Don G. CampbellJste považován za vůdčí osobnost v oblasti studia zvuku a jeho efektů na lidské tělo. Jakou si myslíte, že zvuk hraje roli, co se týče rozvoje lidského vědomí?
D.C.: Jako klasicky školený hudebník, dirigent a vědec vidím historii hudby jako historii toho, jak je společnost, a lidé, ať už v tom duchovním nebo tělesném slova smyslu léčena a jak se sama o sobě vyjadřuje. Dnes
zjišťujeme, že jakýkoliv zvuk, který člověk vydává, ať je to modlitba, ukolébavka, smyslové nebo emoční vyjádření hněvu, strachu, nespokojenosti nebo požehnání nebo hra na hudební nástroj, okamžitě mění způsob, jakým je organizováno
naše tělo a vědomí. Konečně se zbavujeme mýtů převládajících v oblasti duchovnosti, náboženství a metafyziky. Dnes konečně začínáme vidět věci takové, jaké skutečně jsou, ne tak, jak bychom chtěli, aby byly. Pokud se mne samotného
týká, mne nejvíc oslovuje možnost skutečně cítit nejen akustickou energii zvuku, ale i energii ve zvuku ukrytou.
Co tím máte na mysli?
D.C.: Například to, že i hluší lidé slyší zvuky. Helena
Kellerová byla pravděpodobně tou nejlepší posluchačkou tohoto století, i když byla hluchá. pokud totiž hovoříme o vibračním léčení, o síle vibrací a podobných věcech, zjišťujeme, že způsob, jakým každý z nás vnímá vibrace, je
naprosto unikátní. Naše levé i pravé ucho jsou dvě naprosto odlišné entity, právě tak jako naše levá nebo pravá ruka. Ačkoli vypadají stejně, jedno z nich má větší kapacitu a umí toho víc, než to druhé. Žádné dvě uši na celé planetě
neslyší zvuk přesně stejně. Slyšíme i kůží, kostmi, slyšíme i tím, jak se nás dotýká vzduch a možná i docela jinak.
Donedávna jsme měřili zvuk a hudbu podle toho, co jsme zahráli, vydali nebo odvysílali, co jsme řekli
nebo zazpívali. Stejnou hodnotu ale má i to, jak každý člověk zvuk vnímá, přijímá. Někteří vnímají zvuk spíše kostmi, než běžně vzduchem. Tito lidé jsou často tak obtěžováni hlasy nebo pocity, že se jim svět, ve kterém žijí, zdá
velmi cizí. Jakákoli komunikace je pro ně velmi bolestivá. Sluchová citlivost autistických dětí je často tak vysoká, že nesnesou prakticky žádný zvuk svého okolí. Dokud se tedy nepodíváme na léčení hudbou a zvukem z pozice posluchače
nebo odvážím se říci, z pozice ucha, nedokážeme ani porozumět energii, kterou zvuk obsahuje.
My ovšem tradičně věříme tomu, že většinu zvuků slyšíme ušima.
D.C.: To si jen myslíme. Pravda ale je, že víc toho slyšíme
jinak. Znovu připomínám případ Heleny Kellerové. Ta byla tou nejlepší posluchačkou.
Míníte tím, že slyšela skutečně zvuky?
D.C.: Ne, byla přece hluchá. A přesto uměla naslouchat. Vnímala
vibrace rukama a slyšela tak často daleko víc, než ti lidé kolem ní, kteří byli slyšící. Dám vám jiný příklad. Evelyn Glenniová je členkou několika známých symfonických orchestrů a učí na konzervatoři. Je asi jediná profesionální
hráčka na perkuse na světě. Evelyn je od svých jedenácti let zcela hluchá. "Slyší" všechny zvuky kůží a kostmi. Když studuje hudbu z not, dá si mezi kolena kazetový magnetofon. Bylo o ní natočeno už mnoho filmů a pořadů.
Já věřím, že zvuk je i energie a tato energie je ekvivalentní dvanácti až šestnácti oktávám našeho vnímání. Naše oči přitom rozeznávají ani ne jednu oktávu. Schopnost poslouchat se stává zcela novým léčebným odvětvím.
Jak se to pak dá porovnat se světem mužů a strojů?
