|
Ray Schild Tajemství Kahunů Vždy jsem se chtěl podívat na Havaj. Neočekával jsem, že tam vyřeším některé své duchovní otázky - ale duše mne tam táhla. Po třinácti letech práce pro jednu právnickou firmu v Chicagu jsem se
cítil vyčerpán, frustrován a stresován. Připadlo mi, že v oblasti práva není místo pro jakékoliv vyšší ideály. Můj smíšený duchovní základ (narozen jako žid, vychován jako metodista, pokřtěn jako katolík) mi také žádnou útěchu
neposkytl. Moje žena tvrdila, že prostě potřebuji dovolenou.Tu noc, co jsme přijeli, řádila nad Waikiki Beach vichřice. Říkali, že nejhorší v posledních letech. Byl jsem hypnotizován zvukem silného větru. Cítil jsem se
malý a slabý a přesto nějak silnější, než kdy před tím. Vítr mě provětral plíce a jakoby mi tělo nafoukl svou silou a duchovní energií. Havajský kumu, učitel, mi později řekl, že tento druh větru je v legendách
zván jako vítr probuzení, a že to byla prostě příprava na to, co mělo přijít. Tehdy jsem nevěděl vůbec nic o učení Huna, ale tento propracovaný psychologický, etický, kosmologický, duchovní a filosofický systém a způsob myšlení měl
brzy změnit můj život. Poté, co mě takto vítr otevřel, jsem byl schopen vidět Havaj novýma očima. Kilauca nebyla jenom sopka, ale domov a tělo bohyně Pelé. V okamžiku, kdy jsem nahlédl přes hranu vulkánu do jejího jícnu, jsem bez
nejmenších pochyb cítil její živoucí přítomnost, plnou energie a síly. Navštívili jsem Kauai, sídlo prastarého esoterického vědění a přeplavili jsme se na nádherné pobřeží Na Pali. Na jednom místě to vypadá, jako že
neexistují žádné pláže, jen příkré, velmi strmé skály. Tam se stalo, že jsem uslyšel ten hlas. Nebyl to vnitřní hlas mých vlastních myšlenek, ale jakýsi vnější hlas, který konverzačním tónem, jakoby se nechumelilo, řekl: "Víš,
duchové jsou tady velmi staří." Otočil jsem se na svou ženu a překvapeně hekl: "Co to bylo?" Ale nebyla to ona, a tak jsem se na to snažil zapomenout. Později jsem ve shlucích balvanů viděl něco, co
připomínalo trůny prastarých bohů a nesmrtelných. Stále víc mě to lákalo k původní havajské duchovnosti. Učí, že existuje jen jeden bůh, který se manifestuje prostřednictvím celé řady duchovních bytostí, včetně zvířat, rostlin,
pozemských duchů, bohů a bohyň. Mnohé z těchto mýtů byly starší než má západní náboženství a nějaká část mne samého cítila, že je něco špatně. Uprostřed těch ztracených myšlenek hlas znovu promluvil: "Koukni, mne nezajímá, jak
mi říkají. Jsem tvůj bůh." Už jsem se neohlížel. Všechny tradiční kategorie mého myšlení byly rázem v troskách. Při výletu na druhou část ostrova jsme pozorovali přes zátoku ostrov Ni´ihau v mlze, jakoby se vznášel
nad povrchem moře. I legendární ztracený ostrov Kane se prý takto v mlze zjevuje, ohlášen zvukem kuřete. Právě štěbetání kuřete mne provázelo po výletě po skalách. Pozdější hledání na námořní mapě mě přesvědčilo, že tam nikdy žádný
ostrov neexistoval. Myslel jsem, že blázním. Začal jsem si vzpomínat na věci, o kterých jsem věděl, že jsem je nikdy neprožil. Měl jsem pocit, jako by Havaj byla vždy mým skutečným domovem. Slyšel jsem a rozuměl její
řeči ve větrech, ve sluneční záři, v moři, rostlinách, zvířatech a dokonce ve skalách. jako bych se dokázal napojit na jejich vědomí. začal jsem hledat rodilého Havajana, který by mě pomohl objasnit, co se děje. Očekával jsem
zdvořilé odpovědi o halucinacích, ale dozvěděl jsem se, že každý, kdo akceptuje jejich víru, je také schopen komunikovat s minerály, živočichy, rostlinami, předky a bohy. Jediným překvapením bylo, že to také zažívá haole,
cizinec. Jeden mladý Havajan byl překvapen, že mé oblíbené ostrovy nebyly ty, na které vedou běžné turistické cesty. Vysvětlil jsem mu, že mi právě tyhle ostrovy připadají jako důsledek božské tvořivosti a domov duchů. Cítil jsem, že
nějak patří k sobě, zároveň se přitahují a zároveň se odpuzují jako gigantické magnety. Pusa mu spadla překvapením. Jeho pradědeček ho kdysi učil jako dítě, že tyhle ostrovy byly kdysi pod mořem propojeny sladkovodní řekou, a že
právě rozdílná polarita mezi nimi je to, co vytváří manu (duchovní a životní sílu). Když jsme odjížděli, plakal jsem. Měl jsem pocit, jako že mne odřezávají od zdroje energie, života, směru a smyslu.
