Ken Wilber je filosof, psycholog, spisovatel,
syntetik, autor celé řady knih, které poznamenaly jednotlivé dekády "nového věku". Následující rozhovor je převzat a přeložen z internetové verze amerického časopisu Shambhala Sun.Vaše poslední kniha "Sex,
ekologie, duchovnost" má více jak 800 stran. Jiný váš titul, "Stručná historie všeho", je jakýmsi shrnutím pro obyčejného člověka z ulice. Co od svých knih očekáváte? Jak může jejich znalost pomoci na cestě k hlubšímu
vědomí?
Wilber: Dá se to tak říct. "Stručná historie..." je mnohem kratší a asi čitelnější. Alespoň doufám. A člověk z ulice? No, například tenhle časopis asi nečtou lidi z ulice. A pro podobné lidi jsem také
napsal tyhle knihy. Ne že bych měl ambice titulovat na žebříčcích prodejnosti.
A jestli mohou pomoci? Asi ne. Každý z nás si musí nalézt tu svou pravou kontemplativní praxi - někteří jógu, jiní zen, další tibetskou tradici,
někteří se modlí. To je to co pomáhá prohloubit vědomé bytí, ne nějaké knížky nebo proslovy. Pokud se ale budeš chtít dovědět, jak tvá praxe zapadá do rámce jiných přístupů k pravdě, pak ti takové knihy mohou pomoci se
orientovat. Třeba kde začít. Jsou jakýmisi mapami, návody k upotřebení, instrukcemi, jak do sebe věci zapadají. Nic ale nenahradí praxi.
Jak jste naznačil ve svých knihách, existuje celá řada teorií historie
člověka i jeho duchovní evoluce. Někdy zní vaše vývody jako od Hegela, jindy jako od Darwina, jindy jako od nějakých asijských mistrů. Co vaši teorii odlišuje od těch ostatních? A dále: nedělíte svět na atomy, nebo prvky, ale
zavádíte svůj termín "holony". To zní jako "dharmy" buddhistické abhidharmy.
Wilber: To záleží z jakého úhlu pohledu se na to díváte. Zní to podobně jiným teoriím, protože ty teoriie beru v potaz a pokusil jsem se
je nějak syntetizovat. Vybrat z každé to nejlepší. Já sám jsem celoživotní buddhista, takže se v mých pracích samozřejmě buddhistické teorie odrážejí. Především učení Nagardžuny o prvotní prázdnotě. Také Jogačaryja, Hwa
Yen, učení o mahamudře i základy abhidharmy. Analýza zážitku dharmy se také podobá "aktuálním příležitostem" Whiteheada. To vše mne ovlivnilo, když jsem začal používat termín "holon". Ale stále je to jen pokus spojit všechny tradice
v něco, co může přinést ovoce.
Někdy to vypadá, jako byste měl rád romantiky 19. století. Myšlenka realizace čistého ducha je původně romantická, romantici byli ale hodně naivní, zvláště pokud jde o spojení vědy a
spirituality, a jejich vliv na fašismus a později komunismus jim nedělá dobrou reklamu.
Wilber: Když budete číst pozorněji, zjistíte, že právě z těchto důvodů i já romantismus několikrát napadám. Zní to
hezky, ale naprosto tomu schází nějaké praktické cvičení, nějaká kontemplativní metodologie, nějaká jejich jóga. Z týchž důvodů třeba nemám moc rád teorii bodu Omega.
Váš světový názor zní velmi, velmi
komplikovaně. Lidé, kteří jsou zvyklí meditovat, mohou říci - nač potřebujeme takové znalosti, nechejte nás prostě meditovat... Co jim na to řeknete?
Wilber: Meditujte.
Kritizujete také konvenční
modernistické a postmoderní přístupy. Zdá se, že akceptujete jejich pozice, ale pak se pokoušíte je jaksi transcendovat. Můžete to vysvětlit?
Wilber: Každá teorie a každá praxe přináší něco důležitého, ale žádná
neříká celou pravdu do detailů. Každý přístup je tedy jen částečně pravdivý a pak jde o tom, jak různé přístupy sestavit tak, aby dohromady odrážely co největší část pravdy. Ne tedy "Kdo má pravdu a kdo ne?" ale "Jak se různé
přístupy dají spojit?" Jak je dát dohromady do jedné duhové koalice. Proto tedy různé přístupy akceptuji, ale zároveň se pro ně snažím naléz správné místo. Jestli se mi to daří nebo ne, to se teprve uvidí.