D.C.: Vedu dnes několik čtyřletých škol, na kterých se studuje zvuk a léčení s asi dvě stě studenty. Ať hrajeme jakoukoliv hudbu a jakkoliv často, každý
z těch studentů vždy na hudbu reaguje jinak. Zjistili jsme například, že důležitou roli hraje poloha ucha.
I postoj člověka a zařízení místnosti, ve které poslouchá, je daleko důležitější, než jsme si dosud mysleli. Nejde o hudbu
samotnou, jde o jakýsi obal toho všeho, o už zmíněnou pozici, o to, kdy a jak hudbu posloucháme, co jsme předtím snědli a samozřejmě také o schopnost těla vnímat zvuk.
Má práce je pomoci lidem pochopit v co nejširších
souvislostech způsoby, kterými mohou vnímat zvuk. Jinými slovy, pozice těla, zavřené nebo otevřené oči, denní doba nebo druh jídla před tím zkonzumovaného - to všechno má na kvalitu našeho poslouchání velký vliv. Můžete přehrát jeden
kousek hudby ve dvaceti rozdílných prostředích a lidé uslyší dvacet rozdílných věcí. pokud jste školený hudebník, pokud jste studoval hudební strukturu a formy, pak asi posloucháte v úplně jiné části vašeho levého čelního mozkového
laloku, zatímco ten, kdo nemá žádné hudební vzdělání, bude poslouchat spíše místem v mozku nad pravým uchem - v pravé mozkové hemisféře.
Zahrajte jednu klasickou skladbu jednoho skladatele a někdo se dostane do extáze, zatímco jiný
člověk si připomene nějaké trauma z dětství, protože právě tuto skladbu s oblibou poslouchala jeho matka.
Hudební svět donedávna naivně věřil tomu, že určitá čakra je určitá barva a určitý zvuk. Bylo by to krásné, kdyby
to byla pravda, ale měli jsme dost času, abychom zjistili, že to není tak jednoduché. Dnes můžeme prokázat určité zvukové vztahy, víme že něco je oktáva, něco kvinta, že existují zvukové vztahy, které mají přímý léčivý vliv na tělo.
Například zvuk písmena E zní v těle výš, než zvuk písmena O, ale dnes už nejsme tak naivní, abychom se okamžitě odvážili tvrdit, že tento zvuk nebo tento druh hudby bude mít tento efekt. Slýchávám různá tvrzení, jako že když
zahrajete něco od Beethovena v určité stupnici, pomůže to určité čakře. Je to nesmysl. V Beethovenových dobách bylo B docela v docela jiném ladění, než je dnes.
Mám takový dojem, že v tomto smyslu je New Age už za
námi. Užili jsme si spoustu legrace, her, snů a vizí, ale myslím si, že teď jsme v situaci, kdy můžeme skutečně něco zjistit a změnit, a kdy můžeme moudrost 60., 70. a 80 let propojit do nového a přirozenějších způsobů léčení,
založených na skutečné znalosti života.
Tři minulá desetiletí pomáhala takříkajíc připravit půdu, takže dnes tu máme jak znalosti západní psychologie, tak východních filosofií a metod a v neposlední řadě umíme i
zorganizovat věci. Nejsme už ale v pozici, kdy budeme někomu tvrdit, že první čakra je červená a její nota je C. Nikdo neví, co všechno je z vibračního hlediska obsaženo v červené barvě. Červená barva je sama o sobě širokým spektrem
nejrůznějších vibrací a odstínů. Zjednodušeně řečeno, chceme-li zachránit planetu, měli bychom ukončit tento druh školy a jít dál.
Jak může zvuk zachránit planetu?
D. C.: Vždyť planeta sama
zní. Zvuk není jen něco, čím se zabývají na Východě – viz praxe zpívání posvátné slabiky Óm, nebo zvuk "hu" v súfijských textech – zvuk je vlastně táž energie, která udržuje planetu na oběžné dráze kolem Slunce… zvuk jsou přece
vibrace, vlny, oscilace. Jinými slovy, vlny, které drží planetu na oběžné dráze, jsou vlastně zvuk.
