|
V průběhu jedné velmi významné konference o velmi významných věcech, za účasti takových celebrit, jako Zbygniew Brzezinski, Michail
Gorbačov, Oscar Arias, Shirley MacLaine, Fritjof Capra, Rupert Sheldrake, Joan Halifaxová a.j., se na konci jedné panelové diskuse na téma "Rozšiřování hranic lidskosti", po mnoha velmi učených projevech o mystické vědě (či vědecké
mystice) dostal ke slovu malý mnich v hnědé róbě: vietnamský mnich Thich Nhat Hahn. Mluvil tiše, zklidněně. Začal příběhem: "Jednoho dne jsme cvičili meditaci v chůzi. Meditujeme tak každý den. Najednou jsem si uvědomil, že
strom přede mnou mi dovolil projít. Stál jsem před tím stromem a uvědomil si, že dýchám tím stromem. Ten strom tak stál a existoval pro mne. Přímo jsem cítil naše propojení. Buddha v Diamantové sútře radí zbavit se hodnocení a
pojmenovávání všeho a všech. Sebe, lidstva, životních situací. Radí také, že zbavit se toho je velmi snadné a každý to může zvládnout. Podíváme-li se na věci kolem sebe skutečně plným bdělým vědomím, zjistíme, že všechno je
utvořeno z nesobeckých součástí. Podíváme-li se na květinu, co vidíme? Vidíme také slunce, vítr, zemi, minerály, zahradníka, celý vesmír. Jako ta květina, i naše tělo je součástí všeho kolem - chybí jen jedno: pocit
oddělenosti naší existence. Abychom tedy byli více sami sebou, musíme si více všímat i toho, co se nás jakoby netýká. Víme přece velmi dobře, že bez druhých lidí, jiných živočichů a rostlin nemůžeme existovat. Víme, že živí tvorové
jsou složeni z neživých komponentů. Proto meditujeme: abychom tuto vizi udržovali stále čerstvou a živoucí." A na adresu zvědavých novinářů, co že je zač
(Zenový mistr? Mírový aktivista? Buddhistický guru?) a velmi inteligentních projevů Gorbačova a spol. pak poznamenal: "Inteligence nestačí. Abychom dokázali usměrnit naši budoucnost, potřebujeme ještě něco jiného. Bez míru a osobního
štěstí se nedokážeme postarat ani o sebe, natož o jiné formy života a o svět. Proto je pro nás tak důležité naučit se žít okamžik po okamžiku, plni si vědomi všeho, co děláme. Změníme-li způsob, jak jíme, chodíme, vnímáme sebe a
svět, změníme i svět. O tom jsem před lety hovořil s Martinem Lutherem Kingem: praxe bdělého vědomí neznamená sedět hodinu denně v tiché meditaci, ale dá se cvičit a žít každý okamžik dne. Nenásilí neznamená pasivitu.
Znamená to konat s láskou a soucitem, žít tak, abychom umožnili šťastné žití i dětem našich dětí. Děkuji vám."Nebylo co dodat. Rozhostilo se hluboké a třeskuté ticho. Mnich v hnědé róbě v tom tichu odešel
právě tak nenápadně, jak přišel. Thich Nhat Hahn (1926) je mnichem po celý svůj život. V roce 1967 byl Martinem Lutherem Kingem kvůli mírové práci během vietnamské války nominován na Nobelovu cenu míru. Napsal přes
dvacet knih, přednáší po celém světě a od roku 1966 žije ve Francii, v komunitě poblíž Bordeaux. Thich Nhat Hahn uspořádal v roce 1993 jeden svůj seminář i v Praze. Měl jsem tu čest mu tlumočit a dodnes na ty dvě
hodiny vzpomínám jako na svůj nejsilnější překladatelský zážitek života. Celou tu dobu jsem dokázal být na 100% dokonale soustředěn na to, co Thich říkal, schopen vše plynně, bez námahy, jen tak, tlumočit v plynné krásné
češtině. Prošli jsme se s ním a jeho přáteli po Karlově mostě, objali spolu velmi starý strom (mišpuli) ve Vojanových sadech. Tehdy nás naučil meditaci v chůzi. Od té doby ji i já učím na svých seminářích a mohu potvrdit (i
z vlastní zkušenosti): funguje to. Oblázek na dně řeky
Thich Nhat HahnPřátelé, představte si, jak někdo zvedne oblázek a hodí ho do řeky. Poté, co se oblázek dotkne povrchu říční hladiny, dovolí si klidně klesnout do řeky. Dotkne se říčního dna
bez jakékoliv námahy. Jakmile je na dně, zůstane tak v klidu, bez jakéhokoliv úsilí a nechává vodu nad ním neustále proudit. Myslím, že oblázek dosáhne dna řeky tou nejkratší a nejméně namáhavou cestou právě proto,
že se vůbec o nic nesnaží. Během meditace bychom si měli dovolit odpočívat právě tak, jako oblázek na dně řeky. Měli bychom si dovolit klesnout, přirozeně, bez jakékoliv námahy, do pozice meditace v sedě, a odpočívat.