Používáte slova Kosmos namísto anglického "cosmos", proč?
Wilber: "Kosmos" je starý pythagorejský termín, které označuje celý vesmír ve všech dimenzích, tedy i dimenzi emoční, mentální a duševní. Dnes užíváme slova kosmos,
vesmír, jen ve smyslu fyzického vesmíru nebo hmotné dimenze. Kosmos tedy označuje i hmotný vesmír, ale také biosféru, život a noosféru, mysl, což jsou všechno manifestace původní čiré prázdnoty.
To, že je vesmír pro nás jen
vesmírem hmoty, považuji za jednu z katastrof moderního myšlení. Jinými slovy, ten vesmír, který jediný považujeme za "reálný", je jen vesmír jak ho vidí svět vědeckého materialismu, tedy jedna plochá část, jedno zkreslené
vidění moderního a postmoderního světa. Mé knihy kromě jiného tedy pokoušejí rehabilitovat původní ideu Kosmu.
Řekl jste, že nemáte moc rád Batesona. Myslíte si třeba, že se Foucault, Derrida a další současní myslitelé dotkli
bodů, které asijští absolutisté již jiným způsobem artikulovali? Má poststrukturalistický přístup nějaké opodstatnění?
Wilber: Poststrukturalistický přístupy jsou nové a čerstvé, ale ne hlubší. Velcí východní myslitelé
nalezli v podstatě velmi hluboké techniky osobní transformace, vysvobození z radikální prázdnoty. To současní filosofové nedokázali. Nabízejí jen jiný překlad, jiné vyjádření, ne jinou transformaci. Jsou to jen zajímavé
obraty relativní pravdy, ne jóga absolutní pravdy.
V rámci téhle relativní pravdy ale poststrukturalisté nabízejí některé koncepty, které se podobají těm dálněvýchodním. Beru to na vědomí. Ale v porovnání
s termíny jako je mokša, kenšó, satori, rigpa, yeše, šikan-taza jsou to jen odstíny.Na tohle se Foucault, Derrida, Lyotard a další nezmohli.
Řekněme že jsem od narození buddhista, a přečtu si vaši knihu.
Vyplyne mi z ní, že kdybych dosáhl osvícení, něco bude stále scházet. Jinak řečeno, proč potřebuji znát historii vývoje vědomí, když už jsem buddhisticky dokonale vzdělán?
Wilber: Jestliže slovem "osvícení"
míníte přímou a radikální zkušenost Prázdnoty, nebude nic scházet, protože v Prázdnotě nic není. Existuje ale absolutní a relativní bodhičita (osvícená, probuzená mysl). Takže i kdybyste měl zkušenost prázdnoty, neznamená
to, že jste zvládl všechny detaily. Můžete být osvíceným člověkem, ale stále nebudete schopen vysvětlit vysokou matematiku. Mé knihy se zabývají těmi relativními detaily, z nichž některé buddhismus (a třeba ani žádné další
duchovní učení) vůbec nebere v potaz. Ale málo platné, pokud se týká přímé zkušenosti prázdnoty nebo spontánního vysvobození, buddhismus je na to nejlepší.
Samozřejmě že ke svému životu mé knihy nepotřebujete.
Přinejmenším, pokud se vám nezalíbí. Pak je přečtěte. Buddhistické učení vám ale neřekne nic o tom, jak se vaří mexická jídla, která přece stále máte rád. Můžeme to zjednodušit takto: Co umíte co Buddha neuměl? Například řídit
auto.
Vypadá to, že chcete integrovat Buddhu s Freudem v něco, tedy to, čemu říkáte hlubinná psychologie, s tím, co nazýváte "těžká" psychologie. Domníváte se, že bez téhle integrace oběma systémům něco schází?
Wilber: Nic není dokonalé a kompletní. Vesmír se neustále vyvíjí. Objevují se nové pravdy, nová zjevení, noví Buddhové. Freud a Buddha jsou jen dva zástupné příklady velmi důležitých pravd, které jistě mohou ze
vzájemného dialogu těžit. Ale vesmír na nich nezávisí.
Myslíte si, že staré systémy duchovních tradic se pro moderní svět už nehodí, protože jim schází množství toho, co jste zmínil ve svých knihách?
