|
Kontakt s lékařem uvnitř
Gladys McGareyováPřed dvaceti lety se pět lékařů sešlo na meditačním víkendu v poušti, aby se pokusili vypátrat, co je v moderní medicíně špatně. Jednou z
účastníků tehdy byla i Gladys Taylor McGareyová. Tehdy také vznikla Americká asociace holistické medicíny. Během těch let doktorka McGareyová do své práce zahrnula učení Edgara Cayce. Dnes léčí v rámci Scottsdaleské
holistické skupiny, a napsala řadu knih, z nichž poslední se jmenuje Lékař uvnitř: medicína pro příští tisíciletí. Domnívá se, že jejím hlavním posláním je seznámit pacienta s oním lékařem uvnitř, s možností
lidského ducha skutečně se vyléčit. Převzato z časopisu Light of Consciousness, zima 1998 (
http://www.primenet.com/~gtmmfihc).V průběhu let bylo stále zřejmější, že my lékaři moc
neléčíme. Jsme součástí zdravotnických a léčitelských týmů, ale ve skutečnosti neléčíme. Chirurgie vlastně také neléčí. Kdo a co tedy léčí? Holistická medicína není disciplína, je to filosofie, která říká, že jsme úplné
bytosti, sestávající z těl, myslí a duší. Homeopatická medicína, alopatická medicína, akupunktura - to všechno jsou disciplíny, pomocí kterých léčíme, ale pokud nepracujeme s celou bytostí člověka, neléčíme doopravdy.
Zbavíme ho tak nějaké nemoci, ale nebude dokonale vyléčen. Existuje rčení: "Duše je energie projektu, mysl je stavitel a tělo je výsledek." Já osobně má také ráda podobenství diaprojektoru: Duše je to, co dodá projektoru světlo,
mysl je diapozitiv, který je vložen do přístroje, a "tělo" je plátno, na které je obrázek promítán. Konvenční medicína se soustřeďuje na promítací plátno. Je to samozřejmě velmi důležité, protože kdyby neexistovalo promítací
plátno, nebo kdyby bylo špinavé či potrhané, nezískáte jasný obraz. Na druhé straně ale diapozitiv určuje, jaký obrázek dostanete. Ale nemáte-li přístroj zapnut šňůrou do zásuvky, nezískáte vůbec žádný obrázek. V rámci léčebného
procesu je právě spojení celého těla, mysli a duše základem všeho. Abychom spustili skutečný léčebný proces, musíme se nějak kontaktovat s lékařem v každém z nás. Je mnoho způsobů například fyzickým
kontaktem: masáž, práce s tělem, jóga. V naší kultuře ale lidé, mimo výše zmíněné aktivity, nevěnují svým tělům dostatečnou pozornost. Jenže v těle jsou uchovány, kromě vzpomínek a dalších informací, i cesty a
možnosti, jak se spojit s oním lékařem uvnitř. Důležitou součástí tohoto spojování jsou sny. Ani snům obvykle nevěnujeme pozornost. Probudíme se a občas jen vzdychneme, že jsme rádi, že to byl jenom sen. To, co se
s námi děje ve skutečnosti, ať už je to na vědomé, nebo nevědomé úrovni, zpracováváme, a formou snu se nám naše podvědomí snaží předat nějakou zprávu, nějaké poselství. Sny jsou tedy velmi dobrým studijním materiálem a možností,
jak se dostat k onomu lékaři uvnitř. Jinou formou spojení s hlubšími vrstvami našeho vědomí je meditace. Nebo dechové cvičení. Nejprve ale musíme zjistit, že onen lékař uvnitř skutečně existuje. Pak nám kterákoliv
naznačená cesta pomůže se k němu dostat. Jednou přišla do mé ordinace pacientka s roztroušenou sklerózou. Chodila ke mně už delší dobu. Řekla, že poté, co si v mé knize přečetla něco o snech, měla sen, ve
kterém viděla malou, asi tříletou holčičku ležet na zemi v blátě. Ve snu tu holčičku zvedla do náruče a řekla, že ji moc miluje. Pak se probudila a vyprávěla sen manželovi. Ten řekl, ano, chápu. "Nic nechápeš," řekla mu žena,
"já jsem tu holčičku skutečně neuvěřitelně silně milovala a to změnilo i způsob, jakým teď cítím sebe samu." Zajímavé je, že tahle žena vyrostla v rodině, kde takové řeči o lásce byly považovány za něco sobeckého a
