Je samozřejmě ošidné zevšeobecňovat.
Já mohu hovořit o svých dojmech jen ze zemí, které jsem navštívila. Především se lidé různých národů liší vztahem k prostoru. Země na severu se liší od zemí na západě, co se týče např. prostoru mezi lidmi, sociálních vzdáleností. Na
Středním východě a v Asii jsou vzdálenosti mezi lidmi samozřejmě mnohem menší. Studium prostorových vztahů je v rámci taneční terapie a vědeckého zkoumání pohybu docela zajímavým oborem. Zajímavé jsou taky rozdíly mezi vertikálností
a horizontálností pohybu lidí. Severské národy jsou mnohem vertikálnější. Tady v České republice se lidé zase více drží při zemi a existuje tady mnohem více rozdílností, co se týče vztahů a pohybů různých částí těla, než ve
skandinávských zemích. Právě tak by se ale dalo hovořit o pohybových rozdílnostech mezi jednotlivými skandinávskými národnostmi. Švédi jsou jiní než Dánové atd. Zrovna tak existují rozdíly mezi základními typy pohybu Němců, Čechů
nebo Poláků.
Je to nějak geneticky, kulturně či sociálně determinováno?
Snad to souvisí s výchovou, kulturou, ale také rytmem řeči. Jeden z prvních vědomých pohybů, které každé dítě provádí, je
pohyb za určitým zvukem. Dítě jde za zvukem hlasu matky a reaguje na rytmus řeči ještě dřív, než ví, co slovo znamená. Rytmus rodného jazyka má tak co do činění se základy kvality budoucí pohybové aktivity. Samozřejmě, že zde
existují ještě genetické vlivy i vlivy prostředí.
Dalo by se v tomto smyslu spekulovat, že každá rodina má jiný rytmus a podobné rytmické rozdíly existují i mezi politickými stranami.
To
určitě. V Holandsku existuje jedna ženská politická strana a jedna moje žačka napsala práci na téma odlišných pohybových vzorů mužů a žen v politice.
Jak to s Vámi začalo?
Se mnou? Já jsem
chtěla být vždycky tanečnicí. Vystudovala jsem psychologii, ale jakmile jsem se dozvěděla, že existuje něco jako taneční terapie, začala jsem se jí naplno věnovat. To bylo už koncem padesátých let. Studovala jsem s Marian Chace ve
Washingtonu a později jsem na základě toho obhájila svůj doktorát. Tehdy totiž bylo na světě o taneční terapii publikováno jen pouhých čtrnáct článků.
Jaká byla ta Vaše motivace? Proč vůbec taneční terapie vznikla?
To nebyla jen má volba a motivace. V 50. a 60. letech v podobném duchu začalo pracovat několik dalších tanečníků a psychologů, většinou z Evropy. Já jsem se jako tanečnice chtěla zabývat vyjádřením lidské
osobnosti pohybem a teoretickými důvody. Z terapeutického hlediska jde o možnost léčit a poznat se pohybem. Na počátku 60. let většina z nás pracovala na psychiatrických klinikách. Já sama jsem vedla oddělení, které se systematicky
věnovalo terapiím v oblasti umění, divadla a tance. Pracovali jsme s velmi těžce nemocnými lidmi a postupně propracovávali teoretické základy taneční terapie. Souběžně s naší prací se tenkrát objevovala nová zjištění, např. co se
týče chemické podstaty pohybu nebo emocí. Podobná pohybová terapie s těžce nemocnými pacienty je dodnes velmi ceněna a užívána. Jde o neverbální komunikaci. Samozřejmě, že jsme také zkoumali, jak pohyb mění nás samotné. Zkoumali jsme
sami sebe, abychom měli metody, jak pomoci jiným.
Zaznamenáváte v poslední době i v oblasti taneční terapie pomalý, ale velmi zřetelný posun od léčení k prevenci?
Ano a také v to doufám. To je
zajímavá otázka, protože když jsme my začínali a když jsme např. v roce 1966 založili Americkou asociaci tanečních terapeutů, tak jsme pracovali a studovali výhradně v nemocnicích. Dnes se už větší díl naší práce odehrává spíše mimo
kliniky a doufáme také, že jí zasahujeme daleko širší vrstvu společnosti. Ideálem je samozřejmě použití taneční terapie v rámci prevence, aby tak k pohybovým a jiným omezením vůbec nedocházelo.
Jednou v rámci mého semináře učila
také žačka Isabelly Duncanové a já se jí jen tak mimochodem zmínila, že jsem jako malá žabka ještě slavnou tanečnici zažila. A čím se zabýváte dnes, zeptala se má starší kolegyně. Taneční terapií, odpověděla jsem. A ona s úsměvem
řekla: "Kdyby děti ve škole pořádně tancovaly, nikdy by nepotřebovaly žádnou terapii". Pokud by se nám podařilo dostat pohyb a hudbu zpět do škol, asi bych pak docela ráda přišla o své povolání terapeutky. Tanec a hudba by mohly
lidem značně pomoci při rozvíjení jejich osobností a hledání ideálů.
