Gary ZukavEvoluce, o které jsme se učili ve škole, je evolucí fyzikálních forem. Učili nás, například, že z jednobuněčných mořských organismů vznikly vyšší, komplexnější formy života. Ryba je složitější a proto vyvinutější než
mořská houba, kůň je z hlediska evoluce dál než had, opice stojí výše než kůň a tak dál, až k člověku, který je nejsložitější a tedy nejvyvinutější formou Života na naší planetě. Jinými slovy, učili nás, že evoluce je postupným
vývojem směrem k organizační komplexnosti.
Tato definice je vyjádřením myšlenky, že organismus, který je nejlépe schopen kontrolovat své prostředí i všechny ostatní organismy ve svém prostředí, je nejvyvinutější.
"Přežití silnějšího" znamená, že v daném prostředí je evolučně nejvyvinutější organismus s největší schopností přežít, ten, který je na vrcholu potravinového řetězce.
Již dlouho víme, že tato definice evoluce
není správná, ale dosud si nejsme jisti proč. Když se setkají dva lidé, jsou z hlediska organizační komplexnosti stejně vyvinutí. Jsou-li stejně inteligentní, ale jeden je úzkoprsý, sobecký a bojácný, zatímco druhý je altruista a
velkorysý, říkáme, že ten druhý je vyvinutější. Obětuje-li někdo svůj život, aby zachránil jiného člověka, když např. chrání svým tělem tělo druhého před kulkou, nebo rychle jedoucím autem, říkáme, že ten, kdo obětoval svůj život byl
nejlepším z nás. Víme, že je to tak, ale přesto je tento názor v rozporu s naším chápáním evoluce.
Řekli nám, že Ježíš předvídal spiknutí, které se proti němu chystalo, dokonce v detailech věděl, jak budou druzí
reagovat, a přece nezasáhl. Velká část listva byla natrvalo utvářena silou a láskou toho, který obětoval svůj život pro druhé. Všichni, kteří ho uctívají, a téměř všichni, kdo znají jeho příběh, se shodují v tom, že to byl jeden z
nejdokonalejších jedinců lidského rodu.
Naše nitro nám říká, že skutečně vyvinutou bytostí je ta, která si druhých váží více než sama sebe, která si cení lásky víc než fyzického světa a všeho, co je jeho součástí.
Je čas uvést do souladu naše dosavadní chápání evoluce s tímto hlubších porozuměním. Je to velmi důležité, protože naše současné chápání pojmu evoluce odráží tu fázi našeho vývoje, kterou právě opouštíme. Jejím zkoumáním můžeme
zjistit, jak jsme na tom, co se týče evoluce, a jak jsme na tom, co se týče toho, co opouštíme. Se zřetelem na nové a rozvíjející se chápání evoluce, které potvrzuje platnost našich nejhlubších pravd, pak porozumíme, v co se vyvíjíme
a co to znamená - co prožíváme, čeho si ceníme a jak jednáme.
Naše současné chápání evoluce je založeno na tom, že až dosud jsme se vyvíjeli tak, že jsme svými pěti smysly zkoumali fyzické skutečnosti. Až dosud jsme byli
pětismyslovými lidskými bytostmi. Tento směr vývoje nám umožňoval rozeznávat konkrétní základní principy Vesmíru. Svými smysly zjišťujeme, že každý čin je příčinou, která má svůj následek a že každá věc má svou příčinu. Chápeme
důsledky svých úmyslů a činů. Vídíme, že zloba zabíjí: bere dech - životní sílu - a kazí krev - nositelku vitality. Zjišťujeme, jak životadárná je laskavost. Vidíme a cítíme, co působí zmatek a co způsobuje úsměv.
Uvědomujeme si svou schopnost zpracovávat poznatky. Víme, například, že hůl je nástroj, a rozeznáváme také následky toho, jak jsme se rozhodli hole použít. Kyj, který zabíjí, může zatlouci do země kůl, aby držel střechu. Na kopí,
které jinak zabíjí, můžeme nést své břemeno. Nůž na maso může uříznout i něco jiného. Ruce, které sestavují bombu, mohou postavit školu. Mozky, které organizují násilí, mohou organizovat spolupráci.
