Jsou mezi námi lidé, kteří už žijí v 21. století. Souzeno z
vnějšku - skromně, tiše, nenápadně, měřeno dle bohatství a intezity života zevnitř - šťastně, plně, velmi vědomě a cílevědomě.Jacob Perl se narodil v Polsku, ale ve 14 se s rodiči dostal do USA. Vystudoval matematiku, ale zároveň
začal studovat" zenový buddhismus: jako jeden z prvních šesti žáků začal v polovině 70- let denně meditovat a praktikovat s korejským zenovým mistrem Seung Sahnem.
Dnes, po 23 letech, má Jacob rodinu (dvě děti) v
Paříži, vlastní podnik (vede tým soukromých lékařů) a několik adres kam se mu dá psát v USA a spoustu přátel a žáků po celém světě, protože už léta jezdí coby "mnich" vést víkendové nebo týdenní meditační zenová
soustředění po celé Evropě (v České republice je už po sedmé, naposledy před třemi lety).
Mana: Jak bys charakterizoval současné duchovní hledače, porovnáš-li to se situací před dvaceti lety, když jsi i ty začínal?
Jacob: Dnešní hledači na duchovních cestách jsou serióznější. Vážnější, se skutečným zájmem. Původně to všechno bylo podmíněno fascinací Orientem, dálně-východní exotikou. Totéž se odehrálo o něco později i v zemích střední a
východní evropy. Dnes už je to seriózní práce na sobě samých, víc práce než intelektuální zábavy.
Mana: Existují rozdíly mezi tím, co se učilo před dvaceti lety a dnešním učením?
Jacob: V základě se nezměnilo nic,
učení je stále totéž, ale forma se samozřejmě vyvíjela. Učení zenu se vždycky vyvíjelo. Když dnes přijede nějaký zenový buddhista z Koreje do USA a vidí, jak praktikujeme a co děláme, obvykle je velmi překvapen a namítá, že
ničíme původní zen. Podstata učení se nezměnila, ale to vnější, forma praxe atd., se změnilo.
Mana: Existují rozdíly mezi studenty zenu v různých zemích?
Jacob: Určitě. Například příští týden jedu vést týden zenových
meditací do Berlína, a Němci přistupují k zenu a meditaci pečlivěji, důkladněji než Češi, Slováci nebo Poláci, kteří jsou tu dnes.
Mana: Studovat zen je velmi těžké a fyzicky, mentálně i časově náročné. Hodně lidí začne, ale po
nějakém čase odejde. Proč odcházejí?
Jacob: Asi neměli tu správnou motivaci. Něco se naučili, především o sobě, ale neměli dost silnou motivaci, a tak toho nechali. Nevadí. Někteří se dokonce stali učitely Dharmy, měli pocit,
že něco získali, naučili se žít šťastněji než dříve, a odešli, protože už to jim stačilo. Proč ne. Je ale několik takových, kteří vytrvali, a jsou dnes mistry. Případně mistryně, nedávno byla prohlášena za "mistra zenu" i jedna žena
z Hong Kongu. V tradiční společnosti, kde žena je většinou v podřadnější roli, je to dost vyjímka, ale ona už předtím, než vstoupila do zenové sanghy, byla deset let jeptiškou, naučila se meditovat a přivedla s sebou spoustu svých
žáků a obdivovatelů.
Mana: V japonsku jsem zažil, že jednou týdně přicházeli do kláštera na meditaci i úředníci z města, jako pro jakousi mentální prevenci. Co bys doporučil českým úředníkům jako mentální či duchovní prevenci?
Jacob: Cokoliv co se jim líbí a co dělají disciplinovaně. Znám lidi, kteří denně plavou, líbí se jim to, udržují se tak v psychické rovnováze. To je jejich meditace. Občerství je to, zenergetizuje. V tomto smyslu je i zazen
dobrou prevencí, a může se cvičit, aniž by byl spojen s duchovním učením.
Mana: Co si myslíš o holotropním dýchání?
Jacob: Stana Grofa jsem i s Christinou potkal před lety v Esalenu, když tam měl Seung Sahn
přednášku. Nevidím důvod, proč by lidé neměli zkoušet jakékoliv způsoby, jak pracovat se svou myslí. Důležité je ale, jakým směrem člověk jde. Proč to dělají. Lidé se otevřou, ale otázka je - do jaké hloubky? Další nebezpečí pak tkví
v tom, že lidé rádi dlí ve svých pocitech. Lpí na nich. V zenu nepotřebuješ žádnou speciální bránu, techniku, zkušenost.
Mana: Ve světě se množí pokusy zmapovat činnost mozku při meditaci vědecky. Jak se na to díváš?