Odpočívat, zůstat v klidu, je velmi důležitá duchovní praxe. Měli bychom se jí všichni naučit. Odpočinek je první část buddhistické meditace. Měli bychom dovolit svému tělu a své mysli odpočívat. Naše mysl, stejně jako naše
tělo, potřebují odpočinek. Problém je v tom, že mnozí z nás nevědí, jak dovolit tělu a mysli odpočívat. Většinou stále jen bojujeme. Boj se stal naším převládajícím (zlo)zvykem. Nedokážeme být v klidu.
Bojujeme i ve spánku. Je velmi důležité, abychom si dokázali uvědomit, že bojujeme většinou prostě ze zvyku. Měli bychom dokázat tento zlozvyk rozpoznat podle jeho příznaků: jakmile ho rozeznáme, sám ztratí hodně své
energie a nebude nás už tak tlačit do něčeho, co vlastně vůbec nechceme. Před deseti lety jsem byl v Indii navštívit komunitu buddhistů ze sekty nedotknutelných. Cestu zorganizoval jeden člen sekty, můj přítel.
Seděl jsem v autobuse a vychutnával dojmy z krajiny. Když jsem se zase otočil, uviděl jsem, že on sám je velmi napnutý. Pro jeho napětí ale nebyl žádný viditelný důvod. Myslel jsem, že se tak trápí kvůli tomu, aby vše
na mé cestě klaplo, a tak jsem mu řekl, že vím, že se snaží, aby všechno bylo O.K., ale že už jsem velmi šťastný a výlet se mi velmi líbí. Proč se tedy neuvolní a nevychutná si to se mnou? Řekl, že se pokusí, uvolnil se
v sedadle a pokoušel se relaxovat. Otočil jsem tedy opět pohled do krajiny, na palmy a kopce. Za pár minut jsem se otočil a on byl opět velmi napjatý. Nebyl schopen se uvolnit. Věděl jsem, že patří k sektě, které po tisíce
let neustále s někým bojovala. Byl cele naladěn do opozice, vůči všemu. Trpěl on, jeho rodina, jeho děti. Tendence trpět byla téměř zakódována v jeho genech. Proto pro něho bylo tak těžké uvolnit se. Musíme často cvičit,
abychom začali měnit své zvyky. Zlozvyk neustálého boje se v průběhu doby stal zdrojem silné energie, která formuje naše chování, činy a reakce. Když je zvíře v džungli zraněno, ví instinktivně, jak a kde
najít klidné místo, lehne si a nedělá nic. Zvíře ví, že to je jediný způsob, jak se vyléčit - prostě si jen lehnout a odpočívat, nemyslet na nic, ani na lov či jídlo. Nejíst je velmi hezký způsob, jak dovolit odpočinout svému
tělu. My jsme tak zaujati problémem, jak dostat do těla výživu, že se bojíme stavu klidu, bojíme se odpočívat nebo dokonce držet půst. Zvířata vědí, že je někdy lepší nežrat. To, co potřebujeme, je dělat nic, odpočívat - a pak
obnovíme i své zdraví. V našem vědomí je uskladněna spousta zranění, spousta bolesti. I naše vědomí potřebuje odpočinek. Naše tělo ví, jak se vyléčit, poskytneme-li mu šanci. Když se řízneme do prstu, nemusíme
dělat nic, než ránu vyčistit - naše tělo ví, co s tím udělat a vyléčí se samo. Totéž ovšem platí i o vědomí: naše vědomí ví, jak se vyléčit, jen kdybychom mu to dovolili udělat. Jenže my mu to většinou nikdy nedovolíme. Neustále
něco zkoušíme. Trápíme se, jestli se vyléčíme, trápíme se, že se neléčíme dost rychle. Jenže skutečně se vyléčíme, jen když dovolíme svému tělu a duši, aby se mohly vyléčit samy. My jsme ale plni energie neodpočívání.
