
taky. A tak jsem se do toho vrhla, relativně nedávno, před dvěma a půl lety. Účastnila jsem se několika intenzívních kursů v Kalifornii, a probíhá to dál, to je nikdy nekončící příběh. Začínám už opravdu cítit energii, která proudí v
těle lidí, jsem mnohem citlivější na energii. Má to veliký vliv i na můj osobní život.
Já jsem se dostal k masážím prozaicky. Nejdřív jsem pracoval jako konstruktér, pak přišel rok 1989, a šéfové mi naznačili, že už tam
se mnou nepočítají, tak jsem přemýšlel, co budu dělat. Tak mně napadlo, že bych si mohl udělat masérský kurs. Ten první kontakt byl tedy se sportovní masáží, asi před sedmi, osmi lety. Pak jsem získal praxi v jedné soukromé firmě,
bylo to dosti tvrdé, ale díky tomu jsem si to začal rozvíjet. Chodil jsem i na reiki, akupresuru. Přednášející byli velmi zajímaví lidé a hodně jsem se od nich, ale i od ostatních posluchačů naučil, protože tam se scházejí lidé,
kteří praktikují mnohem déle. Léčitelé a terapeuti. Pak mě hodně ovlivnila škola Inge Schubertové v Německu. A myslím, že to pokračuje, protože teď jsem byl už dvakrát na kursu Kum-nye. To je tibetské cvičení, které prohlubuje
prociťování životních energií.
Jak bys popsal masážní techniku, kterou v současné době používáš?
Můj postup má jakousi základní linii, které se dosti často držím, ale je to všechno
individuální, vše záleží na klientovi, kterému se snažím přizpůsobit. Cílem je toho člověka uklidnit, uvolnit, aby se dostal do příjemného, relaxovaného stavu. A to je podmínka na cestě k poznání. Když je stažený, tak se těžko
dostane k informacím, které jsou kolem nás.
A jakou používáš techniku ty, Ivo?
Já bych svou techniku nazvala relaxační, nebo integrativní masáží. Snažím se integrovat víc technik
dohromady, abych dosáhla co nejhlubší relaxace.
Jak bys nazvala svou masáž ty, Stáňo?
Masáž, která přinese uvolnění. Psychické i fyzické. Na prvním místě psychické.
Jaké je to pro vás, jako
terapeuty, když pracujete s klientem a dáváte mu masáž?
I když po masáži dost často cítím fyzickou únavu, tak mám příjemný pocit, takový pocit naplnění. Že to má smysl.
Já to cítím jako kreativní proces. Cítím,
že těma rukama taky tvořím, jako umělkyně, která maluje. Je to velice naplňující.
Máte nějaký oblíbený typ klientů?
Mám raději klienty, kteří mě vyhledají víckrát, třeba pravidelně, jednou za
čtrnáct dnů. To mám větší šanci, aby účinek masáže byl hlubší.
Já mám také oblíbené klienty. To jsou skoro ti samí, jako u Roba. Mám ráda, když jsou uvolnění a líbí se jim to, když si dovedou na tom stole dýchat, když cítím, že se
dovedou uvolnit. Je to pak vzájemný požitek.
Dost často se mi stává, že klienti chodí, ale zabýváme se stále tou samou věcí. Větší úspěch by byl, kdyby řekl, teď třeba nějakou dobu nepřijdu a zkusím něco udělat bez vás, něco
vymyslet. A pak třeba přijít a pokračovat v něčem dalším. Jsme vlastně pořád takovými poradci, průvodci, ale někdy je to začarovaný kruh.
Mohli byste popsat nejhoršího klienta?
Jednou jsem měla
klienta, který celou dobu masáže ležel na stole úplně křečovitě, točil si prsty jakoby nudou, měl otevřené oči a díval se na strop a občas vzdychl, jakoby říkal: no, trvá to docela dlouho. Tenkrát jsem nevěděla, jestli to nemám
přerušit, ale statečně jsem to dopracovala. Kladla jsem si otázky, co jsem udělala špatně, ale pak jsem si řekla, že se tímhle nebudu zabývat. Špatně se pracuje s lidmi, kteří jsou stažení, nedokáží se uvolnit. Nejhorší pro mne
bylo, když si jeden člověk v mé přítomnosti zapálil cigaretu.
Jsi proti kouření?
Ano, myslím, že po masáži je ideální, když si člověk ještě chvíli lehne, a pokud má možnost, tak si otevře
okno a je na čerstvém vzduchu.
Vím, že nemasírujete jen Čechy, ale i cizince. Je nějaký rozdíl v jejich reakcích?
Zahraniční klienti jsou mnohem uvolněnější, mnohem otevřenější než Češi. Oni dokáží
vypnout a věnují se jen tomu okamžiku. Od začátku až do konce si to opravdu vychutnají. My Češi si tohle nedokážeme dopřát. Třeba se mi stalo, že klient si objednal masáž, ale zároveň měl vedle sebe mobilní telefon. Během masáže,
která trvala hodinu, si stihl vyřídit pět telefonů. To je nevýhoda podnikatelů, kteří si dopřávají masáž, ale trvá třeba půl roku, než se opravdu uvolní. Když mi po roce jedna klientka, která měla migrény, dokázala usnout, tak jsem
to málem oslavila. Po takové masáži je to úplně jiný človíček.