egoistického. Hovořit o tom, jak máme rádi sebe sama se rozhodně nesmělo. Snová zkušenost té ženě pomohla přeorientovat její způsob vnímání světa sebe samé a vyléčit tak její část, která nedobře fungovala. Sen jí změnil celý způsob,
jak vnímala život. Mám pacienty, kteří denně přicházejí s podobnými zážitky: dostali se do kontaktu s léčitelem uvnitř a procesy léčení se tak dostaly na mnohem hlubší úroveň. Veronika se celé roky modlila,
aby otěhotněla. Prošla všemi možnými testy, ale se stále stejným výsledkem - že je sterilní. Jedné noci, když měla právě opustit po dalších testech nemocnici, se její muž několik hodin zpozdil a poté ji musel okamžitě vysadit
v blízké restauraci, protože musel ještě něco vyřídit ve svém zaměstnání. Veronika mi vyprávěla: "Nejsem právě plačtivá osoba, ale tehdy jsem se rozplakala. Musela jsem na něho další tři hodiny čekat v prázdné špinavé
restauraci s kulečníkem za plotem. Pomalu jsem upíjela svou kávu, když jsem si všimla, že nedaleko stojí dítě. Byl to chlapec, asi dvouletý, ale vypadal velmi malý. Slunce ho osvětlovalo shora a on se na mne dlouze upřeně díval skrz
pruty plotu a pak nakonec řekl - Jsi ve vězení. Usmála jsem se, protože z jeho pohledu jsem opravdu seděla za mřížemi, a řekla jsem, že ne, že nejsem ve vězení. On se rozhlédl kolem dokola a řekl: Celý svět je ve vězení. To mi
na dvouletého chlapce připadalo velmi podivné a pomyslela jsem si - kdo si to se mnou povídá? Kdo nás vysvobodí, zeptala jsem se. Bůh, odpověděl okamžitě. A kdo mu řekne o klíč? zeptala jsem se. Hoch zakýval hlavou, jako kdyby
uvažoval, a pak se zářivým úsměvem řekl - poprosím Boha, aby tě vysvobodil. Zarazila jsem se a pak jsem najednou cítila, jako kdyby z mých ramen někdo sundal tíhu celého světa. Uvědomila jsem si, že jsem svobodná, že mohu být
čím chci být. Když jsem znovu zaostřila, hoch už tam nebyl. Hledala jsem ho, ale zdálo se, že nikdo jiný ho tam neviděl. Jako by se vypařil. Zdálo se mi to? Jenže já ho velmi jasně viděla a slyšela. Svému muži jsem o té příhodě
neřekla. Myslel by si, že jsem se touhou po dítěti už zbláznila. O pár týdnů později jsem se, už bez depresí a klidná, opět procházela na čerstvém vzduchu. Rozhodla jsem se už žádné testy nepodstupovat. Zvykla jsem si toho chlapce si
představovat a snít o tom, jak spolu rozmlouváme. O jedenáct měsíců později se mi narodil syn. O tři roky a tři měsíce později jsem se se synem zastavila ve stejné restauraci na oběd. Jedli jsme a Bobby si hrál na podlaze
s autíčkem. Spadlo mu mřížemi ven a já mu šla autíčko najít. Pak jsem si stoupla, podívala se na něho skrz mříže a zažila neuvěřitelně silný pocit deja vu: byl to stejný chlapec. Bobby se na mne chvíli díval, pak se usmál, mrkl
na mne a řekl: Žehnám ti. V ten moment jsem si uvědomila, že to dítě, které jsem před více jak třemi roky viděla, byl on. Byl stejně malý na svůj věk, ale stejně velmi dobře mluvil. I účes byl stejný. Objala jsem
svého syna a dala mu velkou pusu. Usmíval se právě tak, jako ten chlapec tehdy. Uvědomila jsem si, že zázraky se dějí a budou dít." Mým povoláním je být partnerkou pacientů. Cítím, že to je ta správná cesta. Léčení není
totéž, jako když se vám porouchá auto a vy jdete za mechanikem a řeknete mu, aby vám tu součástku opravil. Když za mnou přijde muž s rakovinou prostaty, a kdybych mu chtěla léčit rakovinu prostaty, udělala bych chybu. Vidím-li
ale před sebou lidskou bytost, která teď trpí rakovinou prostaty, změnila jsem úhel pohledu: vidím pacienta, ne nemoc. To nevylučuje, že rakovina existuje, nebo že bych se jí neměla věnovat. Já jen nehovořím o rakovině,
hovořím o pacientovi, který má rakovinu. Dokud pacient žije, dokud jeho organismus vykazuje i ty minimální známky života, dotud může spolupracovat. Proto je má práce tak vzrušující. Nepřestávám žasnout nad vznešeností lidské duše.