Neposednosti. Nedokážeme se zklidnit. Nedokážeme být v klidu a míru. Nedokážeme posedět. Nedokážeme v klidu jen tak ležet. Neustále máme nutkání něco dělat, na něco myslet. Jako by v nás existovala nějaká energie,
která nás do toho neustále nutí. Proto je tak důležité naučit se dovolit svému tělu a mysli odpočívat. Musíme se naučit, jak s energií neposednosti zacházet. Proto se musíme naučit technikám, jak dovolit svému tělu a vědomí
zklidnit se. Rád bych se s vámi podělil o některé instrukce, co se týče meditace v chůzi. Meditovat v chůzi znamená prostě vychutnávat chůzi, aniž by tam byl úmysl jít nebo vychutnávat ono chození. Není
třeba kamkoliv dojít, stačí jen pomalu kráčet. Jen tak jít. Vychutnávat chůzi. Po nějaké době praxe pak i chůze bude zastavením. Obvykle chodíme, abychom někam došli. Jsme zvyklí, že chůze má svůj cíl a konec, a také
proto nedokážeme vychutnat každičký krok. Meditace v chůzi je ale něco docela jiného. Jdeme, jen abychom šli. Vychutnáváme každý krok. Je to tedy jakási revoluce v oboru chůze. Dovolíme si vychutnávat každičký krok, který
uděláme. Zenový mistr Rinzai řekl, že zázrak není chodit po žhavých uhlících, ani po vodní hladině: zázrak je jen tak kráčet po zemi. Člověk se nadechne. Uvědomí si fakt, že žije. Že žije a kráčí po této překrásné planetě. Už to je
zázrak. Musíme se probudit k poznání základní pravdy našeho života - totiž, že žijeme. Kráčíme po této planetě. Už to znamená, že jsme schopni dělat zázraky. Jen se musíme naučit žít teď a tady. Vrátit se
k pocitu přítomnosti. Dokážeme-li takto kráčet, každý krok nám pak přinese energii a léčbu. Každý krok bude polibkem, masáží země i vaší nohy. V každém kroku bude spousta lásky. V meditaci chůzí je mnoho lásky. Buddha řekl, že minulost je pryč, budoucnost ještě nenastala, tak se netrapme tím, co bylo a nestrachujme se o to, co bude. Vraťme se do přítomného okamžiku, protože to je jediný okamžik, kdy se můžeme skutečně dotknout
života. Život je jen teď a tady. Meditace v chůzi je dokonalé cvičení života v přítomnosti. Navíc člověk kráčí jako osoba naprosto svobodná. Není to nějaká politická svoboda. Tohle je svoboda života bez konfliktů,
lítostí, beze strachu. Dokud se člověk takto nevysvobodí, nedokáže skutečně vychutnat meditaci v chůzi. Možná pomůže krátká básnička, kterou můžete při chůzi odříkávat: Už jsem došel. Jsem doma.
Už jsem tady. Teď a tady. Jsem pevný, svobodný. V nekonečnu. Můžete třeba udělat dva kroky a při nádechu si říkat: Už jsem došel.Už jsem došel
. A pak vydechovat po dva kroky a v tiše si říkat: Jsem doma. Jsem doma.
A tak pokračujte. Protože náš skutečný domov je tady a teď. Protože pouze tady a teď se můžeme skutečně dotknout života. Jak řekl i Buddha, život je opravdový pouze teď a tady, takže návrat do přítomnosti je návratem domů. Možná stačí dva kroky, nebo jen jeden krok, a vy se probudíte do zjištění, že jste došel, že jste doma.
Pak zjistíte, že dokážete zastavit ten neustálý úprk. My většinou podléháme pocitu, že štěstí na nás někde čeká a že tam musíme co nejrychleji dorazit. Spěcháme do budoucnosti, abychom dosáhli štěstí. Tento způsob
myšlení tu existuje již hodně dlouho a naše generace ho zdědila od těch předchozích. I proto je třeba se probudit do přítomnosti, rozpoznat energii neposednosti a udělat to opačně. Neutíkat, ale zastavit. Dokážeme-li zastavit a být
teď a tady, se sjednoceným tělem a myslí, pak máme příležitost rozeznat podmínky štěstí. Jakmile je rozeznáme, pak už nám budou k dispozici kdykoliv a kdekoliv a můžeme být vždycky šťastni. Nebudeme muset neustále někam spěchat.