Naneštěstí dnes planeta hlučí víc, než je asi zdrávo. Bohužel nemůžeme někam umístit červený semafor a tabuli s
upozorněním, že Matka Země potřebuje aspoň pár hodin klidu a odpočinku. Podle mne je teď nejdůležitější naučit se, jak pomocí zvuku vědomě vytvářet jakousi rovnováhu. Zjistit s naučit se vytvářet takové léčivé zvuky. Můj zájem
se soustřeďuje na tvorbu základních zvuků – tónů, tedy na snahu vytvořit jakýsi slovník základních tónových možností, se kterými pak bude moci každý člověk pracovat sám ve své mysli. Je to jako když klientovi řeknete "Mysli na státní
hymnu". A pak ho instruujeme dále: "Zkus ji zahrát na pomyslný xylofon, nebo trombon, nebo jako kdyby ji zpíval ten a ten slavný zpěvák."
Tohle je velmi důležité, protože se ukazuje, že téměř 25% všech léčivých efektů je
placebo. Jen co se mne týče těch téměř zázračných případů vyléčení právě pomocí takto vytvořených pomyslných harmonizačních zvuků je tolik, že bych o nich mohl povídat celé hodiny. Právě tak se tyto případy množí i okolo mne. A
přestože se o mně říká, že jsem léčitel, není to pravda, já neléčím, To zvuk. Nebo jeho představa. Hudba je neuvěřitelně silný transcendující prostředek. Myslím tím, že ukončuje (trans,...end) společenský trans, ve
kterém většina lidí žije. Umožňuje člověku dostat se ze sociálního, ale i společenského nebo akademického, levo-hemisférového transu, který nás tak svazuje a stahuje.
Život je vzrušující, extatická práce s pocity,
přinášející právě tolik radosti a extáze jako bolesti. Pokud jsem schopen to takhle přijmout, pak je můj život taková hudební fuga s mnoha nejrůznějšími melodiemi a variacemi na několika úrovních. Samozřejmě v ní má své
místo i intelekt, mé emoce, má osobnost. Některé věci dělám lépe než ostatní, jiné věci dělají oni lépe, a jde o to, abych dokázal obhájit to, jaký jsem. A v tom může hudba hodně pomoci.
Kam to vše povede,
pokud dokážeme být více civilizovaní a sofistikovaní co se týče použití zvuku?
D. C.: Začneme-li zkoumat, jakou hudbu společnost produkuje, zjistíme také, jakou hudbu potřebuje. Z psychologického hlediska
lze při pohledu na tu spoustu rocku, metalu a rapu tvrdit, že tak společnost vyjadřuje svůj vztek a hněv, svou frustraci. Tahle hudba pomáhá uvolňovat napětí. Celá generace říká "Hej, počkej přece, máme rozvrácené rodiny,
ztratili jsme duchovnost, země je odpadkový koš a tak mám právo se vztekat." Umění a hudba zvlášť byla odjakživa prostředkem, jak léčit společenské problémy.
Část procesu léčení vždy probíhá na emoční úrovni. Na každém semináři se
také objeví rodiče, kteří si stěžují na tu hroznou hudbu dnešní mládeže. Já jim říkám, že kdyby mladí neměli hudbu, nebo fotbal a hokej, už by neměli vůbec nic – žádný rituál, žádný iniciační obřad, aby věděli, kdy už jsou dospělí.
Potřebujeme tu temnou stránku své osobnosti... to zvíře v nás?
D. C.: Ano, protože tak je náš mozek ustaven. Vyvinuli jsme se ze zvířete, vždyť ta nejspodnější část našeho mozku je mozek obojživelníka.
V tomto smyslu je i společnost ustavena a vyvíjí se, stejně jako i hudba, na biologické úrovni.
Myslíte si, že ubývá násilí v hudbě i na ulicích?
D. C.: Ne, ale vše je daleko
rozmanitější. Není to jeden nebo druhý extrém. Předpoklad, že život by měl být jako záhon voňavých růží, nefunguje ani v případě těch růží.
To zní jako byste byl taoista...