Vidím lidi, jak se potýkají s problémy, které by žádný člověk na světě nechtěl, a ti lidé dokáží se svou nemocí pracovat a dokáží dále růst. Spolupracuji s řadou lidí v mnoha dalších oborech. Nejvíce si
ale vážím lékaře uvnitř každého pacienta. To je ten, kdo ví, proč onemocněli a jak s nemocí pracovat. Je naší povinností spolupracovat s pacientem tak, abychom s tímto lékařem uvnitř navázali kontakt a začali i s ním
spolupracovat. Jakmile člověk tohoto lékaře v sobě objeví, objeví i způsoby, jak s ním navázat kontakt. Biologická zpětná vazba je jedním z těch způsobů. Důležité je i použití afirmací. Modlitba nebo
meditace pomáhá nejen lékaře uvnitř kontaktovat, ale také s ním spolupracovat. Důležitý je i další podpůrný systém. Potřebujeme se všichni navzájem. Potřebujeme lidi, kteří s námi budou spolupracovat a pomáhat nám dostat se
z těžkých situací, protože my všichni žijeme těžké situace. Hovořím o vztazích. Můžeme být sami o sobě v pořádku, ale když je třeba žít s někým, pracovat s ním, zvláště na hlubší úrovni, je to obtížnější. Je to
obtížnější, ale také to přináší hlubší pocity zadostiučinění. Posouvá nás to za naše předchozí omezení. Lidé, kteří již vykročili na duchovní cestu, pracují s životní energií, kterou staří Číňané nazvali čchi.
Protože to je mnohdy jejich hlavním zájmem, občas také zapomínají na péči o tělo. Vraťme se k metafoře s diaprojektorem. Je-li něco v nepořádku s projekčním plátnem, pak je třeba to spravit. Mnozí duchovní hledači
dávají přednost alternativnímu nebo duchovnímu přístupu ke zdraví. Přesto ale, zlomí-li si nohu nebo hrozí-li jim zánět slepého střeva, je použití alopatické medicíny velmi užitečné. I při některých chronických onemocněních, jako je
např. cukrovka, je alopatická medicína velmi vhodná. To, co je třeba, je vyvážený přístup, který by využíval předností alopatické i alternativní medicíny. Nedoporučuji vylít s vaničkou i dítě, protože i
v alopatické medicíně je spousta moudrosti a možné pomoci. Pokud v konkrétních případech nefunguje, pak nefunguje. Stále více praktických lékařů začíná chápat, že prostě musí naslouchat pacientovi, když k nim přijde
s informací o nějakých vedlejších efektech jejich způsobu léčby. I když to třeba není nikde v lékařské literatuře uvedeno, vedlejší efekt tu je a je třeba mu věnovat pozornost. Není možné, aby se lékař prostě zasmál a
prohlásil, že to není možné. Jakmile lidé začnou se svým vnitřním lékařem spolupracovat, začnou si uvědomovat spoustu souvislostí. Zjistí, že změna barvy vyvolává změny uvnitř jejich osobností. Zjistí, že i jiná
technika dýchání, nebo změna stravy či vody vyvolávají změny. Jsou to věci, které jsme dosud zanedbávali, ale dnes je začínáme považovat za velmi důležité. Jsem přesvědčena, že vibrační medicína bude součástí medicíny příštího
století, že budeme poznávat stále větší důsledky efektů magnetických nebo elektrických polí a jejich případného léčebného využití. Časy se rychle mění. I mí pacienti se učí víc a víc. Přicházejí se stále novými
informacemi. Je stále více oborů, o kterých je třeba něco vědět. Ještě před nedávnem mne lidé považovali za doktorku - čarodějnici, a dnes začínají naslouchat - a to je velmi krásné. |
