Člověk vnímá, už
z fyziologické podstaty, vždy jen fragmenty toho, čeho je účasten. Každé umělecké dílo, každý akt člověka, každá informace je ze své podstaty ukotvena v místním, dobovém a významovém kontextu. Stejně jako každá část
negativu hologramu, obsahuje informace o celku.Při jakékoliv komunikaci nutně dochází k informačnímu šumu. Jakýkoliv zásah člověka do systému, programu (ať už planetárního či počítačového) taktéž znamená chybu,
šum. Ale o to je to zajímavější. Možná je i vědomí jakýsi kosmický šum.
Taoistický ideál představuje člověka, který je tak moudrý, že programově "dělá nic" (koncept wu-wei). Maximálně se snaží do přírody a běhu světa,
těla, života, nezasahovat.
Člověk na konci tisíciletí stále více operuje se stále menším procentem hmoty: nastává věk informací. Tedy něčeho nehmotného. S tím, jak se zmenšují technologické
nosiče (a zvětšuje jejich přenosová kapacita), jak pomalu, ale soustředěně člověk začíná, zatím jen s baterkou v ruce a několika základními ukazateli, vytvářet a zkoumat své lidské kyberprostory, ale souvisí i neustále se
zvyšující zodpovědnost umělce za to, co dělá.
Neuvěřitelně zesilovací a v globálu celý lidský svět v nelineárním čase zasahující technologické možnosti prezentace individuálních myšlenek nutně poukazují na
začátek, prvohybatele, iniciátora, a jeho úmysl.
Když člověk jde do vedlejšího pokoje a tam zjistí, že zapomněl, pro co šel, obvykle stačí ihned se vrátit na původní místa. Jakoby se ještě dotkl "otisku" původní
myšlenky a zarezonoval: vzpomene se, pro co šel. Moudří všech dob připomínají, že každý čin, každá myšlenka je jednou provždy uložena v databance humanity a vesmíru.
Jedno moudré přísloví tvrdí: "Nemůžeš
z pasti, dokud nevíš, že jsi v ní." Počítače a rozvoj komunikačních technologií nám umožňují poznat, jak vlastně myslíme, vnímáme, komunikujeme. Teorie chaosu, principy rezonance a interference dokazují vzájemnou
propojenost prostoru, času, nebo jinak, přímou souvislost mezi stavem našich těl a myslí a výslednou realitou. Vnímáme-li svět z pozice agresora, dobyvatele, jako boj a problém, máme co zasloužíme. GIGO (garbage in, garbage out
- tedy co a jak do procesu vložíme, to výsledně dostaneme).
Současná postmoderní krize humanity je zároveň šancí. Šancí především pro ty citlivější z nás (a vždy to byli především umělci, kteří se svou zvýšenou
citlivostí na změnu doby nesli svou kůži na trh), kteří na sobě samých zjistili, že jedinou nadějí, uprostřed negativistického a neřízeného chaosu společenského, politického a ekonomického vývoje, jsou ostrůvky pozitivních deviací.
Umělci, kteří jakoukoli formou nabídnou alternativu konzumu, exploatace, násilí a agresi na všech úrovních. Umění příštího období bude muset být stále víc duchovnější (harmoničtější, ekologičtější, přirozenější), nebo nebude vůbec.
Tak jako pro umělce na počátku 20. století, kteří se pokoušeli formulovat a vyjádřit své lidské postoje a obavy tehdejšími prostředky (Kupka, Kandinský), a kteří na sobě objevili přímou závislost mezi stavem mysli a ducha
umělce a výsledným dílem, kvalitu (mediálního) umění dneška cele predeterminuje počáteční úmysl. Malíř středověku stvořil novou realitu ve dvou rozměrech svého hmotného média - obrazu, dnešní tvůrce virtuální realitu vytváří celé
propojené a nezávisle na něm se pak vyvíjející vesmíry.
Je-li každá informace navždy spřažena s kontextem, pak zpětně lze tvrdit, že při dostatečné citlivosti (člověka či média) lze z jedné
informace odvodit celé komplexy dějů.
Jako rockový bubeník a vedoucí kapely jsem nikdy nechtěl slyšet nahrávky svých koncertů, protože jsem si velmi dobře uvědomoval všechny zvukové a instrumentální nedostatky. Po
letech jsem ale zjistil, že přes formální chyby je to tam. Někde v prostoru mezi tóny, rytmy a šumy amatérsky natočených koncertů je tam přesný a dešifrovatelný záznam doby.
Jinak řečeno, i když neznám původní
kontext, umělecké dílo na mne (jaksi podvědomě, mimo běžný rámec racionálně uvědomělého vnímání) působí. Breughelovy obrazy letních či zimních venkovských slavností a radovánek byly původně malovány jako protest: za španělské okupace
byly veškeré slavnosti zakázány. Tento kontext málokdo dnes zná, přesto se Breughelovy obrazy líbí lidem na celé planetě.
Nebo jinak - sbírka obrazů F. Kupky v Národní galerii byla budována materialisticky
orientovanými uměleckými kritiky, přesto je ale neobyčejně kvalitní. Nad povrchními odbornými postoji převážil niterný pocit a intuitivní tíhnutí ke skutečné duchovní kvalitě.
Zrychluje se vývoj,
vnímání času, rychleji mizí i dobové ideologické kontexty. Na nedávné výstavě dobových dokumentů (Čeští prezidenti) jsem slyšel, jak se před plakátem s mandelinkou bramborovou, slibujícím, že imperialisty rozdrtíme, asi
dvanáctiletý hoch hlasitě zeptal svého otce: "Tati, a co je to imperialista?"
