Techniky posvátného. Jedním z účastníků byl i Čech.) O čem tahle konference byla? Zažil jsem
už tři konference ITA (mezinárodní transpersonální společnosti), ale to byly z valné části jen přednášky. Nastal čas praxe?
Bylo to hodně o tradičních duševních technikách, jako je jóga, křesťanský mysticismus,
zen-buddhismus, tantra, šamanské rituály, rituály iniciačních obřadů, které užívají původní národy k přechodu z jedné role do jiné v biologicky významném období, a také o posvátných rostlinách, které některé národy užívají, aby je
přivedly k Bohu. Na konferenci se jim říkalo enteogeny. O těchto posvátných rostlinách přednášeli jak lidé, kteří je užívají, tak i vědci, kteří zkoumali jejich účinek. Dozvěděli jsme se, jak např. francouzští terapeuti s pomocí
místních šamanů léčí v Peru závislost na kokainu pomocí liany z džungle, která obsahuje psychedelické látky a jmenuje se ayahuasca. Zažili jsme ale také večerní produkci místních tanečníků a zpěváků, viděli jsme film o psychické
chirurgii Dr. Fritze z Rio de Janeira, velmi působivé byly přednášky RamDasse, prof. Grofa, Angeles Arrien a mnoha dalších lektorů. Co je ale zvláště pro mne nejdůležitější, měli jsme možnost také odjet na okraj deštného pralesa a
vyzkoušet si mnohé věci i na vlastní kůži.
Brazílie je zemí hluboce duchovní, se spoustou církví, ovlivněných místními duchovními systémy. Měl jsi možnost některou poznat blíže?
V brazilských
církvích se projevuje silný africký a indiánský vliv. Jsou to církve, kde mystické zážitky nejsou nic neobvyklého. Jedna z mnoha církví se jmenuje Santo Daimé nebo Union de Végétal, a myslím, že je poměrně rozšířená. Např. v Riu
Brancu, které má 300 000 obyvatel, jsou tři takové církve a každou mši navštěvuje pravidelně kolem 100 lidí.
Mimochodem, Rio Branco je město uprostřed deštného pralesa, které bylo původně postaveno kvůli těžbě kaučuku.
Zaujalo mne, jaký rozdíl je mezi Rio de Janeirem, krásným městem s mnoha turisty a Rio Brancem, kde se téměř žádní turisté nevyskytují (když jsme v Riu de Janeiru řekli místnímu obyvateli, že jedeme do Rio Branca, moc se divil: "Co
tam budete vidět, tam jsou jen moskyti a malárie!"). Strach z moskytů a malárie totiž asi způsobil, že na konferenci do Manausu přijelo jen 800 lidí (na rozdíl od konference v Praze, které se zúčastnilo 1500 lidí). Nedostatek turistů
a vlivu západní kultury se projevuje také v tom, že lidi, a hlavně děti, v Riu Brancu nežebrají, všichni jsou velmi vstřícní a vypadají šťastně, i když z hlediska našeho pohledu mají velmi nízkou životní úroveň. V Rio Brancu
nemusí sedět u vchodu obytných domů hlídač, jako je tomu v Riu de Janeiru. Možná proto, že v džungli okolo je tolik potravy, že by přežili i zcela bez peněz.
Konference se tedy konala ve městě Manaus. Kde vůbec
leží? Jak se tam dá dostat?
Manaus je město na Amazonce na soutoku řek Rio Negro s řekou Solimoes (Rio Negro je tmavé a rychlé a studené, Solimoes teplá , bílá a pomalá - a několik desítek kilometrů tečou společně
vedle sebe, aniž by se slily, takže řeka má dva barevné pruhy, světlý a tmavý). Dá se tam dostat jen letadlem nebo lodí.
A jak se Čech může dostat do kostela na malém brazilském městě?
