Lidé kmene Minianka chápou hudbu jako most mezi viditelným a neviditelným světem. Lidský hlas a zvuky produkované hudebními nástroji vznikají jak důsledek přání neviditelné podstaty lidí a
pronikají do světě neviditelné podstaty posluchačů, ale i duchů a předků. Hudba tak může být a je potenciální možností a silou udržovat nebo obnovovat harmonii člověka s vesmírem. To je také smyslem minianské kultury. Vesničané Minianky pracují na svých polích, plejí, sází a sklízí vždy v doprovodu hudby. jejich hudba představuje harmonii jak lidí, tak obilí a vůkolních životních procesů. Jedinec je vždy chápán jako jedna z částí
sociálního a kosmického kontextu. Život v harmonii s rodinou, přáteli, sousedy, ale i předky, nebo duchy předků, ale i se Stvořitelem a neviditelným světem ja pak základem psychického zdraví a pohody. Naproti tomu
vzrušené emoce, zlost a zlé chování jedince je příčinou narušených vztahů – nejčastěji s jinými lidmi, ale často i s předky a jejich duchy. Psychické potíže znamenají, že člověk není v harmonii, a v léčbě jde o
opětné nastolení harmonických vztahů jedince s okolním světem. Protože hudba Minianky má za účel právě udržovat či obnovovat sociální a kosmickou harmonii, je ve své podstatě léčivá.
Hudba Minianky je paralelou
její sociální struktury – je polyrytmická, což znamená, že jsou hrány různé rytmy společně. Zatímco v běžné západní hudbě se málokdy slyší více než dva rytmy současně, hudba minianského orchestru běžně hraje pět či šest různých
rytmů současně. Tato rytmické komplexnost pak koresponduje s melodickou a harmonickou komplexností: používané stupnice jsou většinou pentatonické a melodické fráze se opakují vždy trochu pozměněny.
I tanec
vyjadřuje rytmickou komplexnost tamní hudby. Hlava, horní část trupu, boky, ruce a chodidla tanečníka se pohybují polyrytmicky. Pokud se tanečník začne při tanci pohybovat směrem dovnitř kruhu ostatních tanečníků, počíná dialog mezi
hudebníkem a tanečníkem. Rytmus hudebníků se záměrně proplétá s rytmem tance. Ostatní tanečníci se mohou nebo nemusí přidat k jednomu z mnoha rytmů. Vesničané tak vyjadřují svou individualitu a zároveň oslavují svou
komunitu. Hudba přispívá sociální pospolitosti. Vesničané nejsou rozděleni na tanečníky a publikum -.všichni jsou účastníky slavnosti do té míry, do jaké sami chtějí.
Zatímco na Západě je hudba jakýmsi luxusem, něčím
navíc, v Miniance je hudba základem tamní existence. Je nezbytná pro práci, k náboženským a iniciačním obřadům, k pohřbům, k léčení. Hudba a tanec se vyučují právě tak, jako se učíme chodit a mluvit svým rodným
jazykem. Od útlého věku se dětí učí tím, že se spontánně přidávají k dospělým hudebníků a tanečníkům. Ty z dětí, které pak projeví větší zájem o hru na nějaký nástroj, se stávají hudebníky a učí se od zkušených mistrů. Hrát
znamená hrát si a zároveň provozovat hudbu.
I ženy mohou hrát na hudební nástroje. Kromě obvyklých nástrojů existuje i jeden speciální ženský nástroj, vodní buben, vyrobený z nádoby naplněné vodou, do které je
ponořena obrácená tykev. Hudebnice tluče na tykev a vyluzuje nádherné rezonující zvuky. Některé vesnice mají své výhradně ženské orchestry, které si při určitých příležitostech najímají i několik mužských hudebníků.
Často se hraje a tančí i v noci. Fyzické výhody častého tance v jistém směru nahrazují to, co na Západě lidem přináší sport.
Trans
Trans je integrální částí tradičních rituálů Minianky. Ve
stavu transu jedinec ztrácí své obvyklé vědomí. Lidé v Miniance říkají, že nějaký duch opanoval tělo člověka, který je v transu. Do transu se obvykle dostávají lidé během určitých rituálů a společných, většinou tajných
slavností. Jako v jiných kulturách, kde se vyskytuje trans, tanečníci hovoří nesrozumitelnými jazyky, které jsou považovány za poselství z neviditelných světů.
Srovnávací studie potvrdily, že v různých kulturách se
vyskytují podobné vokální projevy glosolálie, které nemají nic společného s jazykem té které kultury či oblasti. Tyto projevy jsou ceněny a záměrně vyvolávány.
Někteří hudebníci se specializovali na rytmickou hudbu, která
spolehlivě vyvolávala trans u tanečníků, ačkoliv hudebník sám nikdy do transu neupadl.