Vidíme, že když je
život prozářen úctou, dostanou veškeré jeho projevy smysl. Vidíme, rozumíme, tušíme, že když se z života vytratí úcta, výsledkem je krutost, násilí a osamělost. Náš hmotný svět je výbornou školou, ve které se metodou pokusů a omylů
učíme chápat, proč se někdy rozvíjíme a jindy stahujeme, proč někdy rosteme a jindy krníme, co naší duši prospívá a co ne, co funguje a co nefunguje.
Z perspektivy pětismyslového vnímání se zdá být základním kritériem
vývoje fyzické přežití, protože jinak si to ani nedokážeme představit. Právě z tohoto úhlu pohledu se zdá být heslo "silnější přežije" synonymem evoluce a fyzická převaha pak charakterizuje pokrok ve vývoji.
Je-li
vnímání fyzického světa omezeno pětismyslovou modalitou, stává se rozhodujícím aspektem života strach. Schopnost kontrolovat prostředí a všechny v něm se pak zdá být tím nejdůležitějším.
Potřeba fyzické převahy pak
vytváří určitý druh konkurence, který ovlivňuje veškeré aspekty našeho života. Ovlivňuje vztahy jak mezi milenci tak mezi supervelmocemi, mezi sourozenci i mezi rasami, mezi třídami i mezi pohlavími. Narušuje přirozenou tendenci k
harmonii mezi národy i mezi přáteli. Stejná energie, která poslala válečné lodi do Perského zálivu, poslala vojáky i do Vietnamu a křižáky do Palestíny. Energie, která oddělila rodinu Romea od rodiny Julie je tatáž, jako energie,
která odděluje rodinu černého manžela od rasisticky založené rodiny bílé manželky. Energie, která poslala Lee Harveye Oswalda proti Johnu Kennedymu je stejná, jako ta, která poslala Kaina proti Abelovi. Bratři a sestry se přou ze
stejného důvodu jako průmyslové korporace - ti i oni chtějí mít moc nad těmi druhými.
Schopnost kontrolovat prostředí, a všechny v něm, znamená mít moc nad tím, co se dá být cítit, čichat, chutnat, slyšet nebo vidět. Je
to typ moci vnější. Vnější moc můžete získat nebo ztratit, jako na burze nebo ve volbách. Můžete ji koupit nebo ukrást, předat nebo zdědit. Je považována za něco, co můžete od někoho a odněkud získat. Zisk vnější moci jednoho je pak
vnímán jako ztráta moci druhého. Důsledkem toho, že se moc považuje za něco vnějšího, je pak násilí a destrukce. Všechny naše instituce - sociální, ekonomické a politické - odrážejí naše chápání moci jako něčeho vnějšího.
Rodiny, stejně jako kultury, jsou patriarchální nebo matriarchální. Jen jeden "nosí kalhoty". Děti to rychle pochopí a jsou tím formovány jejich životy.
Policie, stejně jako armáda, je důsledkem toho, že se moc chápe
jako něco vnějšího. Tornistra, holínky, šarže, vysílačky, uniformy, zbraně a výzbroj jsou symboly strachu. Ti, kteří je nosí, mají strach. Bez zbraně se cítí nesví. Ti, kteří se s těmito symboly stýkají, se také bojí. Bojí se moci,
kterou tyto symboly reprezentují, nebo se bojí těch, o nichž si myslí, že tuto moc mají, nebo všech dohromady. Počátek chápání moci jako něčeho vnějšího není ani v policii, ani v armádě, ani v patriarchální či matriarchální rodině a
kultuře. Jen se v nich odráží cesta, kterou jsme se jako druh i jako individua dostali k tomuto chápání moci.
Pohled na moc jako něco vnějšího formoval i naši ekonomiku. Kontrola hospodářství ve společenstvích nebo
národech i kontrola nadnárodních monopolů je soustředěna do rukou několika lidí. Abychom před nimi chránili dělníky, ustavili jsme odbory. Abychom uchránili spotřebitele, vytvořili jsme vládní byrokracii. Na ochranu chudých jsme
vymysleli sociální podpůrné systémy. To vše je dokonalý obraz našeho chápání moci - jako majetku několika jedinců, kterým většina lidstva slouží za oběť.