Během konference jsme byli
my Češi ubytováni v brazilské rodině, protože Tropical Hotel byl velmi drahý. Ukázalo se, že naše bytná je jednou z pohlavárů církve Santo Daimé a tak jsme mohli ještě během konference jeden obřad také navštívit. Je to křesťanská
církev, která byla několik let zakázaná, pak po dlouholetém zkoumání vládní komise je opět asi od roku 1990 povolená. Průzkum se prováděl zejména ve vesnici Via Mapia, kde žije 150 lidí z celého světa svépomocným způsobem - bez
elektriky, sami si pěstují své potraviny - a spojuje je právě náboženství Santo Daimé.
V kostele sedí muži a ženy odděleně. Překvapilo mne, jak je to příjemné, vidět proti sobě jen ženy. Zvyšuje to pocit, že si jich
vážím - nevím, jak to vyjádřit.
Napřed se starousedlíci modlili mnoho Zdrávasů a pak hlavní představitel církve, který měl na konferenci také příspěvek, nalil každému kalíšek velmi rituálně připravovaného halucinogenního
nápoje z ayahuascy (už jmenované liány z džungle).
Pak se sedí a zpívá, chvilkami lidé vstávají a modlí se, mladé místní dívky zpěv doprovázejí chrastítky, chlapci na kytaru. Později se tancuje. Upozornili mne, že asi
budu zvracet, ale že je to velmi dobré a očišťující. Zvracel jsem a byl jsem rád, že se mi podařilo vyběhnout z kostela na trávu. Některým nováčkům se to nepodařilo a byl to zvláštní pohled vidět např. jednu americkou dámu, sedící s
nohama na trnoži předchozí lavice, protože má pod sebou zvratky. Po chvíli ale přišli místní a zasypali to pískem.
To ale musel být hezky hlubinný zážitek. Co se s tebou dělo? Můžeš to popsat?
Mé
vědomí se po chvíli začalo měnit, jakoby rozšiřovat. Zůstával jsem ale v kostele, neměl jsem žádné halucinace. Celkově byl ten zážitek velice nepříjemný. Viděl jsem všechny své negativní stránky, všechny své stíny jak na dlani,
daleko zvětšené. Pociťoval jsem, jak jsem závislý na akceptaci druhými lidmi, jak jsem povrchní, nemotorný. (Dodatečně jsem si uvědomil, že to byl můj zvětšený obraz o sobě, který běžně mám). Další dva dny jsem probrečel, takže jsem
se ani nemohl soustředit na přednášky na konferenci. Ptal jsem se známých psychologů a učitelů a ti měli různé názory, např. že asi ta církev není pro mne to pravé místo (zvláště když jsem člověk z ex-socialistického státu) nebo
že je to pro mně nevhodná cesta. Jen jeden mi říkal, "nechej to probíhat, je to proces a je to dobře. Ty přednášky, které zameškáš, nejsou tak důležité jako právě tento proces. Je to očišťování." (Ostatní účastníci církevního obřadu
Santo Daimé na tom nebyli zdaleka tak špatně).
Vyčistil ses? Jak dlouho to trvalo?
Asi za dva dny jsem svůj zážitek jakž takž zintegroval a přijal. Po konferenci jsem se zúčastnil šamanského workshopu
s Michaelem Harnerem, antropologem a autorem mnoha knih o šamanismu, a to mi hodně pomohlo zintegrovat a obejmout své stíny, komplexy, které se mi předtím tak zřetelně objevily. Vlastně jsem je přijal jako součást sebe sama, poté, co
jsem se s nimi v představě mně odporného zvířete pomazlil.
Tys ale říkal, žes měl ještě další možnost zúčastnit se ayahuascové mše. Jak k tomu došlo a co se odehrávalo?
Pak jsme opět náhodně
potkali jednoho jungiánského psychologa a současně faráře jedné církve, který nás pozval do Rio Branca, kam jsme měli už stejně zakoupené letenky. Říkal že můžeme k nim každý den do kostela, neboť právě v té době byly každodenní
bohoslužby. Byli jsme tam šest dní.