Nemoc
Mentální rovnováha člověka může být narušena životním zklamáním, například když ho upustí
milovaný partner, když nezvládne studium atd. Lidé jsou zklamáváni mnoha různými situacemi a především když se nenaplní jejich očekávání a naděje. Je-li zklamání příliš hluboké, může se změnit v obsesi, která je velmi obtížně
léčitelné.
Psychickou rovnováhu může narušit i tělesné utrpení, nemoc, trauma bolesti. Existují i potíže genetického rázu, o kterých se v Miniance říká, že "pocházejí z mléka", ty ale léčit neumí. Úspěšně se
ale léčí například frustrace pocházející z sexuální impotence. Ať už je ale nemoc či její původ jakýkoliv, vesničané nemocného neodsuzují, nebo neříkají, že ten a ten má takový a takový problém. Je to problém celé komunity.
Každý je ovlivněn celkem a celek je ovlivněn stavem každého člena společnosti. Nikdo neříká "společnost je zkorumpovaná – ale to není můj problém".
Diagnóza
Při hře pro komunitu hudebníci
v Miniance vycítí nerovnováhu a narušení vztahů z toho, jak vesničané tančí. Když se lidé baví, odhalují svou odvrácenou, vážnější tvář. Každé řemeslo má své charakteristické taneční kroky a pohyby, které tak mohou sloužit
k diagnóze psychické či tělesné narušenosti. Když například do středu kruhu tančících osob vtančí kovář, hudebníci začnou hrát rytmus kováře. Pokud ale ten začne tančit jako rybář, hudebník hned ví, že je ten člověk nevyvážený a
něco špatného se s ním děje. Říká se, že i duchové mají své specializace a v tomto případě se hned ví, že kováře posedl duch rybáře. Nebo když někdo tančí aniž sleduje, jaký druh hudby a rytmu se hraje, hned se ví, že ho
posedl konkrétní duch. Každý duch provokuje charakteristické pohyby, které jsou v mýtech a pohádkách kmene neustále opakovány ve vyprávěních starších a moudrých. Jejich pohádky poskytují informace zděděné po předcích.
Vesničtí hudebníci sami sebe nikdy jako léčitele neoznačují. Když při tanci zjistí u někoho nějaký problém, nejprve o tom nemluví a dále tiše pozorují. Pokud se ujistí, že jde o vážnější problém, navštíví rodinu
postiženého a diskrétně jí sdělí své zjištění. Vyptají se, jestli si členové rodiny všimli na chování toho člověka něčeho nezvyklého, jestli nedochází ke konfliktům. Vyptávají se také přátel, a když jsou první podezření potvrzena,
sdělí to rodině. Je na rodině, jestli označí člověka za nemocného, sikiere-folo. Pak jsou hudebníci požádáni o pomoc a společně vyberou toho, který by nemocnému mohl pomoci.
Někdy je nemoc lehká a pomoc
celkem snadná a jednoduchá. V Africe je často možno potkat lidi, kteří se neustále hrabou v odpadcích a ve špíně. Jsou to lidé, kteří utrpěli nějaké zklamání a podvědomě hledají, co ztratili. Říkáme, že jsou posedlí duchem
smetiště. První pomoc může v takovém případě poskytnout sama komunita. Lidé jim nenadávají, nevysmívají se jim, nedohánějí je. Naopak, rodina, která se za svého člena nestydí, vyhledá hudebníka, o kterém jsou přesvědčeni, že
může pomoci, a ten zahájí léčbu.
Jiní nemocní jsou přesvědčeni, že jsou určitým zvířetem. Jiní si zase myslí, že jsou semenem nějaké rostliny nebo nějakou rostlinou. Někdy můžete uvidět člověka, který se svíjí na zemi,
protože je přesvědčen, že ho posedl ducha hada. V těchto případech pomůže rozhovor se členy rodiny, nebo společný tanec, upřesnit diagnózu a zjistit, jestli se nejednalo o pouhou episodu, momentální stav a jev. Někdy je nemocný
poslán pryč z vesnice – izolace a únik z prostředí, které možná potíže způsobilo, jsou často také velmi terapeutickými prostředky. Někdy jsou předepsány léčivé byliny, většinou je ale aplikována příslušná léčba hudbou.
Pokud je situace vážnější a z pohovorů s členy rodiny a komunity vyjde najevo, že příčiny jsou společenské, je svolána rada vesnice. Každý člen rady se může k případu vyjádřit a je-li to potřeba, je uspořádán rituál
pro znovuobnovení klidu a míru ve vesnici.