Kvalita uměleckého postoje, jakási niterná upřímnost a soustředěnost umělce, je zakódována do výsledného artefaktu a navždy vyzařuje. Mezi
ikonou, malovanou hluboce věřícím, který si sám třel pigmenty, vázal štětce, připravil dřevěnou desku a neustále soustřeďoval a harmonizoval svou mysl modlitbami, a obrázkem Hradčan (naskicnutým koupenými chemickými barvami štětci
s umělými chlupy na průmyslově zhotoveném a našepsovaném rámu a plátně) na prodej turistům, je samozřejmě obrovský citelný rozdíl.
Každý tvůrčí, umělecký čin je pozitivní. Půllitr rozbitý někomu o hlavu
v hospodě je agrese, půllitr rozbitý před mikrofonem na rockovém koncertu je tvůrčí čin. Současný mediální umělec je iniciátorem, stvořitelem, ale každý návštěvník jím vytvořené virtuální reality také ke konečnému výsledku
přispívá svým "otiskem". Tak jako zdi a prostory každé katedrály jsou ve smyslu kvality zesílení a předání poselství o řádu a harmonii ovlivněny nejen úmyslem a umem architektů, kameníků a zedníků, umělců, zpěváků a varhaníků, ale
také stavem mysli (či procesem harmonizace) každého návštěvníka, tak se každá instalace či každý virtuální prostor zpětnovazebně vyvíjí a transformuje. Umělec předává, divák přidává.
Každé umělecké
(nejen mediální) dílo je transkulturní. Kvalita jeho pochopení, předání původního poselství, závisí na duchovní čistotě a lidské kvalitě umělce. Na jeho schopnosti vystoupit z pasti smyslového, dobového a technického
(mediálního) omezení.
Michel Legrady, který se narodil v Budapešti, dospíval ve francouzské a studoval v anglické části Kanady, žil v USA a dnes přednáší ve Stuttgartu, v diskusi účastníků sympózia
Mediální umění začátkem prosince 1996 uvedl, že v roli mnohonásobného emigranta sám na sobě každou novou emigrací zjistil, že vše, co člověk obvykle považuje (v té které kultuře) za dané, je jen konstrukce. Iluze. Maya.
Co když to tak skutečně je a každý z nás se každým svým činem, každou svou myšlenkou, zapisuje navěky do super databáze Humanity (v gigapaměti Vesmíru)? Jak pro současné mediální umělce, kteří
vytvářejí své virtuální vesmíry, tak pro každého z nás z toho vyplývá nesmírná zodpovědnost. A na druhé straně, máme takový světa a život, jaký si zasloužíme. Jinak řečeno, to, jak o něm uvažujeme, jak ho vnímáme,
předurčuje to, jak náš svět bude vypadat.
Fred Alan Wolf, slavný teoretický fyzik, se před několika lety po dalším rozvodu rozhodl, že najde svého duchovního učitele. Že tedy bude hledat nějakého
šamana. Cestoval po mnoha státech, ale šamana nenašel. Až jednou u mexických hranic se celý zoufalý zeptal v baru číšníka. Jestli neví o nějakém šamanovi. Číšník nevěděl, ale seznámil ho s majitelkou antikvariátu, a ta mu
ukázala letáček, který jí právě přišel poštou, zvoucí na přednášku peruánského šamana. Za rok poté byl Fred Alan Wolf v Limě, hlavním městě Peru, a chystal se druhý den odejet do džungle se svým učitelem, šamanem, se kterým se
seznámil před rokem. Aby se rozloučili s civilizací, pozvali ho přátelé do kina na deset let starý peruánský film Větry ayahuascy. Byl to milostný příběh bělošského vzdělance, který se rozhodl, že najde svého šamana. Dlouho
nemohl žádného najít, až se jednou v baru zeptal číšníka, jestli o nějakém neví. Číšník nevěděl, ale doporučil mu majitelku knihkupectví, která mu dala letáček, zvoucí na přednášku šamana.
Fred Wolf seděl
v kině, štípal se do rukou a celý zoufalý přemýšlel, co se to děje. Kdo psal scénář? Kdo mne poslal do Peru? Kdo jsem? Kdo je ten na plátně?
Film pokračoval, mladý běloch se v džungli seznámil nejen
s učením šamana, ale také s šamanovou další žačkou, černovlasou Peruánkou, zamiloval se a film skončil happy endem - políbením a svatbou.
Já jsem Freda Wolfa potkal v červnu 1995 na konferenci
v Kalifonii. Pyšně si vodil svou mladou černovlasou peruánskou manželku. A představil svou novou knihu (Dreaming Universe) a teorii, že rozhodující je úmysl.
"V novém kvantovém vesmíru dostanete to, co čekáte,
pokud tomu budete věřit," říká Wolf. "Rozhodující je úmysl. Víra ovlivňuje způsob vnímání a způsob vnímání ovlivňuje a formuje skutečnost."
Jinak řečeno: když se skutečně niterně rozhodnete, když váš úmysl bude čistý a
jasný (jako příkaz počítači), pak budete-li chtít potkat šaman, na správném místě a ve správném čase potkáte ty správné lidi, knížky, letáčky a cesty, jak se dostat k šamanovi.
Náš svět vypadá tak, jak (nevědomě) chceme, aby vypadal.
(vm)