Začali jsme tedy klinickou praxí, dnes se jedná spíše o to, jak takto objevené metody dostat mezi obyčejné lidi.
Měly na rozvoj teorie taneční
terapie vlivy i různé studie šamanských a domorodých tanců?
To je samozřejmě důležitý zdroj našich studií. Základní principy taneční terapie jsou podobné šamanským rituálům, včetně způsobu, jak lidé v různých
kulturách různými způsoby vyjadřují sebe sama pohybem. Taneční terapie se samozřejmě zabývala i studiem jiných forem společenského pohybu, včetně uměleckého tance, ale je nesporné, že hlavním zdrojem inspirace pro naše studium byly
domorodé a šamanské tance. Samozřejmě někteří taneční terapeuté inklinují k šamanským inspiracím více než jiní. Existuje také celá řada odborných studií na toto téma.
Vzájemné poznávání kultury pohybu přece může přispět k
rozvoji rasové i společenské tolerance...
Samozřejmě. V rámci taneční terapie neustále objevujeme nové principy a rozdílnosti, které mohou právě vzájemnému poznání a toleranci významně přispět.
Vzpomínáte si na okamžik nebo zjištění, které Vás v rámci taneční terapie hluboce ovlivnilo nebo překvapilo?
Nevzpomínám si teď na žádný přesný okamžik, ale často ráda vzpomínám na stále se opakující pocity v
rámci hodin taneční terapie v rámci různých seminářů, kdy vidím, jak se jejich účastníci náhle otevřou a já si znovu do hlouby srdce uvědomím: vida, ono to funguje. Velmi cenné jsou také chvíle, kdy si já i některý účastník semináře
nebo tvůrčí dílny vzájemně v jednu chvíli uvědomíme, že teď a tady spolu beze slov velmi intenzívně komunikujeme. Jsou to vždy velice hlubinné pocity těla a jeho symbolů. Právě spojení pohybu a symbolů přináší velmi úchvatné
okamžiky. Když to cítím, tak také vím, že se něco skutečně děje. Když se to stane mě osobně, vnímám takovou zkušenost velmi intenzívně.
Víte, že on ví, že vy víte, že on ví...
Ano, něco takového.
Jak by měla např. u nás taneční terapie v té ideální podobě v budoucnosti fungovat?
Taneční terapie dnes nefunguje ideálně ani v USA, natož tady, kde teprve začínáme. Ráda
bych se ale dožila doby, kdy se děti budou učit kromě čtení, psaní a počítání i základům pohybu a pohybové neverbální komunikace. V ničím nesvázané a velmi autentické formě. Začít by se mohlo už u velmi malých dětí. To by bylo
nejlepší. V každé komunitě by se lidé právě díky pohybu často scházeli. V USA naneštěstí výuka různých druhů umění v rámci základního vzdělání téměř vymizela. Ale v posledních letech se konečně začíná vracet zpátky. Ekonomika USA
před několika lety procházela hlubokou krizí a tak se politikové rozhodli ušetřit na některých, podle nich ne tak důležitých předmětech. Říkali, že potřebujeme matematiku a fyziku, ne kreslení a tanec. Naštěstí se to ale opět začíná
měnit k lepšímu.
Právě proto jsem se ptal na ideální představu...
Ideální by bylo, kdyby se všude na světě děti kromě matematiky a fyziky mohly učit tančit, malovat a zpívat. Pokud by děti
mohly již od útlého mládí právě pomocí různých forem umění poznávat a rozvíjet samy sebe, bylo by to ideální. Jde také o to, že globalizovaná kultura je velmi povrchní a takto by se lidé už od dětství naučili různé formy umění
skutečně do hloubky prožívat. Jen si vzpomeňte, jak se v průběhu 60. let právě díky hudbě tehdejší mladé generace celý svět jistým způsobem změnil.
Jako bubeník jsem velmi nespokojen s převládající monotónností
rytmu taneční hudby. Je to jen monotónní tuc, tuc, tuc, tuc. Jak se na tento také již globální problém díváte vy? Tančíte na liché rytmy?
Jako mladá jsem byla nadšenou fanynkou jazzu a už koncem 50. let jsem si v
rámci svých terapeutických seancí zvala do nemocnic jazzové hráče, kteří hráli živě. A jak jistě víte z vlastní zkušenosti, živá hudba je něco docela jiného, než hudba reprodukovaná. Své studenty na převládající rytmickou monotónnost
pravidelně upozorňuji, protože umrtvuje. Stáváme se oběťmi určitých ohlupujících stereotypů. V minulých letech jsem ale s uspokojením konstatovala, že lidé znovu začínají mít zájem o původní rytmy a různé bicí nástroje, např. Mickey
Hart, bubeník skupiny Grateful Dead, vydal již několik velmi úspěšných alb, plných nejrůznějších rytmů.