Proces léčby je někdy dlouhý, a pacient někdy bydlí v chýši hudebníka a může tak být pečlivěji pozorován. Někdy se jedná dokonce i o více pacientů najednou. Někteří
agresivní pacienti musí být spoutáni. Vždy jsem o velmi choulostivé společenské problémy a hudebník to vše musí zjistit a snažit se zklamání či beznaděj nahradit novými možnostmi. Jinak řečeno, hudebník – léčitel se snaží pomocí
bylin, tance, nebo slov vrátit pacientovi sebedůvěru a naději.
Vesničtí hudebníci také znají symptomy mnoha nemocí, způsobeným parazity, a léčitelných bylinami. Někteří parazité způsobují halucinace a vize červů, hadů nebo
monster, a je třeba zjistit skutečnou příčinu halucinací, aby při špatné léčbě nedošlo k ještě vážnějším potížím.
Je také třeba rozpoznat, nejde-li o epileptický záchvat a nesplést si epilepsii s transem. Epileptický
záchvat se dá zastavit zvukem zvonu nebo blikáním světla. Tradiční způsoby epilepsii nevyléčí, ale zcela jistě zmírňují intenzitu záchvatů.
Hudebníci z Minianky ve své diagnóze kombinují analytické dovednosti
s intuicí. Mám přítele, který když hraje na talking drum, dokáže předpovídat smrt lidí z vesnice. Samozřejmě lidé to většinou nechtějí slyšet. Jiný bubeník se ve snech dovídá, jaké léčivé rostliny na tu kterou
nemoc má použít. O důležitosti snů vědí všichni hudebníci. Já sám jsem snil o hudbě a s hudbou již od dětství. Často se mi zdá, že hraji v některém tradičním orchestru. Když ve probudím, snažím se vzpomenout si, jaký rytmus
jsem ve snu hrál, a zapamatovat si ho. Značně jsem tak obohatil svou hudbu.
Léčení hudbou
Když je hudebník najat rodinou a po sérii dotazování určena diagnóza, je uspořádán
společenský léčebný rituál. Členové rodiny a hudebníci se shromáždí uprostřed vesnice, aby připravili společný tanec, který pomůže nemocnému vyhnat z těla zlého ducha. Nejprve se hraje hudba, která má přilákat lidi a duchy
z okolí a z vesnice. Když hudebníci cítí, že se shromáždilo dost lidí, přivedou nemocného, který poslední noc spal na posvátném místě. Hudebníci pak hrají rytmus, spojovaný s duchem, který posedl nemocného. Například
někteří duchové rezonují s rytmem kovářů, a i když pacient není kovář, musí se naučit tanec kovářů, který mu pak pomůže ducha se zbavit. Tentýž tanec pak musí, i když už je vyléčen, ještě nějakou dobu tančit při společenských
slavnostech nebo iniciačních obřadech. Tanec a rytmus mu pomohou získat odolnost proti zlému duchu.
Nejefektivnější hudba pro kolektivní léčení, pohřby či posvátné očistné obřady je hudba monotónní. Jakmile hudebník
zjistí, že určitý rytmus pacientovi vyhovuje a funguje, nepřestává ho neustále hrát. To se týká jak rytmu, tak jednotlivých tónů bubnu. Tradiční buben produkuje tři základní zvuky – nízký, střední a vysoký. Pokud například nízký zvuk
bubnu pacientův stav zhoršuje, měl by být vynechán. Případy hysterie jsou zhoršovány vysokými zvuky.
Jakmile je nalezen ten správný zvuk, hudebník pak udržuje stále stejný rytmus tak dlouho, jak je třeba. Klidně i tři hodiny.
Stabilizující uklidňující rytmus pomáhá nemocnému nalézt a ustálit tělesnou a psychickou rovnováhu. Není důvod ke změně rytmu a právě díky monotónnosti se pak vrací radost ze života.
Pokud hudebníci hrají v jedné vesnici po
několikáté, nemění rytmus a neimprovizují. Ne z nedostatku invence a imaginace, nebo dokonce hráčského umění. Jde tu o terapeutický účel. Hudebníci v Miniance používají opakování stejně, jako se používá při autosugesci,
afirmacích nebo mantrách.
Neznamená to ale, že by existoval jen omezený repertoár. Určení té správné hudby v tom správném čase je věc velmi individuální a neexistují nějaké návody. Je třeba ustavit pomyslný dialog
mezi zvukem, tak jako ho produkuje hudebník na svém nástroji, a reakcí člověka, který je léčen. Pečlivým pozorováním a pomocí intuice pak hudebník objeví ten správný, někdy už známý, jinde zcela unikátní rytmus.
Pokud to
léčba vyžaduje, používají se rychlé rytmy, aby se tělo pacienta zenergetizovalo. Někteří léčitelé dokonce pacienty povzbuzují údery holí. Nejde o trest nebo sadismus, ale opět o terapii. Dosáhne-li se katarze, hudba ještě pokračuje,
dokud se pacient nezklidní docela, a pak je pro ustálení léčivého procesu opět hrán monotónní rytmus.