Wilber: Nehodí? Ne ve smyslu absolutní pravdy. Ve svých relativních manifestacích jim ale zcela jistě něco schází. V žádné sútře nebo na žádné tance nenajdete pokyny, jak pracovat na počítači. Neříkají nic o DNA nebo anestezii
nebo o transplantaci ledvin. Západ má také v oblasti psychologie a terapie několik hlubokých příspěvků, které v tradičních učením nemají paralely. O to ale nejde. Když vám nějaká praxe vyhovuje, a vy žijete bez problémů,
výborně. Máte-li ale nějaký psychický problém, pomůže třeba nějaká západní forma terapie. Vesmír je velký, se spoustou přihrádek, všechno se vejde, Freud i Buddha.
Jaký máte názor na hlubinnější techniky, jako je tantra, nebo
kundalini jóga, nebo na koncepty prány, nádí a bindu. Skutečnosti, se kterými operují, věda dosud neuznala. Pro spoustu západních buddhistů je to problém, protože nemohou uznat existenci těchto jevů a koncepcí a nikdy ta cvičení
proto nedělají. Vy ale tvrdíte, že jsou pro další duchovní vývoj velmi důležité.
Wilber: Nejsou nezbytné. Jde o to, že tyhle věci se mohou, ale také nemusí, odehrávat až v těch úrovních, kterých se týkají. Záleží to i
na druhu praxe. Na určité úrovni vaší meditace budou hrubé mohutné procesy nahrazeny procesy daleko jemnějšími, a ty sebou přinesou i jemnější jevy, o kterých se hovoří jako o bindu, práně atd. Já jsem se pokusil tyto jevy
vyplývající z prohlubující se meditace zkatalogizovat. Například v Tibetu to jsou celkem běžné věci.
Proč se i někteří pokročilí duchovní praktici občas chovají jako pitomci?
Wilber: Pokusil
jsem se naznačit, že v rámci duchovního vývoje se odehrávají změny v rámci dvou různých procesů, kterým můžeme říkat třeba proudy a toky. Proudy jsou různé linie vývoje, například rozvoj myšlení, rozvoj emocí,
rozvoj mezilidských vztahů, duchovní rozvoj atd. Každý z těchto proudů prochází odlišnými fázemi či vlnami. Průzkum naznačil, že každý z těchto proudů se může vyvíjet odlišným tempem. Můžete být velmi pokročilý
v jednom, třeba na duchovním poli, a opožděný v druhém, třeba v oblasti emocí nebo vztahů s lidmi. A za druhé, přestože se tyhle proudy vyvíjejí různým způsobem, procházejí stejnými fázemi. Například se vyskytují
ve své nezvládnuté, obvyklé a zvládnuté formě. Máme tu tedy spoustu různých proudů vývoje, které ovšem sdílejí stejná základní formy duchovního otvírání. Někdo pak může být v něčem velmi na výši, ale zároveň "pitomec". Více o
tom píši v připravované knize "The Eye of Spirit: An Integral Vision for a World Gone Slighty Mad".
Ale abych hovořil k věci. Máte pravdu, mnohé velké duchovní tradice vychovávají lidi k hlubší duchovnosti
nebo k rozšířenému vědomí a vnímání, nebo ke zvládnutým emocím, jako je soucit nebo láska, ale opomíjejí rozvoj emocí nebo schopností komunikace. Známe pokročilé a zkušené meditátory, kteří jsou nepříjemní lidé. No a to je
podle mne doména západních forem psychoterapie a místo, kde můžete použít Freuda i Buddhu dohromady.
Každý, kdo delší dobu medituje, ví, že se občas věci zhorší. Někdy se objeví neuróza, jindy se vynoří něco mnohem
hlubšího a horšího, než to, proč člověk začal meditovat. Proč to tak je?
Wilber: Ano. Lidé někdy přestanou meditovat, protože je to na ně příliš náročné. A když přestanou, věci se zhorší. Protože jejich
citlivost, vnímavost se meditací prohloubila. Běžné jsou i situace, kdy zkušení meditátoři, kteří jinak fungovali bez problémů, protože pracovali na těch poměrně bezvýznamných, ale když se jejich meditace prohloubila, zjistili, že
teď musí vyřešit špatnou karmu, protože kdysi zabili dvanáct jeptišek. Přeháním, samozřejmě, ale o to jde. Některé hlubinné problémy se vynoří teprve po delší praxi. To některé lidi mate, protože to vůbec nevypadá jako "pokrok". Je
to jako s omrzlinou - necítíte nic, ale jakmile ji ohřejete, začne to bolet. Meditace, když se umí, je takové rozehřívání a probouzení a obvykle skutečně bolí.