Moje zkušenost je stejná. Já zase naopak mám víc cizinců a většina z nich přijde cíleně, protože masáž znají už ze své země, a teď jim v Praze schází. Nechtějí
sportovní masáž, chtějí masáž, na kterou byli zvyklí. Většina mých klientů jsou Američané a jsou zvyklí na tento druh masáže, a také jsou už v podstatě uvolnění. Ale i někteří čeští klienti, většinou z okruhu přátel, se otevřou tak,
že ta masáž na ně má velice transformativní vliv. Možná právě proto, že mě znají osobně a vědí, že mi můžou důvěřovat.
Klienti se stali tvými přáteli?
Někteří z nich. Někteří jsou moji
přátelé nebo sousedi, a když jsou v nějakém životním stresu, nabídnu jim, že je uvolním a výsledek je fantastický. Jsem si jistá, že by takové masáže byly všeobecně velikým přínosem pro celou společnost, která je teď taková hodně
stresovaná byznysem a osobními problémy. Lidi nevědí, jak se mají uvolnit. Ta masáž bohužel není známa, není dostatek informací. Jinak by ji lidé určitě chtěli. Je to v současných terapiích taková Popelka.
Obyvatelstvo v
České republice většinou nedůvěřuje novým věcem. Proto to trvá delší dobu, než se otevře.
Co od svých klientů žádáte?
Vím, že někteří terapeuti dokáží předem navázat rozhovor, dokáží vytvořit uvolněnou atmosféru,
já to ještě neumím tak dobře. Nabídnu jim, že bych jim ukázala jednu masáž, a pokud jim to vyhovuje, aby se uvolili přijít alespoň pětkrát.
Já od klientů, kteří mě vyhledají, žádám, aby se uvolnili. Je to vlastně prosba, aby na
sobě pracovali, stačí jenom minimálně: aby zhluboka dýchali, aby pili dostatečné množství tekutin a pravidelně cvičili a moc se nerozčilovali. Aby byli v pohodě.
Jak je terapeutická masáž v České republice rozšířená, jak se
člověk může dozvědět o kvalifikované masáži nebo terapeutovi, jak ho lze najít?
Myslím, že alespoň ve velkých městech rozšířená je. Horší je to s informovaností na menších městech a na vesnicích. Člověk asi musí
hledat nebo dát na doporučení někoho, kdo už někde byl.
Jak to funguje v Kalifornii?
V Kalifornii je člověk až přesycen nabídkami. Neví, kterou si vybrat. Je to na každém rohu, v každých
novinách.
Většina Čechů mi řekla, já vůbec nevěděl, že něco takového existuje.
Jenže já vidím, jak ani mí nejbližší v rodině nemají trpělivost na sobě dlouhodoběji pracovat. Typický uhoněný,
zaměstnaný muž ve středním věku si dá honem rychle jakoukoli masáž, protože nemá trpělivost vyloženě na terapeutickou masáž.
Vždyť je to tak jednoduché se zastavit... Ať si lidi zajdou na terapeutickou masáž a
uvidí ten rozdíl. Proč tolik pracovat, proč se pořád takhle honit, když vidím, že mi to nedělá dobře?
Je výborné, když třeba v cizině vidíme, jak už jsou vyrovnaní i samotní terapeuti. Jak vnímají spoustu věcí, jak na
sobě pracují.
Jak dlouho se o terapeutické masáži ví v Kalifornii? U nás je to vlastně otázka posledních pár let.
Kalifornie byla průkopníkem ve všem, takže o této masáži vědí i ty vrstvy
obyvatelstva, které nečtou spirituální knihy a časopisy. Každý ví, že existuje a hodně lidí ji používá.
Máte rádi svou práci, nebo je to pouze povolání, zaměstnání?
Miluji svou práci. Jsem ráda, že to
můžu dělat, že se můžu zabývat něčím, co je mi tak blízké, že se můj život točí kolem toho, co mám ráda.
Pro mě taky. O práci se v podstatě nedá mluvit, stala se radostí, posláním a naplněním.
Tato práce se dá dělat
jedině s láskou, protože když to někdo dělá kvůli penězům, tak to klienti rychle vycítí. Je to těžká práce, ale je to krásná práce.
Já to necítím jako těžkou práci, možná proto, že dělám masáže, které jsou velmi subtilní. Po práci
jsem víc nabitá než vybitá a nemusím ze sebe vydávat nějakou manuální sílu. Je to víc takový jemný dotek, který mě spíše nabíjí než vyčerpává.
Staly se mi případy, kdy jsem byla vyčerpaná, ale to byl většinou můj
problém, kdy jsem nebyla v pohodě. Ze začátku jsem si nebyla vědoma, jak důležité je před masáží se zkoncentrovat a prosit, tak jak to dělám před každou masáží, aby masáž byla pro dobro nás obou. A taky je důležité na závěr poděkovat
nejen klientovi, ale i tomu, co je nad námi.
Co byste rádi dodali?
Já bych řekla: přijďte všichni, je to krásné... Každému to prospěje.