Jacob: To je nádherné. Především pro vědu a medicínu z tohoto výzkumu plynou možnosti, jak poznatky aplikovat. Můj přítel, John Kabat-Zinn, to léta studuje a například dnes školí lékaře, kteří pak mohou insturovat své pacienty, jak
správně meditovat. Zjistilo se totiž, že meditace může být pro urychlení a zkvalitnění léčby určitých nervových, psychických i běžných onemocnění velmi užitečné. Není to tedy zen, ale pomáhá to lidem, je to tedy dobré.
Mana:
Možná kdyby i politici, ekonomové a členové parlamentu věděli, jak se dá zvládnout mysl, svět by vypadal lépe. Co v politice a ekonomice současného světa chybí?
Jacob: Chybí totéž, co chybí lidem už po tisíciletí. Nedokáží
zvládnout základní emoce. Už Buddha hovořil o hněvu, touze a nevědomosti. Nechybí tedy nic, naopak, něčeho je příliš mnoho. Zvláště politici by měli trénovat, jak se nenechat zkorumpovat mocí, jak zvládnout hněv, touhu a
nevědomost. Egoistický způsob uvažování. Nemůžeš někomu, kdo chce zhřešit a zneužít svou moc, zabránit, ani silou ne. Když to bude chtít udělat, udělá to. Můžeš ale pomoci vybudovat takové kontrolní mechanismy, které budou
kontrolovat a preventivně zabrání zneužití moci. Možná čestné neplacené funkce, větší samostatnost lidí a menší moc vlád a politiků. Chybí zase jen směr, úmysl, cíl. Ale z historie známe příklady osvícených duchovních politiků,
například král Ašóka byl takovým bodhisattvou politiky, nebo Václav Havel, ten má podobnou "kvalitu mysli".
Mana: Používáš počítač? Co říkáš na možnosti virtuální reality a programů, které učí lidi meditovat?
Jacob: Cokoliv pomáhá lidem, je dobré. V buddhistických centrech používáme počítače, protože usnadňují práci a organizaci. Proč ne? Modemy umožní dělat rozhovory s mistry na obrovské vzdálenosti. A pokud se týká virtuální reality, to
je jako když nějaký člověk touží po samadhi, stavu duchovní extaze, cvičením (nebo použitím nějakého virtuálního programu) toho dosáhne, ale co pak? Není-li jeho mysl "čistá", tedy oproštěna např. od hněvu, touhy a nevědomosti, pak
mu ani samadhi, ani virtuální realita moc nepomůže. Pokud dokáží některé programy lidem pomoci třeba jen k přiblížení se k onomu stavu "čisté mysli", pak je to výborné. Věci (a programy) samy o sobě nejsou ani překážkou, ani výhodou.
Záleží na člověku, v jakém "směru" je použije.
Mana: Když se ohlédneš zpátky do historie, jak se díváš na ony duchovní mistry, kteří už před tisíci a více lety zjistili totéž, k čemu se dnes my přibližujeme?
Jacob: To je jako s každým pionýrem, průkopníkem, objevitelem. Samozřejmě si jich vážím a obdivuji je. Mnohokrát v naprosté izolaci dokázali neuvěřitelné věci. Dnes je takových lidí stále víc. Jedno procento cílevědomých lidí může
změnit celou společnost. Dva lidé se stejným úmyslem mohou změnit celý svět.
Mana: Jací byli první studenti zenu v Praze?
Jacob: Ti první žáci zenu nebyli studenti zenu. Oni chtěli spíše něco vědět o buddhismu,
byli to spíše intelektuální hledači.
Mana: Co bys doporučil Čechům na začátku jejich duchovního hledačství?
Jacob: Třeba aby si nic nenamlouvali. Aby k sobě byli čestní, pokud jde o motivaci jejich činů. Opět
se dostáváme k otázce směru, úmyslu.
Nedávno jsem si vzpoměl na jednu skutečnou historku, ilustrující obraz naší společnosti. Představ si malé americké městečko na začátku století. Jedna hlavní ulice, spousta tichých
uliček, jedna křižovatka ve městě a pouhá dvě auta ve městě. To, že by se mohla srazit, bylo velice nepravděpodobné. A přece se to jednou stalo a na jediné křižovatce došlo k dopravní nehodě.
Kdyby ti řidiči tenkrát
měli "čistou mysl", k nehodě by nedošlo. V přírodě k nehodám v hejnu ptáků nebo ryb nikdy nedochází. Společnost potřebuje pravidla, lidé potřebují disciplínu. To těžko přijímají třeba mladí lidé, těm se disciplína nezamlouvá. Už dva
lidé se těžko domlouvají. A přece to jde - naučit se nebýt připoután ke svému myšlení. Nelpět na svých názorech. Dokázat naslouchat i jiným. Přestat vnímat svět skrz brýle "já-můj-mně". Naprostá většina lidí na světě neví, co to je
to "já" když řeknou: "já nevím", kdo jsem. Takže ptáš-li se, co doporučím Čechům - doporučím jim ono "nevím".
