|
V rámci slavnostního otevření Duše východu, po projevu svamidžiho Mahešvaranandy a prohlídce tří pater, nacpaných zbožím z Indie, Nepálu a Tibetu,
požádal mým prostřednictvím 15. února 1999 Henry Marshall jednoho z prodavačů, aby do reproduktorů, umístěných v celém tom novém obchodním domě, pustil první mantru z třetího CD, tedy mantru, vzývající Lakšmí, bohyni
hojnosti, prosperity a schopnosti nelpět na hmotném vlastnictví. I stalo se, takže když jsme se o deset minut později loučili, stále ještě rozeznívala stěny a chodby. Když jsme pak, ze neustálého loučení s dalšími a dalšími
známými posupovali dolů, chodbami zněla další mantra, Amba Amba. A když jsme se dostali do světsky turistického podchodu, přeplněného prodejními stánky skla a triček, všude se rozezněla třetí mantra, kterou Henry složil pro svou
životní partnerku, Rickie. Všichni čtyři, Henry a jeho žena Rickie, já a moje žena Tamara, jsme věděli, že tohle je okamžik, do kterého se zauzlila celá řada dlouhých časoprostorových křivek. Poblíž místa, kde Karel IV. zakládal
Karlův most, blízko mostecké věže, do které je ve čtyřech patrech symbolů zašifrováno poselství středověkých stavitelů chrámů, na konci 20. století, se v rytmu z laserem v milisekundách přečtených informacích,
uložených v posloupnosti delších a kratších dírek v umělé hmotě cédéčka, rozechvívaly membrány reproduktorů a biliony molekul vodních par a kyslíku, dusíku a pražské špíny, jejich tlakové vlny zachytávaly naše uši, bubínky
to zesílily, po nervech se do center sluchu v hlavě každého z nás dostaly chemicko-elektrické vzruchy a my slyšeli a věděli, že tohle je okamžik, do kterého se zauzlila celá řada časoprostorových křivek. Americký autor slov
mantry, která se zrodila kdysi kdesi v Indii, a zprostředkovatel melodie, která se odněkud z mimoprostoru vynořila a skrz Henryho a japonské přehrávače a holandskou technologii dostala do formy, na kterou se mohou vyladit i
statisíce dalších lidí, stál na chodbě obchodního domu indického majitele v centru Prahy, centra Česka a Evropy, a kolem zněla mantra. V roce 1994 se mi do rukou dostaly Henryho verze manter. Ihned jsem je
přeložil do češtiny a Henrymu napsal. O rok později vydal druhé CD. Požádal jsem ho o pár informací pro BARAKU a on poslal text své právě dokončené autobiografické knihy. Okamžitě jsem sedl, knihu přeložil, a Henryho pozval do Prahy.
Díky neutuchajícímu optimismu a energii v Praze žijícího Inda Góvinda Rádžpúta pak vyšlo české vydání knihy ještě dříve, než originál v angličtině a holandštině v Amsterodamu, kde Marshallovi již deset let žijí. Henry
s Rickie tenkrát přijeli, zazpívali na festivalu Hudba k tichu ve Frýdku-Místku, ale v Praze na zpěv manter přišlo jen dvacet lidí. Nevadí, říkal jsem jim, za pár let přijde plný sál. Mezitím vyšlo třetí
CD, pak e-mail dal e-mail a Henry přijel zazpívat. Všechno se stihlo a podařilo. Druhé přepracované vydání Henryho knihy (MANTRY: Zpěvem ke klidu a míru) mělo přesně 108 stran a podařilo se ho přivézt z tiskárny rovnou na
koncert. Do velkého sálu OKD Vltavská přišlo téměř 900 lidí. A asi nikdo z nich na ten večer nikdy nezapomene. Protože jsme se všichni dotýkali oné dimenze, pro kterou se mantry zpívají tisíce let. Byli jsme jedno a voněli jsme
sanskrtem a radostí. Na videozáznamu lze sledovat, jak i ty nejzapšklejší obličeje tají, koutky úst se zvedají a po devadesáti minutách všechny oči září jak jógické reflektory. Druhý den Henry ještě téměř dvě hodiny povídal na téma