Večer kolem 18 hodiny se v místním kostele sešlo asi 100 bíle oblečených lidí (je možno přijít oblečen i jinak, ale domorodci měli námitky proti červené a černé barvě).
Udivilo mne, že bylo přítomno i dost dětí. Prý když se dítě narodí, dostane malou dávku ayahuascy, potom znovu kolem l roku věku, a pak mu v 7 letech nabídnou, zda chce s rodiči chodit do kostela. Mimochodem, ayahuasca má
velmi odpornou chuť a po vypití jsem vždy měl silné pocení, pocit, že to půjde ven buď horem nebo dolem, a trochu i závratě. Děti situaci zvládaly velmi dobře. Jejich rodiče říkali, že dítě si najde pomocí rozšířeného vědomí
vnitřního učitele a pak už nemají starosti s trestáním - už mohou dítě jen mít rádi. Děti vypadaly zdravě a vesele a normálně dětsky.
Kdo mši řídil? Kněz nebo šaman?
V kostele jsou přítomni šamani,
kteří přijímají své klienty před bohoslužbou. Necítíte-li se dobře, přijdete za šamanem a ten z vás pomocí různých zvuků a pohybů vyžene zlé duchy. Moc jsem tomu nedůvěřoval, ale opravdu jsem se po jeho zásahu cítil daleko lépe.
Šaman sedí před oltáříčkem plným sošek svatých a křížů a křížků. Vybavení kostelů je velmi pestré a současně prosté.
Jak tvá další očista probíhala? Bylo to už příjemnější?
Z počátku ne. První
večer pokračovaly nepříjemné pocity. Byl jsem úplně sám na světě, nebyl žádný Bůh, bylo takové prázdno a strach. Celý den jsem jen prosil, aby už to vzalo nějaký obrat, ale současně jsem si uvědomoval, že je to asi důležitý proces a
děkoval jsem za to. Další večer mi opět před zavřenýma očima procházely obrazy listů a všelijakých hadů, něco, co připomínalo smrt, pak jsem prolétl velkou rychlostí kolem mnoha embryí, jako když mne vezme vítr, a najednou se mi
otevřely oči, uvědomil jsem si, že si cucám palec a pak jsem se koupal v úžasné boží lásce.
První pocit byl, vždyť tenhle stav znám - jak jsem mohl zapomenout! Napřed jsem myslel, že já jsem vyvolený a stále jsem spínal
ruce a děkoval, pak mi došlo, že vyvolení jsme všichni, že jsme všichni nesmrtelné duše, že tohle blaho je naše podstata, že celý můj dosavadní život směřoval k tomuhle okamžiku, že nic nebyla náhoda(když jsem na počátku konference
vstoupil do Tropical Hotelu, našel jsem na zemi andělskou kartičku s názvem Transformace. Tehdy jsem se tomu docela zasmál), že život máme k tomu, abychom se stále učili a blížili se tomuto poznání. A že těch životů bude tolik, kolik
bude třeba, abychom se něco naučili. A zároveň jsem věděl, že to není tou rostlinou, ale že mne tomuhle okamžiku přiblížilo všechno to, co jsem v životě pustil, nechal běžet s důvěrou ve volný průběh - a mám pocit, že to bylo něco,
co jsem se musel učit nejvíc - všechno v mém životě bylo komplikované a pro mne stresující. Všechno, čím jsem se otevřel nejistotě a důvěře, bylo důležité.
To ale zní jako klasický příklad osvícení, vhledu, poznání.
Já vím, že tyhle věci se píšou v mystických knihách, ale je úplně jiné, když najednou sedíš, civíš na tu nádheru okolo a říkáš si: Tak ono je to všechno pravda. Nádhera: ze všech hypotéz o chodu světa, které jsem
kdy ve své mysli připustil, je pravdivá zrovna ta nejlepší.