Zvláště ne do budoucnosti. Když meditujeme v chůzi, uvědomíme si, jak máme silné nohy. Jsou tak silné, že nám umožňují chodit a běhat a radovat se z toho. I to je jedna podmínka štěstí. Když nadechuji,
uvědomím si třeba i to, že mám oči, a jsem opět šťastný. Nádech, a pocit uvědomění si očí. Výdech, a směji se očima. To je jednoduché cvičení, které nám pomůže uvědomit si existenci svých očí a radovat se z toho, že stále dobře
vidíme. Stačí jen otevřít oči a hned vidíme modré nebe, bílá oblaka, bohatou vegetaci. Vidíte množství nejrůznějších tvarů a barev jen proto, protože vaše oči jsou stále v dobrém stavu. Vaše oči jsou tedy dalším atributem
štěstí. Máme tolik atributů a přesto jsme stále nešťastní. Přesto neustále utíkáme od přítomnosti, abychom snad nalezli nějaké štěstí v budoucnosti. Nadechuji a jsem si vědom svého srdce. Vydechuji a směji se srdcem. To je
další jednoduché cvičení. Takto se člověk může plně a vědomě "dotknout" svého srdce. Když to udělá a alespoň minutu se takto směje srdcem a je si svého srdce plně vědom, uvědomí si také, že má srdce a že jeho srdce normálně a přitom
zázračně funguje. Existují lidé, kteří nemají takové zdravé srdce a "ze srdce" touží takové mít. Máme tu tedy další atribut štěstí - my ale přesto utíkáme někam pryč a právě proto nejsme schopni být šťastní. Každý
z nás se přece může nadechnout, usmát a dotknout všech atributů a možností, jak být šťastný. Každý z nás se pak dokáže zastavit a uvědomit si přítomný okamžik. To je podstata učení o tom, jak být šťastný. Trénujme toto
umění být a žít teď a tady, protože to je náš opravdový domov. Jediný, který máme. Zdá se vám, že musíte na meditaci v chůzi vynakládat nějakou energii? Kdepak. Je to jako když se napijete džusu. Zdá se vám, že na to, abyste
se napili džusu, musíte vynaložit nějakou extra energii? Ne. Meditace v chůzi je o tomtéž. Abyste skutečně vychutnali džus, musíte být na 100% sjednoceni v těle a mysli, teď a tady, při pití džusu. Pak i džus je skutečný.
Vy jste skuteční. Život je skutečný. Existuje. Během okamžiku, kdy pijete džus, je váš život hluboce skutečný. Musíte vynaložit nějakou námahu, abyste mohli vychutnat krásný západ slunce? Kdepak. Jen prostě vychutnáváte. Musíte tam
jen být, s myslí a tělem spojenými dohromady. My jsme často tam, jenže naše mysl je někde v minulosti nebo v budoucnosti. Energie, která pomáhá udržet tělo a mysl dohromady, se nazývá bdělé (plné) vědomí
(mindfulness). Je to schopnost udržovat mysl a tělo pohromadě, sjednocené. Pijete-li džus a neexistuje-li nic než pití džusu, pak prožíváte bdělé plné vědomí právě tak, jako když dokonale vychutnáváte západ slunce. Bdělé vědomí vám
pomůže být jen tam a jen při západu slunce. I při meditační chůzi jde o totéž: dovolme svému tělu a mysli, aby byli pohromadě a kráčejme naprosto vědomě - pak bude meditace v chůzi zároveň harmonizací, léčbou, občerstvením a
energetizací. Meditovat znamená především být teď a tady na svém meditačním polštáři nebo při chůzi. I jídlo může být meditací, jste-li na 100% při jídle. Základem je prostě být tam teď a tady. Nechce to žádné úsilí, je to
přirozené. Dovolme si být jako oblázek na dně řeky. Oblázek odpočívá a nedělá nic. Když jdeme, nedělejme nic, odpočívejte. Když sedíme, také nedělejme nic - jen seďme. Pokud musíme během chůze nebo meditace s čímkoliv
bojovat, pak to neděláme správně. Zkusme cvičit necvičení. Nebojujme. Nesedíme, abychom dosáhli osvícení. Jde o to jen sedět. Nechodíme, abychom dosáhli osvícení. Jdeme, abychom šli. Nejíme, abychom dosáhli osvícení. Jde
o to jen jíst, to vše na 100%. Když jsem nastoupil do kláštera, učil jsem se, jak s plným vědomím zapálit vonnou tyčinku. Možná máme někdy dojem, že zapalujeme tyčinku, abychom se dostali do Buddhovy blízkosti. Jenže zapálení
tyčinky je jen a jen zapálení tyčinky. Člověk naprosto vědomě uchopí tyčinku a raduje se, protože je to akt meditace. Je koncentrovaný, plně bdělý, skutečný, protože jeho mysl i tělo jsou sjednoceny. I tyčinka je skutečná. Když škrtá
zápalkou, nedělá nic jiného než že škrtá zápalkou. Nemyslí na nic jiného. Je soustředěn na škrtnutí zápalkou a vychutnává si to. Když pak drží tyčinku, je to totéž. Když zapaluji tyčinku, položím levou ruku na pravou. Je to tradice.