Vy ale popisujete i další případy, kdy se meditace nevydaří...
Wilber: Ano. Jde o to, co jsme již naznačili, že totiž duchovní vývoj sestává z několika proudů které procházejí několika základními
fázemi otevírání vědomí. Velké duchovní tradice zdůrazňují dva nebo tři z těchto proudů, jako například vědomí, duchovnost a morálku, velké emoce jako lásku a soucítění. Opomíjejí ale další proudy, jako jsou emoční, vztahové,
komunikační interakce. Jinak řečeno, protože se vaše meditační schopnosti prohloubí, ztratíte jakousi pomyslnou rovnováhu. Vaše duše je obydlena jedním obrem a dvanácti trpaslíky. Další meditace věci ještě zhorší. Znáte to, že?
Je
tedy třeba dbát na jakousi integraci, spojení moudrosti minulosti s moderními znalostmi, ale i na cvičení, která doplní jednostrannou orientaci duchovní praxe. V knize nabízím celou řadu odpovědí a námětů.
Před chvílí jste doporučil, že lidé by měli "jen meditovat" - ale vy si snad nemyslíte že meditovat stačí?
Wilber: Nezeptal jste se, jestli si myslím, že jen meditovat stačí. Meditace je věc každého
jednotlivce, nechci se do toho nikomu plést. Kdybyste se zeptal "Jaké jiné disciplíny kromě meditace by měli lidé provozovat?" pak bych vám odpovědět jinak. Jinými slovy, nejvýhodnější se zdá být jakási kombinace mezi
východním kontemplativním přístupem a západními psychodynamickými přístupy. Nebo ještě jinak, jakákoliv z obvyklých disciplín sama o sobě není dostačující. Chogyam Trungpova Shambhala nabízí takový příznivý propletenec vizí a já
jich ve své knize také několik nabízím.
Západní civilizace až do doby osvícení produchovňovalo mystické křesťanství. Vy ve své knize ale tvrdíte, že tato doba skutečnou transformaci spíše nabízela, než skutečně poskytovala.
Jak mohla tahle civilizace tak dlouho míjet skutečný cíl, když byla založena na tradicích Platona, Corpus Hermeticum, neoplatonismu, mystického křesťanství atd?
Wilber: Představte si, že by Buddha, v den, kdy dosáhl
svého osvícení, byl ukřižován, a stejně tak by byli ukřižováni i další, kteří by dosáhli téhož stupně duchovního vysvobození. Já osobně bych se tehdy osvícení raději vyhnul.
Jenže to přesně se stalo Ježíši Nazaretskému. "Proč mne
kamenujete?" ptal se v jednom momentu. A dav odpověděl: "Protože ty, člověk, tvrdíš že ses stal Bohem!"
Proč se tak stalo je jasné. Jakmile se kterýkoliv hledač Pravdy dostane příliš blízko poznání, že Atman a
Brahman jsou jedno - že mysl je neoddělitelně spojena s prvotním zdrojem duše - přicházejí odstrašující tresty. Samozřejmě tu byly nádherné proudy neoplatoniků a dalších, kteří operovali ve skrytu západní civilizace, ale
kdekoliv měla církev vliv a dominovala scénou, každý, kdo tuhle linii osobní realizace překročil, byl v nebezpečí. Svatý Jan z Kříže a jeho přítelkyně Tereza z Avily tuto linii překročili, ale označovali svou cestu tak
opatrně a tak zbožnými termíny, že se zachránili. Mistr Eckhart tuto linii překročil, snad trochu příliš odvážně, a jeho učení bylo oficiálně zapuzeno, což znamenalo, že on sám do pekla nepřišel, ale jeho slova ano. Giordano Bruno
linii překročil příliš a byl upálen. To je typický vzorec událostí.
Tvrdíte, že důvody proč se tak dělo, jsou příliš komplikované, mohl byste přesto některé zmínit?