Má první cesta doma vedla k psychiatrovi. Podařilo se mi ho přesvědčit, že jsem skutečně prožil jakési duchovní probuzení. Přesto jsem se ale cítil opět izolován a v depresi. Vyhledal jsem knihu o havajském metafyzickém mysticismu a
snažil jsem se vypátrat, co by mi mohlo vysvětlit mé zážitky. Najednou jsem věděl, že smyslem mého života je naučit se a posléze učit starodávnou duchovní nauku huna. podařilo se mi kontaktovat i autora oné knihy a když jsem mu
vyprávěl, co jsem zažil, k mému překvapení se ukázalo, že je senzibil a měl psychickou vizi, potvrzující, že jsem ten, který má udělat to, co cítí. Totéž mi potvrdila i má duchovní rádkyně: poté, co slyšela mé vyprávění o původní
havajské duchovnosti, souhlasila, že bych měl víru huna učit. Byl jsem konsternován. Nikdo nic proti mému zjevení nenamítal. A tak jsem začal studovat každou knihu, kterou jsem mohl na toto téma sehnat, a navíc, co je
důležitější, postupně jsem kontaktoval své duchovní rádce. Studoval jsem u kahuny řádu lono, Lanakila Brandta. O rok později jsme se s ženou vrátili na Havaj. Během první noci se nám zjevilo světlo a začalo se k
nám přibližovat. Soustředili jsme se na manu a poslali jsme ji jako dar lásky bohyni Pelé. odpověď byla okamžitá a udivující. Zničehonic se utvořily mraky a vytvořily okolo měsíce dokonalý kruh. jejich následující tvar představoval
téměř dokonalé havajské gesto, symbolizující objevení a přesměrování božské many. Přidaly se další mraky a zakryly téměř celé nebe, kromě jednoho malého kruhu, uvnitř kterého zmizely všechny hvězdy, ponechaje jen měsíc, který na
pozadí absolutní temnoty vypadal tak hluboký, jakoby existoval ve více dimenzích. Chápali jsme, že je to brána, vedoucí z hmotného světa do říše božské duchovnosti. Poděkovali jsem bohyni Pelé a s úctou jsme pozorovali, jak jako šíp
vypadající mrak pronikl kruhem a způsobil, že vše se rozpustilo a vrátilo do podoby běžné hvězdné oblohy a noci. Duchové se nám zjevovali mnoha různými způsoby. Pelé tančila uprostřed vulkánu na obláčcích sírového kouře,
představujíc se jako duchovní bytost, která by mne mohla milovat, ochraňovat, vést a také mi pomáhat. Objímala mě parami unikajícími z kráteru a já jsem ji na oplátku zpíval zamilované modlitby. Když se mi potom podařilo zapadnout s
naším džípem mezi lávové kameny, poprosil jsem Pelé o pomoc a ta se v zápětí dostavila. Večer jsem na zadní nápravě našel namotán silný provaz. Byl žlutý a žlutá je barva bohyně Pelé. Mí zvířecí duchovní rádci se
představili ve formě žraločího zubu, který moje žena našla na bleším trhu. Ukázalo se, že byl nalezen už v roce 1471, dlouho před tím, než na Havaj přišli první misionáři. Vzal jsem ho s sebou na letiště a tam začaly padat programy v
počítačích, zmizelo potvrzení o mé rezervaci a já jsem ztratil svůj pas. Tu noc se mi zdálo, že mě žralok vysvětluje, jak se mám k jeho atributům chovat. Nikdy nedopusť, aby se ti dostaly za záda. Byl bys pak ospalý a zranitelný.
Když jsem se potápěl v zátoce Kealakekua, byl tam - veliký, bíle svítící žralok, přímo pode mnou. Usmál jsem se na něj a věděl jsem, že jsem v bezpečí. |