Symbolem vnější síly jsou peníze. Ti kdo jich mají nejvíc také
nejvíc kontrolují své okolí a všechny v něm, zatímco ti, co peníze nemají, nemohou své okolí kontrolovat vůbec. Peníze lze získat, ztratit, ukrást, zdědit, o peníze je možno bojovat. Vzdělání, sociální postavení, sláva a věci, které
lze vlastnit, jsou, pokud od nich odvozujeme pocit jakési větší jistoty, symboly vnější moci. Cokoliv, co se bojíme ztratit - dům, auto, atraktivní tělo, bystrou mysl, hlubokou víru - je symbolem vnější moci, vnějších sil. To, oč se
bojíme, jen prohlubuje naši zranitelnost. Je to důsledek chápání moci jako něčeho vnějšího.
Když se moc, síla, chápe jako něco vnějšího, jeví se hierarchie našich sociálních, ekonomických a politických struktur, podobně
jako hierarchie Vesmíru, jako indikátor moci - rozděluje svět na ty, kteří mají moc a ty, kteří ji nemají. Zdá se, že ti nahoře s největší mocí jsou nejdůležitější a nejméně zranitelní. Ti dole vypadají jako nejslabší, jsou tedy
nejméně ceněni a nejvíc zranitelní. Z této perspektivy má generál větší cenu než řidič auta, doktor je důležitější než recepční v hotelu, rodič je cennější než dítě a Božské má větší hodnotu než ten, kdo jej vzývá. Bojíme se rodičů,
šéfů a Boha. Veškeré koncepce větší a menší osobní hodnoty jsou výsledkem chápání moci jako něčeho vnějšího.
Boj o (vnější) moc je zdrojem veškerého násilí. V pozadí konfliktů ideologických, jako je boj kapitalismu se
socialismem, náboženských, např. irských katolíků s irskými protestanty, a geografických, jako je boj Židů s Araby, stejně jako v pozadí rodinných a manželských konfliktů je vnější moc. Představa moci jako něčeho vnějšího rozpolcuje
psychiku, ať individuální nebo kolektivní, národní či světovou. Mezi akutním záchvatem schizofrenie a světem ve válce není rozdíl. Není rozdíl mezi agónií rozpolcené duše a agónií rozpolceného národa. Když spolu manžel a manželka
bojují o moc, používají stejnou dynamiku, kterou zažívají příslušníci jedné rasy, když se bojí lidí jiné rasy.
Z dynamiky těchto procesů vyrostlo naše současné chápání evoluce jako procesu neustále se zvyšující
schopnosti ovládat své okolí a sebe navzájem. Tato definice odráží omezenost vnímání fyzického světa pouze pěti smysly. Odráží boj o vnější moc, jehož základem je strach.
Po tisíciletích brutality mezi jednotlivci a
skupinami je nyní jasné, že pocit nebezpečí a nejistoty, který podmiňuje představu moci jako něčeho vnějšího, mimo nás, nelze vyléčit akumulací vnější síly. Každý z nás to může vidět, nejen ve zprávách a na stránkách večerníků, ale
také na základě svých nesčetných utrpení, která zakouší jako jedinec i příslušník lidského druhu: představa moci jako něčeho vnějšího vede k bolesti, násilí a zkáze. Tak jsme se vyvíjeli až dosud a právě tuto představu bychom teď
měli opustit.
Naše hlubší porozumění nás vede k jinému druhu moci, moci která miluje život v každé jeho formě, moci, která nesoudí to, s čím se setká, moci která vidí smysl a účel i v tom nejmenším detailu na Zemi. Tahle
vnitřní síla je opravdová moc. Když spojíme své myšlenky, emoce a činy s nejvyšší částí nás samých, naplní nás to nadšením, účelem a smyslem. Život je rázem bohatý a plný. Bez hořkosti, beze strachu. Jsme radostně a intimně spojeni
se svým světem. To je zážitek skutečné vnitřní síly.
Skutečná síla, opravdová moc, má kořeny v nejhlubším zdroji naší bytosti. Tuto vnitřní sílu nemůžete koupit, zdědit, nahromadit. Osoba nadaná skutečnou vnitřní silou
není schopna učinit z jiného člověka svou oběť. Skutečně silný člověk je tak silný, tak jistý, že sama myšlenka na použití síly vůči druhému člověku je mu naprosto cizí.