Wilber: Dám vám jeden typický příklad. Ranné
historie církve dominovali "pneumatici", tedy ti, jejichž "duch byl živý". Jejich duchovnost byla založena na přímém zkušenosti typu Kristova vědomí. Mohli bychom s trochou nadsázky říci, že fyzické tělo (nirmanakaya) každého
pneumatika zažilo absolutní tělo (dharmakaya) Krista skrz tělo požehnání (sambhogakaya) transformativního ohně Ducha svatého. Byli tedy skutečně "živí", protože měli skutečnou, velmi intenzívní zkušenost.
V průběhu
dalších několika set let ale víra nahradila aktuální zážitek. Církev nahradila přímou zkušenost hierarchií, a místním diecézím vládli místo pneumoniků a proroků biskupové, tedy ti, kteří vlastnili "správné dogma". Církev tedy začala
být ne shromážděním proroků a těch, kteří ducha svatého realizovali, ale shromážděním volených biskupů. Od doby Tertulliána je bylo obvyklé a od dob Cypriána byl duchovnost vlastně podřízena úřadu církve. Člověk se mohl stát knězem
tím, že byl vysvěcen, ne tím, že realizoval své duchovní probuzení. Kněz přestal být tím, kdo je "svatý", protože se osobně duchovně "probudil", ale byl "svatý" tím, že obdržel jmenování do úřadu. Jako byste vy mohl být spasen
ne tím, že byste dosáhl osvícení, ale tím, že byste na to dostal potvrzení. Cyprián prohlásil: "Ten, kdo nemá Církev jako Matku, nemůže mít Boha jako Otce."
To je pak ale už docela jiná pohádka, že? Spása pak patřila
k povinnostem právníků. A právníci prohlásili, dobrá, povolíme tomu frajerovi téměř Boží postavení, ale s těmi žvásty o dokonalé Jednotě ať na nás už nechodí.
Ale proč k tomu došlo?
Wilber: Z části kvůli obyčejné moci. Protože ty neověřitelné řeči o přímé mystické zkušenosti s sebou nesly také nepříjemný zvyk na cestě k Duchu obcházet kněze (a misku s milodary). Ze stejných důvodů
nemají dnes naftařské společnosti rádi solární energii. A tak byl prohlášen za kacíře každý, kdo měl přímý "duchovod". Zrada církevní byla i zradou politickou. Duchovní identifikace s Atmanem či Brahmanem či Duší byla na Západě
oficiálně tabu více či méně celých tisíc let. Všechny ty nádherné duchovní proudy, od neoplatoniků přes hermetiky byla potlačovány a pronásledovány. Západ tak produkoval velký počet lidí, kteří jen prohlašovali, že duše a Bůh mohou
žít v jednotě, a zažil jen několik jednotlivců, kteří tvrdili, že duše a Bůh jsou identickou jednotou.
Jaký je tedy vztah mezi osvícením a Platonovým "vzpomínáním"?
Wilber: Samozřejmě tu vztah je.
Předpokládáme-li, a to dnes již není tak těžké, že každá živá bytost je vrozeně dokonalá, "osvícená", a předpokládáme-li dále, že osvícení není dosažením této mysli, ale jen jejím objevením, zjištěním, že existuje, pak lze dále
dovodit, že osvícení je jakési rozvzpomenutí si na duchovní dokonalost buddhovství, nebo přímou vzpomínkou na čirou původní Prázdnotu.
Jinými slovy, dosáhnout osvícené mysli není těžší než podívat se na vlastní nohy.
Prostě stačí podívat se dolů a uvědomit si, vzpomenout, že nohy máme. Někdy pomáhá, když si myslíme, že nohy nemáme, když nám je někdo připomene. Zenoví mistři tak rádi pomáhají. Když s vážnou tváří prohlašujeme že nohy nemáme,
zenový mistr nám rád dupne svou velkou okovanou botou na nohu, aby nám ji připomněl. Tyhle připomínací instrukce nepoukazují na něco, co nemáme a co potřebujeme, ale na něco, co tu totálně, plně je, ale na co jsme my sami zapomněli.
Osvícení je v tom nejzákladnějším smyslu slova pouhé rozvzpomenutí si, znovuobjevení, nebo pouhé opětovné zjištění, všimnutí, že nohy máme. Jinými slovy, jde o návrat k čirému, vždy přítomnému původnímu vědomí že vše je
takové, jaké je. V tomto smyslu je to prosté vzpomínání.
Myslíte že Platon to zažil, že věděl, o čem mluví?