Používáte v rámci svých seminářů právě různé bubínky a jiné rytmické nástroje?
Hodně
často je používám při práci s pacienty a pokročilými účastníky mých seminářů. Jsem ale, co se týče použití hudby a hudebních nástrojů velmi opatrná a nejraději učím bez jakéhokoliv doprovodu. Používám jen rytmy a energie lidského
těla.
Vždyť přece např. eleuzínská mystéria a různé další rituály různých kultur starověku byly takovou taneční a hudební terapií...
To zcela jistě. Hudba, tanec a divadlo byly velmi důležitou
součástí každého náboženství a společenského systému. To teprve ve 20. století jsme na to jaksi přestali dbát. Dalo by se s nadsázkou říci, že psychiatrie a psychologie se staly náboženstvím 20. století a hudba a tanec se do něho
vrátily až v 50. letech ve formě terapie.
Jak se na taneční terapii Evropanů a Američanů dívají rození tanečníci, černoši?
Mezi tanečními terapeuty není mnoho černochů. Mělo by jich být víc,
ale máme hodně černochů mezi svými klienty a pacienty. Ti, když se to povede, skutečně vědí, co je to pohyb a tanec na té nejzákladnější úrovni.
My tady máme politické a sociální problémy s Romy. Řešení by možná
bylo jednoduché: proč je nenechat vyniknout v tom, v čem jsou vrozeně dokonalí - v hudbě a v tanci? Možná, že obdobně se spoustě rasových nepokojů v USA mohlo předejít vhodným terapeutickým programem a využitím přirozených pohybových
a hudebních dispozic černochů...
Snad ano... Měli bychom ale být při použití těchto metod velice opatrní, protože my jsme jim je vlastně ukradli. Většina současné hudby či tance je černošského původu. Možná právě
hudba od rock´n´rollu až po rap zabránila mnohem horším problémům. A možná, že právě politice a ekonomii chybí právě současné hudební prolínání různých kultur celého světa. Mění se to ale velmi pomalu. Snad se děti našich dětí
dočkají.
A možná by bylo rozumné, kdyby se projednávání každého nového zákona musela v parlamentech provádět formou zpěvu či tance...
To by bylo úžasné. Já jsem jednou přednášela o taneční
terapii americkým senátorům. Téměř se mi je s kolegy podařilo zvednout ze sedadel... Téměř.
Pokud by se vám je podařilo dostat ze židlí, asi by se přece jen změnili, že...
To určitě.
Taneční terapie je velmi silný systém. Jen bychom si my terapeuti měli stále připomínat, že to je především umělecká disciplína.
Možná by při důležitých politických jednáních měl být členem delegace i taneční
terapeut. Dokázal by spoustu neverbálních věcí zjistit a spoustu nedorozumění tak předjímat.
Jistě. Taneční terapeut dokáže z několika pohybů určit spoustu věcí a také individuálních problémů. Dokáže to u
malých dětí, dokáže to také s lidmi různých kultur. Když se do USA začaly stěhovat velké komunity z Karibské oblasti nebo z Latinské Ameriky, lidé chtěli sociálně žít tak, jak byli zvyklí: začali se shromažďovat na
dvorech, mezi bloky. To bílí Američané nikdy nedělali a považovali to za vpád do svých teritorií. Městům to přineslo spoustu problémů. Kdyby u toho byl taneční terapeut, možná by dokázal zjistit příčinu potíží a onoho
společenského nedorozumění.
Možná, že i u prvního styku s mimozemšťany by měl být taneční terapeut.
Labanova pohybová analýza dokáže určit, jak lidé používají prostor, pohyb, čas a rozluštit tak jazyk těla.
Tělo si navíc pamatuje víc a déle, než rozum.
Pokud bude stále větší část populace sedět celé dny za počítačem, asi bude taneční terapie stále více potřeba. Používáte počítač?
Samozřejmě.
Veškerou korespondenci vyřizuji pomocí e-mailu. Počítač je v pořádku, jen my lidé někdy zapomínáme, ža máme také těla, a že dlouhým sezením za počítačem ztrácíme kinesiologickou orientaci. Lidé si navíc zvykli vnímat celý svět
pomocí počítače a mění se tak postupně celkový styl jejich komunikace. Z telefonu slyšíme alespoň hlas... Třeba to takovým lidem dojde a občas si zatancují. Třeba si občas zatancují lidé kdekoliv na světě. Tanec přece řídil a
určoval sociální a duchovní život celých společností. Třeba si ho lidé opět začnou víc vážit a především využívat.