Není správné takové chápání vývoje, jehož základem
není vědomí, že se nalézáme na cestě k opravdové vnitřní síle, a nebude-li tato cesta cílem našeho vývoje a smyslem našeho bytí. Vyvíjíme se z živočišného druhu, který touží po vnější moci do stadia druhu, který hledá vnitřní sílu.
Zkoumání vnějšího, fyzického světa již pro nás není jediným způsobem vývoje. To znamená, že evoluce a vědomí, založené na poznávání, omezeném pětismyslovou modalitou již nevyhovuje tomu, čím se máme stát.
Vyvíjíme se z
pětismyslového člověka v člověka mnohasmyslového. Našich pět smyslů tvoří dohromady jediný smyslový systém určený pro vnímání fyzické, hmotné skutečnosti. Vnímání mnohasmyslové lidské bytosti rozšiřuje vnímání fyzické reality na
větší dynamický systém, jehož je náš svět součástí. Takováto lidská bytost je schopna vnímat a zhodnotit roli, kterou hraje fyzická realita v širším konceptu evoluce, stejně jako dynamiku, kterou je naše fyzická realita utvářena a
udržována. Tahle říše zůstává pětismyslově vnímajícímu člověku utajena.
Je to neviditelná říše, kde se nacházejí počátky a původ našich nejhlubších hodnot. Z perspektivy této říše má motivace těch, kteří vědomě obětují
své životy pro vyšší princip, smysl - síla a moc Gándhího je vysvětlitelná, a milosrdné činy Krista do tohoto kopceptu zapadají měrou, která pěti smysly vnímajícímu člověku není dosažitelná.
Všichni naši velcí učitelé
byli nebo jsou mnohasmyslové lidské bytosti. Jejich mluva a jednání pramenily z takového vnímání hodnot, které odráží širší perspektivy mnohasmyslové bytosti a proto v nás jejich slova a činy probouzely touhu po poznání poravdy.
Z perspektivy pětismyslově vímajícího člověka jsme ve fyzickém vesmíru sami. Z perspektivy mnohasmyslové bytosti nejsme ve Vesmíru, který je živoucí, vědomý, inteligentní a soucitný, nikdy sami. My, pětismylové bytosti,
které vnímají svět jako náhodný a sebe v něm náhodně se vyskytující, se jej snažíme ovládnout, abychom přežili. Pro mohasmyslovou bytost je fyzický svět školou pro duši, kde všechno slouží k jejímu poučení. Podle pětismyslového
člověka nemají úmysly žádný důsledek. Důsledky se podle něho projevují jen ve světě hmoty a ne všechny činy nás nebo jiné ovlivňují. Podle mnohasmyslového člověka úmysl ovlivňuje důsledek akce, každý úmysl nás i druhé ovlivňuje a
následky přesahují svět hmoty.
Co to znamená, řekneme-li, že existuje "neviditelný" svět, ve kterém leží základ našeho hlubšího pochopení?
Jaké asi budou důsledky představy existence říše, která je pěti
smysly nezjistitelná, a přesto ji lze zkoumat a pochopit pomocí jiných lidských možností?
Položíme-li otázku, kterou nelze odpovědět v rámci obvyklého systému, běžně ji hodnotíme jako nesmyslnou, nevhodnou - anebo může
osoba, která se táže, překročit omezení svého vědomí, překročit rámec obvyklého uvažování. První dvě možnosti jsou snadná konfrontace s otázkou, která se zdá být nesmyslná nebo nevhodná, ale hledač a opravdový vědec si dovolí jít za
běžný rámec, do říše, ve které budou jeho otázky pochopeny.
Jako rasa si my, lidé, neustále klademe otázky, jako třeba "Existuje Bůh?", "Existuje nějaká Božská inteligence?", "Jaký má život
smysl?" již od dob, kdy jsme je byli schopni formulovat. Přišel čas, abychom vykročili mimo prozatím běžný rámec a dověděli se odpovědi.
Větší a širší rámec chápání více než pěti smysly vnímajícího člověka dovoluje
rozeznávat a chápat smysluplné rozdílnosti mezi osobností a duší. Osobnost je ta vaše část, do které jste se zrodili a která časem zemře. Být člověk a mít osobnost je totéž. Osobnost, stejně jako vaše tělo, jsou prostředky vašeho
vývoje.