Jak vlastně hudba léčí je záhadou. Možná jde skutečně o návrat k určitým přírodním a tělesným rytmům, možná
tohle tajemství tkví ve způsobech, jakými člověk vnímá a zpracovává zvukové signály – jak je akustické energie zvuku převáděna do bioelektrického systému v těle a mozku. Možná jde o synchronizaci mozkové činnost a mozkových
hemisfér. Protože co jiného je léčení než opětné sestavování rozpadlých částí dohromady, do jednoho celku?
Nalezení toho správného rytmu je to nejsložitější, co hudebníka čeká a co se musí celá léta učit. Stejná nemoc se
stejnými symptomy mohou mít u dvou lidí zcela rozdílné příčiny a proto tedy pro účely léčení vyžadují zcela odlišný rytmus. Hudebník musí vzít do úvahy temperament pacienta - je spíše letargický, nebo neustále nervózní? Hudebník se
musí naladit na pacientovu mysl a jeho niterné potřeby. Jedině tak může být léčba efektivní. Pokud hudebník ztratí zájem a začne být mechanický, změní se i hudba. Hudebník je integrální součástí terapie. Bez jeho zaujetí by žádná
hudby nefungovala.
V Evropě a na Západě vzdělaní Afričané se občas pokoušejí kombinovat africkou a západní léčbu. Při Institutu africké medicíny v Dakaru a v některých nemocnicích v Zaire se lékaři
pokoušeli nalézt nějaké hlavní momenty a zásady tradiční léčby hudbou, aby je pak mohli začít používat masověji. Jenže to nefungovalo. Chybělo to z afrického hlediska nejdůležitější – víra. Západní věda je založena na
objektivizujícím a neutrálním postoji, zatímco africká verze léčení vyžaduje absolutní osobní nasazení léčitele a víru komunity v jeho umění.
Zatímco v Africe hudby vždy byla a stále je léčivá, terapeutické
možnosti hudby k léčení mnoha nemocí se dnes na Západě teprve znovu objevují. Západ objevuje, že hudba léčí, přináší radost, působí preventivně.
Hudebník – léčitel
V kmenových společnostech znamená umění hrát na nějaký nástroj základ pro možnost stát se léčitelem. Tradiční hudba představuje rozsáhlý soubor znalostí a dovedností. Hudebníci dokáží poskytnout útěchu, přinést radost, zklidnit
žal, disciplinovaně hrát během rituálů nebo pohřbů. To vyžaduje značné dovednosti a disciplínu na jedné, a respekt a úctu na druhé straně.
Hudebník sám musí za všech okolností zůstat emočně nezaangažován. Například při
slavnosti ohně si tanečníci někdy vloží hořící větev do úst – hudebník, který by byl tímto úkazem udiven nebo dokonce překvapen, by nedokázal dále hrát. Pokud by se lekl a přestal hrát, došlo by zcela jistě k přerušení rituálu a
možná i k popálení tanečníka i hudebníka samotného.
Další důležitým předpokladem úspěšného léčitelství je také umění ochránit sama sebe před důsledky negativního vlivu nemocí nebo zlých duchů osob, se kterými
hudebník přichází do styku. Hudba je v tomto smyslu komunikací mezi dvěma světy, a hudebník musí umět chránit jak sebe, tak ostatní.
Hudebníci z Minianky jsou jakýmisi psychology či psychiatry. nejen že rozumí
příčinám a symptomům mnoha nemocí, ale chápou i různé systémy lidského těla. Protože pracuje se zvukem, pomocí kterého působí na lidské těla mysli, potřebuje vědět, které zvuky a rytmy mají příznivý efekt. Je-li potřeba použít léčivé
rostliny, musí je znát. Je-li třeba zkombinovat zvuk a byliny, musí vědět, který se hodí ke kterým. Někteří léčitelé věnují víc času hledání a sušení bylin než hře na svůj nástroj.
Hudba hraje v minianské kultuře
velmi důležitou a širokou úlohu – od hudby pro radost až po hudbu k pohřbům, od náboženské hudby až po hudbu k věštění a pro rituály. Praxe použití hudby k léčení je založena na psychologickém pozorování, diagnostické
přesnosti a pochopení vlivu zvuku na člověka. To dále zahrnuje i použití léčivých bylin.
Hudba také posiluje paměť, protože není psaná. Hudebníci používají speciální rostlinné prášky, aby posílili výkon své paměti, nebo
potlačili negativní vliv trémy. Ochraňují společenskou morálku. Zodpovědně udržují náboženské přesvědčení celé komunity, protože poklesne-li jejich morálka a víra, poklesne morálka víra celé komunity.
(Z knihy
The healing Drum: African Wisdom Teaching vybral
a přeložil V. M.)