D. C.: Kdepak taoista, já
jsem spíše teď-ista. Pokud jde o hudbu, zcela jistě dokáže člověka ovlivnit i negativně. Ale já u toho nemusím být. Není to moje představa o spojení s Bohem. Vím ale, že pokud mám nějaký emoční problém nebo přímo zlost, určitý
typ hudby mi pomůže rychle se uvolnit. Já to dělám vědomě, většina mládeže to dělá podvědomě. V jiném smyslu slova tu dnes ale máme možnost – jako nikdy předtím v historii lidstva – vybírat si z veškeré hudby, která
kdy byla zahrána. Nebo ještě jinak, na universitě v Kalifornii prokázali, že poslech Mozarta zvyšuje IQ. Přitom před padesáti lety jsme tu měli stovky druhů hudby, dnes je těch druhů kolem půl miliónu! Pokud tedy hovoříme o té
temnější straně spektra, musíme si uvědomit, že stejný rozvoj a stejně pestrou různorodost nalezneme i na té pozitivnější straně – je to stále jedna jediná forma energie.
Samozřejmě víme, že ani ty nejlepší a
nejefektivnější způsoby léčení někdy výsledky nepřinesou. Jde tu o rovnováhu mezi myslí, tělem, duší a srdcem – a tu je někdy velmi obtížné docílit. Hudba je mostem, který to vše spojuje. Takto jsme spojeni s aboridžinci,
šamany, kteří žili před tisíci lety, takto jsme spojeni s Beethovenem a Bachem, romantiky ale i Čínou. Takto jsme všichni spojeni. Nemyslím, že hudba je jedním univerzálním jazykem. Má univerzální komponenty, tedy univerzálně
srozumitelné, jako rytmus, takt, pocit. Hodně lidí rozumí hudbě Mozarta, ale nemluví "mozartovštinou". Hudba má mnoho, mnoho podob. Myslím, že v nejbližších pěti, sedmi letech nám věda pomůže pochopit mnohem víc z toho, co
se děje například v oblasti hudby new age. Samozřejmě, i tam existuje hodně velmi dobré a hodně velmi průměrné hudby. Jenže protože to zní sladce a něžně, neznamená to, že je to kýč. Důležité je, co je předáváno.
Jak to
ale člověk má rozeznat? Když poslouchá nějakou svou skupinu – jak pozná, která hudba je temná a která ho vede ke světlu?
D. C.: Nehovořil bych o temnu a světlu, ale o polaritách. A to je, třeba co se týče
způsobu, jak hudbu posloucháme, psychologicky velmi důležité. Na jedné klinice v oddělení popálenin v Dallasu pomocí hudby třeba vytvořili jakousi masku proti bolesti a podařilo se vyléčit sedmnáctiletého hocha, který
by jinak zemřel bolestí. Když mu ale pouštěli uklidňující hudbu Halperna nebo jedno moje album, bolest se zvětšovala. Zato když mu pustili Michaela Jacksona nebo rap, bolest se zmenšila. Chci říci, že je hezké, když my,
hudebníci new age stylu, skládáme hezkou hudbu, důležitější je ale vědět, jak léčení skutečně probíhá. Jak funguje imunitní systém.
Co je to rezonance? Říká se, že například heavy metal pracuje oblasti nižších čaker a zvyšuje
tendenci k násilí.
D. C.: To není můj způsob pojímání hudby a její působnosti. Nemohu ani souhlasit a ni nesouhlasit. Pokud hovoříme o novém paradigmatu, měli bychom přestat takto zjednodušovat. Měli bychom
přestat vytvářet jakési nové modly. Co tím myslím? Například – co dělám každé ráno? Vstanu, hraji si se psem, udělám si snídani a posnídám, poslouchám a někdy i zpívám nějaké křesťanské písničky, protože jsem s nimi vyrostl, pak
jdu do meditační místnosti, kde mám buddhistické, taoistické, kabalistické a křesťanské věci na zdech a stolcích – to vše je součást mého světa. Nechci být součástí jednoho konkrétního světa, a nechci dělit svět na něco, co je jen
dobré a něco jiného, co by bylo jen špatné. Důležité je, abych byl s tím nebo oním vyladěný. Mohu poslouchat gregoriánský chorál zrovna tak jako indickou klasickou hudbu. Někde má chuť na tohle, jindy na něco jiného. Možná
nemiluji úplně všechno, ale nikdy předem neodsuzuji to, co dělají, nebo poslouchají, jiní. Jde o to, abychom pátrali a objevovali obrovské léčivé možnosti různých hudebních terapií, např. Tomatisovy metody.