"praktická duchovnost" a odpovídal na otázky studentů University nového věku. O týden později jsme Henryho a Rickie (na cestě zpět ze semináře ve Vídni) převáželi z nádraží na letiště, s mezipřistáním právě na
otevření obchodního domu Duše východu. V taxíku jsme jim předali album fotografií, otázky pro tento rozhovor a videokazetu se záznamem Večera plného manter. Nakonec jsme tedy stáli v chodbě a poslouchali, jak průchod poblíž
mostecké věže a Karlova mostu zní mantrou na počest Rickie. A všichni čtyři, Henry a Rickie, já a Tamara, jsme věděli, že tohle je okamžik, do kterého se zauzlila předlouhá řada časoprostorových křivek. Všechno bylo a je jak má
být. A září.Džai! Tiché místo pravdy
Rozhovor s Henry MarshallemCo je to, čemu se říká duchovní cesta? Co znamená duchovní cesta pro tebe a co může znamenat pro současného člověka? Existencionální
teologové mne poučili, že duchovnost je nejlépe aplikovat přímo do středu každodenního života. Mám dojem, že to přesně tak funguje. Duchovnost je stav, ve kterém si je člověk vědom svých nejvyšších aspirací uprostřed každodenního
života. Všechno, co pak dělá, je nazíráno z této perspektivy. Je to stejné, jako když indiáni, než vykonali nějaký čin, uvažovali o tom, jaké důsledky tento čin bude mít pro následných sedm dalších generací. V
každodenním životě zápaďana jde o to, aby si člověk byl vědom smyslu sebemenší činnosti. Přitom cíle, smysl nebo kontext veškeré aktivity by měly být ty nejvzdálenější a nejvyšší. zabývat se okamžitými důsledky asi není to pravé,
člověk by se opravdu měl soustředit na ty nejvzdálenější cíle. Používáš ty sám mantry za účelem zkvalitnění své duchovní cesty? A pokud ano, co je to vlastně mantra? Zpívám mantry velmi často.
Pomáhají mi najít se, koncentrovat se, vycentrovat se. Pomáhají mi znovu a znovu se dostat do onoho tichého místa, ze kterého jsem schopen zaslechnout zvuk oné velké Pravdy. A nejen zaslechnout, ale i cítit přijmout ji za svou. Slovo mantra je ze sanskrtu, man má co dělat s myslí a tra
znamená chránit, ochraňovat. Je to určitý nástroj, vibrace zvuku, které mohou člověku pomoci chránit mysl. Při zpěvu mantry vzniká zvláštní rezonance, která, jak říkají staří mistři, a jak jsem si i já vyzkoušel, dokáže člověku propojit naši obvyklou úroveň vědomí s něčím, co je nad ní. Tato rezonance jakoby otevírala určitý přístup k naší obvyklé mysli na úroveň, ve které je mysl schopna vše vnímat jako z vyšší, jiné perspektivy. Pomáhá mysli nenechat se zaměstnávat běžnými každodenními starostmi typu jak zaplatím ten účet, co dělá soused atd.
Jaký může mít mantra smysl pro současného člověka? V tomto kontextu je mantra klíčem, jak si odemknout dveře a dostat se ze světa, který tak zaměstnává naši mysl do té míry, že si ani
neuvědomujeme, jak ničíme své prostředí, jak způsobujeme politické problémy, v jakém chaosu žijeme. Mantra je klíč, který skutečně otevírá bránu z tohoto chaosu ven a umožňuje vyladit se do klidnějšího, stálejšího stavu, ve kterém je
možno naladit se na kontext, který není jen každodenní, pozemský - ale kosmický. Na úroveň, která je plna hojnosti, tvořivosti a skutečné pravdy. Ty nejvznešenější hodnoty, o kterých se v mantrách zpívá, jsou právě takto, zpíváním
manter, dosažitelné. Čím se liší mantry ve tvých úpravách od manter, jak je zpívají tradiční indičtí učitelé? Když zpívám mantry svým způsobem, zažívám totéž, co jsem zažíval, když jsem se svým
guruem zpíval mantry tradičním způsobem. Zvláště na jihu Indie, kde se mantry zpívají živěji a dalo by se říci někdy až divoce. Lidé se tam hýbou, pohupují, tleskají do rytmu. Já zpívám mantry také mnoha různými způsoby, někdy je to