Rozhodnutí, která činíte, a činy, které konáte zde na Zemi, jsou také prostředky, pomocí kterých se vyvíjíte. Nepřetržitě se rozhodujete a volíte úmysly, které pak pomohou formovat vaše zkušenosti a ty věci, na
které se pak soustředíte. Tato rozhodnutí ovlivní váš evoluční proces. To platí pro každého člověka. Rozhodujete-li se nevědomě, nevědomě se i vyvíjíte. Rozhodujete-li se vědomě, vyvíjíte se vědomě.
Emoce strachu a
násilí, které tak charakterizují lidskou existenci, mohou být prožívány pouze člověkem, jeho osobností. Jen osobnost cítí hněv, strach, nenávist, lítost, hanbu, zklamání, jen osobnost je cynická a osamělá. Jen osobnost může hodnotit,
manipulovat a zneužívat. Jen osobnost se může honit za vnějšími silami. Osobnost ale může také milovat a být milována, být k druhým laskavá a moudrá. Láska, soucit a moudrost ale nepoházejí z osobnosti samé. To jsou zkušenosti duše.
Vaše duše je ta vaše část, která je nesmrtelná. Každý člověk má duši, ale osoba, která je omezena pěti smysly, si své duše není vědoma a proto také není schopna rozeznat vlivy své duše. Jak se ale taková osobnost stává
mnohasmyslovou, její intuice - tušení a jemné pocity - pro ni bude stále důležitější. Cítí určité věci o sobě, o jiných lidech a situacích, ve kterých se nachází, věci, které nelze na základě informací poskytnutých smysly vysvětlit.
Začne rozeznávat úmysly a jejich důsledky, spíše než akce a slova, která je doprovázejí. Dokáže například rozeznat teplo za hrubým a vzteklým chováním, a chladné srdce za laskavými a utěšujícími slovy.
Když se
mnohasmyslová osoba dívá sama na sebe, nachází mnoho různých proudů. Díky zkušenosti se učí tyto proudy rozeznávat a identifikovat je s emočními, psychologickými a fyzickými efekty. Naučí se, například, který proud produkuje hněv,
diskriminující myšlenky, destruktivní činy, a které proudy produkují lásku, léčivé myšlenky a konstruktivní činy. Za nějaký čas se naučí hodnotit a identifikovat ty proudy, které produkují tvořivost, léčení a lásku, a umožní postavit
se těm proudům, které vytvářejí negativitu, disharmonii a násilí. Takhle se člověk přiblížuje zážitkům energie své duše.
Duše není pasivním nebo jen teoretickým jsoucnem, které zaujímá určitý prostor někde v hrudi.
Je to pozitivní, smysluplná síla v jádru bytí. Je to ta vaše část, která chápe neosobní podstatu dynamické energie, ve které jste zaangažováni, která miluje bez podmínek a omezení a akceptuje bez posuzování.
Toužíte-li
poznat svou duši, především si musíte uvědomit, že duši máte. Dalším krokem je dovolit si uvažovat asi takto: "Jestliže mám duši, co JE má duše? Co chce? Jaký je vztah mezi mnou a duší? Jak duše ovlivňuje můj život?"
Když je energie duše rozeznána a oceňována, začíná ovlivňovat život člověka. Slouží-li pak člověk plně energii své duše, získává pravou vnitřní sílu. To je cílem našeho evolučního procesu a smyslem našeho žití. Každá
zkušenost, kterou zde na Zemi získáte, vylepšuje spojení osobnosti s duší. Každá okolnost a situace je příležitostí zvolit si cestu, dovolit duši, aby vás prozářila a přinést do světa hmoty nekonečnou úctu a lásku k Životu.
Tohle je kniha o cestě k pravé vnitřní síle - o spojení těla s duší - a o tom, co to obnáší, jak se to stane a co to způsobí. Pochopit to všechno vyžaduje rozumět věcem, které bytosti vnímající jen pěti smysly připadají
neobvkylé - jakmile ale pochopíte, co to je evoluce, budou přirozené. Pak pochopíte, že pětismyslové vnímání je cestou vedoucí k mnohasmyslovému vnímání - a že vy nejste navždy pětismysloví.