Wilber: Ano. Plyne to i z tvorby neoplatoniků. Jablka v takových případech nepadají daleko
od stromu. Plato prohlásil, že jsme kdysi všichni byli "celí", ale už jsme "zapomněli". Ze své zmatené roztříštěnosti se dostaneme, pokud si vzpomeneme, kdo skutečně jsme. Budu citovat: "Není to něco, co se dá vyjádřit slovy, co by
bylo další větví učení. Jen po dlouhé oddané (kontemplativní) praxi probleskne duší pravda jako plamen." Náhlé osvícení. A Plato dodává důležitou věc: "O tomhle neexistuje a nikdy nebude existovat žádná písemná zpráva."
Tedy přesně
totéž jako buddhistické vyjádření o něčem, co je "zvláštním předáním mimo sútry a posvátné spisky. Nezávislé na slovech či písmenech, přímý poukaz k duši. Prozření dovnitř a rozpoznání buddhovství." Se srovnáváním bychom
měli být opatrní, ale v základě jde o to, že "buddhovství" je vrozené nám všem, a protože asi nechceme, aby nás ukřižovali, někdy stačí vědět, že existovaly duše kalibru Parmenida, Platona a Plotina, které si dokázaly vzpomenout
na to, co to je "takovost".
Rád bych se vás zeptal na vztah mezi absolutní a relativní pravdou. Řekl jste, že Buddhovo učení je pro samu cestu k dosažení konečné pravdy plně adekvátní, ale některé relativní
manifestace se neustále mění. "Prázdnota je manifestována různými formami." Myslím si ale, že v buddhismu jde od jednu inteligenci, která se nazývá rigpa, moudrost. Jde o inteligenci, kterou používáme k výpočtům nebo
k objevům v kvantové fyzce? Nebo kterou používají mikrobiologové k mapování lidského genomu? Zdá se mi, že ač by to měla být tatáž inteligence, nezdá se vždy stejná. Vědecké a filosofické učení Západu se zdá být
ukázkou oněch relativních , měnících se pravd, které ještě na Východě neobjevili.Vy tvrdíte, že lidé na Východě jsou experti na objevování a identifikování mysli, která je schopna dotknout se s původní Prázdnotou. Jak si tedy
máme ověřit, že je jedna inteligence? Jednoduše řečeno, proč rigpa není schopna počítat se vzorci kvantové fyziky?
Wilber: Protože neexistuje jen jedna inteligence, tedy zcela jistě ne ve smyslu vaší
otázky. Vzpomeňte si že i v Madhayanice máme doktrínu Dvou pravd, jednu, korespondující s věděním, tedy volně pojato s filosofií a vědou, a druhou, představující moudrost čiré prázdnoty.
Je pravdou, že
radikální tantra například identifikuje relativní a absolutní pravdu. Prázdnotu nelze uchopit, oddělit, zkoumat izolovaně, protože to není vlastnost něčeho, ale podstata všeho. Prázdnota nic neovlivňuje, protože už je tím, čím je,
přesně taková, jaká je. Prázdnotu nemůžete používat abyste souhlasil s tím či nesouhlasil s tím druhým. Je to jen jakési otevření zdroje, ze kterého vše pochází. Vznikne-li matematický vzorec, vznikl v prázdnu.
Nevznikne-li, pořád je tu původní prázdno.
Rigpa osvětluje (či rozpoznává) tuhle prvotní čirost. Jestli z ní vznikne fyzika, pak vznikne fyzika. Nevznikne-li, nic se neděje, prostě nevznikla fyzika. Cokoliv je relativně
manifestováno, je osvětleno rigpou, jako jedna inteligence vesmíru. I to je dost. V absolutním prostoru Prázdna/rigpy však vznikají všechny různorodé druhy relativních pravd a objektů a znalostí a prázdnota je osvětluje všechny
stejně. Nic si nevybírá, nic neprotežuje, protože nic neexistuje mimo ni.
Existuje tedy jedna inteligence, která probleskuje mnohými formami. Křesťanští mystikové by řekli, že máme "oko hmoty" (tedy způsob, jakým vidíme
a vnímáme hmotný svět), "oko mysli" a "oko kontemplace", a všechny oči jsou osvětleny rigpou, inteligencí, či chcete-li Velkou Myslí, přesto ale mají každé své území, svou pravdu, své vědění. A co je nejdůležitější, zvládnutí jedněch
neznamená, že jste zvládl všechny ostatní.