spíš forma meditace, ale samozřejmě miluji i ten divočejší způsob zpěvu manter, když se lidé ve vesnici sejdou a po nějaké době je zpěv extatickým a dokonalým vyjádřením životní energie. To je to, co jsem chtěl dosáhnout, a tak jsem
prostě použil západní nástroje a západní způsob zpěvu. Např. sedíme na židlích, což v Indii zvykem není. V každém případě ale právě tak jako v jihoindické vesnici se snažíme zpívat co nejautentičtěji, přímo ze srdce. A pak se i nám
občas ve skupině stane totéž, co se někdy stane při zpěvu manter v té jihoindické vesnici. Některé mantry jsi složil ty sám. Jak k tomu došlo? Mantry samozřejmě nejsou již hotové, předem
dané hudební útvary se slovy a konkrétní melodií. Spíše jsou to melodie a slova, která jsou lidem jaksi vnuknuta. Světci při meditaci najednou jakoby slyšeli určitou frázi - a tak vznikaly mantry, kterých je dnes v Indii známo
několik desítek tisíc. I můj guru Sant Kešavadas byl součástí této tradice a sám vytvořil stovky nových manter. Naučil mne vyladit se a být připraven na určitý moment, kdy přijde inspirace a slova nebo melodie vzniknou jakoby samy od
sebe. V mantře samozřejmě nejde o nějakou dlouhou kompozici, ale jde o co nejkratší a nejsnazší, snadno opakovatelnou formu. Nelze si sednout a říci si, teď složím mantru. Prostě se to musí občas přihodit, a já jsme velice šťastný,
že se mi to někdy podařilo. Mohl bys uvést některou konkrétní mantru nebo konkrétní příběh některé mantry, kterou jsi složil? Jednou jsme ve skupině zpívali a o přestávce se jeden člověk
zeptal, jestli neexistuje mantra, která říká prostě děkuji. Já jsem to samozřejmě nevěděl a ptal jsem se svého mistra. Sant Kešavadas řekl, že si na žádnou nevzpomíná, a že by to mohlo být jednoduché - Dhanjavád. Dhanjavád
v sanskrtu znamená děkuji. Chvíli jsem meditoval a zkoušel jsem si často slovo dhanjavád jen tak prozpěvovat. Dlouho se nic nedělo, ale jednoho dne, když jsem se ráno probudil a ještě s rozcuchanými vlasy na sebe koukl do
zrcadla, uslyšel jsem tu melodii: Dhanjavád, dhanjavád, dhanjavád ananda. Šel jsem na dlouhou procházku deštivým a zamlženým městem a neustále jsem si tuhle melodii zpíval. Když jsem to na hodině jógy chtěl skupině zazpívat, najednou
jsem si na tu jednoduchou melodii nemohl vůbec vzpomenout. A teprve s pomocí přátel jsem ji postupně znovu rekonstruoval. Podařilo se mi znovu se napojit na ten moment, ve kterém ta melodie ze mně vytryskla. Tak vzniká skutečná
mantra - odněkud se zjeví sama. Vedeš desítky seminářů po Evropě a ve Spojených státech, na kterých se zpívají mantry. Co se s lidmi děje? Co se děje v jejich myslích a tělech, když nějakou dobu zpívají mantry? Jak je vidíš
na konci semináře ty? Lidé jsou pak šťastní, uvolnění, klidní. Zdá se mi, že jsou klidnější, než když by jen tak meditovali. Možná se jim podařilo více a lépe stabilizovat jejich energie. Připadá mi, že lidé po
zpěvu manter získali přesně to, co chtěli a potřebovali. Jakési vyšší vedení, radu, která je ujišťuje v přesvědčení, že právě to, co teď dělají, je to nejlepší a jediné možné. Po každém zpěvu manter mi připadá, že zase udělali velký
krok blíž tomuto stavu a místu. Mohl bys jako vystudovaný psycholog zmínit některé psychologické efekty, vzniklé při zpívání manter? Tělo, mysl a duše jsou jedno. To je základní princip
trienergetiky, kterou vyvinula a učí moje žena, Rickie, rovněž vystudovaná psycholožka a terapeutka. Jde o holistický přístup k člověku. Z psychologického hlediska se lidé zpěvem manter zklidní, jsou více soustředěni na sebe sama.