Cítil jsem, že ta boží láska je všude a hlavně uvnitř v srdci. Že ji tam máme všichni, jen je překryta našimi stíny, komplexy a představami, a že když se tím
vším prodereme a přijmeme to jako součást sebe sama, dostaneme se do toho nejčistšího a nejkrásnějšího prostoru v sobě, který je napojen na to všechno kolem nás. Byl jsem vděčný, že se mi Bůh zjevil jako bezpodmínečná láska. Cítil
jsem, že neexistuje hřích nebo zlo, že všechno to jsou jen kroky a pády na naší cestě učení.
Tys ale už prošel třeba holotropní terapií a máš za sebou nějaké podobné "mystické" zážitky...
Pocity
všeobjímající lásky jsem znal z holotropního dýchání, ale tohle bylo zcela nesrovnatelné s čímkoliv předtím. Vždycky jsem si myslel, že pokud něco takového nastane, bude to okamžik uvědomění si a pak zase zapomnění. Ale tohle blaho
trvalo několik dní - celý týden jsem nespal a nevadilo mi to, v noci jsem míval pocity, že už nejsem jen já, že jsem celé univerzum a že to nejednám já, že neotvírám a nezavírám oči, že je to mnou konáno. Ta boží láska byla všude,
byla uvnitř mě a byla všude okolo. Najednou jsem věděl, proč říkají sufiové "Bůh je láska, milovaný i milující."
To musel být také velmi terapeutický zážitek. Jak se změnilo tvé vidění světa?
Vždycky jsem tušil, že svět vidíme subjektivně, ale teď si teprve uvědomuji, do jaké míry. Do jisté míry jsem se zbavil pocitů viny a strachu. Občas se vynoří a hned zase zmizí, když si uvědomím nebo vzpomenu na tenhle
zážitek. Mám stále pocit úžasné vděčnosti, že jsem to mohl zažít. Taky si častěji uvědomuji určité synchronicity.
Taky jsem pochopil, že se Bůh každému zjeví jinak a jsem velmi vděčný, že mně se zjevil jako bezpodmínečná
láska.
Já jsem byl vychován jako ateista a křesťanství mne nikdy moc neoslovovalo, připadalo mi netolerantní, víc mi říkal buddhismus. Teď mi spíš všechna náboženství připadají jako různé pokusy to všechno nesdělitelné
nějak přiblížit a mám k nim tolerantnější vztah než dřív. Možná se to všechno ještě mockrát změní. Nevím, jak a kam se posunu. Ale od toho zážitku se změnilo opravdu hodně. Vlastně celý můj život. Teď mám jistotu, kterou jsem nikdy
neměl, vážím si víc sebe a i ostatním lidí si vážím nějak víc a víc je oceňuji.
Někdo namítne, že ti pomohla liána. Že dosahovat Boha pomocí drog není to pravé.
Ani mi nevadí, že jsem toho zážitku
dosáhl pomocí rostliny. Já jsem byl vždycky spíš racionální a skoro natvrdlý na prociťování jemných věcí. Asi by to se mnou ani jinak než takhle nešlo. A Bůh určitě nevytvořil takovéhle rostliny jen tak, myslím, že v dnešní době, kdy
se všechno tak zrychluje, se i lidská cesta k Bohu může urychlit. A hlavně, v tom kostele - nevím, jaké zážitky měli ti, kteří tam chodí pravidelně, zdáli se mi být v extázi a naplnění - tři mí přátelé, kteří byli se mnou, měli
zážitky úplně jiné. Jeden, který nikdy nemeditoval, měl jen pocit balvanu v žaludku. Druzí dva říkali, že zážitek byl pro ně velký přínos, pro každého v jiné oblasti. Takže Tě ta rostlina stejně dovede jen tam, na co jsi připravený a
cítím za tuhle pomoc velikou vděčnost.
Nerozmělňuješ své vzpomínky, když o tom vypravuješ?
Kamarád mi řekl, když jsem se mu snažil svůj zážitek přiblížit, že nezintegrovaný mystický zážitek se pozná podle toho,
že se o něm povídá. Já jsem se v průběhu toho zážitku ptal, jestli o tom mohu povídat, a odpověď zněla: "Proto ses narodil jako extrovert."