Každý buddhista tak zapaluje vonnou tyčinku. Tyčinka je velmi lehká, takže na její držení stačí jedna ruka. Proč potom pokládáme levou ruku na pravou? Protože to znamená, že tyčinku držíte se 100% pozorností těla a mysli. Vždy
buďme opravdoví. Buďme tu na 100% sebe sama. Každý okamžik života. To je podstata skutečné buddhistické meditace. Každý z nás to může zkusit a zažít. Každý z nás to může trénovat. Proto definuji bdělé vědomí jako energii,
která nám umožňuje tu být na 100%. Je to energie opravdové přítomnosti. Nádech - tady, tady. Výdech - teď, teď. Jsou to různá slova, ale znamenají prakticky totéž. Došel jsem až sem. Došel jsem až k tomuto okamžiku,
k onomu teď. Jsem doma v přítomnosti. Pokud to takto cvičíme, cvičíme i umění zastavit. Umění zastavit se je základní buddhistickou meditací. Přestaneme utíkat. Přestaneme bojovat. Dovolíme si zklidnit se, vyléčit,
utišit. Po několika minutách takového tréninku pak můžeme začít recitovat třetí verš naší říkanky: Jsem pevný, jsem svobodný. To není autosugesce. Proč? Protože pokud jsme došli až sem, teď, jsme mnohem
svobodnější. Jsme osvobozeni od všeho minulého, od strachu z budoucnosti. Budeme pevnější, jistější si sami sebou. I naše kroky zpevní. I naše tělo a mysl. I pevnost, jistota, se po několika minutách poté, co takto přijdeme
"domů", stane skutečností. Vnitřní pevnost a jistota, a svoboda, jsou dvě charakteristiky pojmu nirvána. Nirvána není něco abstraktního. Buddha řekl, že se můžeme nirvány dotknout svým tělem. Když tedy
meditujete chůzí, můžete se dotknout nirvány. Cítíte-li se trochu pevnější a jistější, trochu svobodnější, pak se začínáte tělem, ale i duší dotýkat nirvány. Jistota a svoboda jsou skutečnými pilíři osobního štěstí.
Poslední verš říkanky je také nádherný: V nekonečnu. V nekonečnu. Míní se tím, že člověk bydlí v nekonečnu. Nekonečno zde je skutečným základem našeho bytí. Představme si vlny oceánu,
několik vln, které se objeví na hladině moře. Některé vlny jsou velké, ale jsou tam i malé a každá vlna se zdá mít svůj vlastní život. Možná si každá ta vlna myslí: "Jsem vlna, jsem jedna vlna mezi mnoha jinými vlnami, jsem ale menší
než ostatní vlny, a tím pádem méně krásná a žiji kratší dobu." Tahle vlna se stane zajatkyní své žárlivosti, svého strachu, svého rozlišování. Pokud se ale vlna sehne a dotkne vody v sobě samé, uvědomí si, že zatímco tuhle
chvíli je vlnou, je zároveň i vodou. Voda je základem vlny. Zatímco vlny mohou být dlouhé a krátké, krásné nebo méně krásné, voda existuje mimo všechna tahle přirovnání. Takhle i my se můžeme dotknout základů svého bytí, takhle se
můžeme zbavit strachu a utrpení. Dotknout se podstaty svého bytí znamená dotknout se nirvány. Základ našeho bytí se nevztahuje k narození a smrti, k bytí a nebytí. Vlna může žít život vlny, ale dokáže i víc.
Zatímco žije život vlny, dává život i vodě. Čím pevnější a jistější a svobodnější budeme, tím hlouběji se dotkneme podstaty našeho bytí. To jsou dveře k emancipaci, k té největší úlevě.
(Přeloženo z časopisu Shambhala Sun, březen 1998) |