Mám pocit, že tyto efekty jsou i fyziologicky založeny na zklidnění dechu, soustředění pozornosti, stabilizaci elektromagnetických pochodů v těle a v nervovém systému, právě dlouhým dechem a soustředěním na pozitivní koncept. Při
zpěvu manter se děje něco víc, než při zpěvu obvyklých písní, něco, co je velmi obtížné definovat. Možná jde o onu vibrační úroveň, které se člověk, zpívající mantru, dotýká. Jakoby získával přístup k něčemu, co západní věda ještě
nedokáže definovat. Něco, co má co činit s kosmickou pravdou, s tím, co manifestují sanskrtská slova manter a pro co náš obvyklý jazyk nemá termíny. A nebo jen opisné - např. láska, krása atd. Můžeš zmínit příběh
člověka, na kterém si pozoroval radikální duchovní transformaci právě díky zpěvu manter? Skutečně hluboce dojímavé bylo sledovat jednu ženu, která nedokázala zvládnout své výbuchy hněvu, protože měla hyperaktivní
dítě. Její dvouletá holčička byla příliš aktivní a z jejího hlediska příliš nešikovná. Žena si s ní vůbec nevěděla rady, a tak začala pravidelně zpívat mantru Gopála společně se svou dcerou. Našla tak způsob, jak se spojit se svou
dcerou a to ji vyvedlo z pocitu, že ji nezvládá, že je nedisciplinovaná a nevychovaná. Začala svou dceru vnímat jako nádhernou, téměř božskou bytost, která vyplnila její vlastní život. Bylo to neuvěřitelné. Napsal
jsi autobiografickou knihu o mantrách a po několika letech jsi ji trochu přepracoval. Proč? Knihu jsem přepracoval proto, protože po prvním vydání můj guru onemocněl a zemřel. Po jeho smrti se začaly šířit
pomluvy o jeho vztahu k některým ženám a já jsem z toho byl smutný. Teprve později, po mnoha diskusích se svou ženou, jsem si uvědomil, že právě v době, kdy byl nemocen, jsem ho vnímal z více negativní a tělesné stránky. Teprve pak
jsem si uvědomil, že to byl velký muž, kterého i jeho lidské slabosti posvěcovaly. Uvědomil jsem si, že to, co jsem o něm napsal do své knihy, ho nějakým způsobem oslavovalo a stavělo do role gurua, který jakoby neměl vůbec co do
činění s tělem a jeho slabostmi. Proto jsem přepracoval zvláště tu poslední část knihy o procesu, kterým jsem já sám musel projít, abych se mohl i já stát učitelem a našel svůj způsob, jak mantry učit a jak hovořit o svém guruovi,
aniž bych ho jen pasivně zbožňoval. Jakou zpětnou vazbu jsi při psaní knihy získal? Získal jsem tím skutečně moc. Lidé, kteří si obě vydání přečetli, mi pak říkali, že to bylo jako sedět se
mnou večer u ohně a povídat si. Povídat si se skutečně dobrým přítelem a právě díky otevřenosti rozhovoru ho pak lépe znát. Pro některé lidi byla právě kniha o mé cestě za mantrami tím nejlepším pomocníkem na jejich cestě. I oni si
uvědomili, že lidské vlastnosti mohou být právě tak dokonalé, jako vznešené koncepce. Jsem velmi rád, že jsem tu knihu napsal. Vydal jsi tři velmi úspěšná CD právě se svými úpravami kolektivního zpěvu manter.
Bylo obtížné např. ve studiu docílit uvolněnou atmosféru, pro zpěv manter tak nezbytnou? Docílit toho, aby i v nahrávacím studiu vzniklo ono kouzlo manter, je skutečně velmi obtížné. Jedním řešením bylo zkoušet
nahrávat mantry při obvyklých, pravidelných setkáních naší skupiny. Při takovýchto večerech jsem velmi brzy všichni "v tom" a podařilo se nám tak získat několik nahrávek, na kterých byl dokonale zachycen duch dobře zpívané mantry.
Bohužel nahrávky neměly odpovídající technickou kvalitu. Pokud to šlo, použili jsme takto povedenou nahrávku ve studiu jako základní stopu, a k ní jsme nahrávali další nástroje nebo další zpěv. Někdy jsme mantry točili ve studiu, a
tak jsme si pomohli např. tím, že jsme zhasli zářivky a zapálili si svíčky, vonné tyčinky, chytli jsme se za ruce a pokusili se vytvořit atmosféru našich obvyklých setkání: předstírali jsme, že nevidíme ten les mikrofonů koolem. To
byl asi ten nejlepší způsob, jak docílit na nahrávce odpovídající atmosféru. V nejbližší době vyjde tvé další CD, které se bude jmenovat Hudba pro mantry. Můžeš blíže vysvětlit svou představu? Šlo nám o vytvoření takové nahrávky, která by pomohla menším skupinám, nebo jednotlivcům, zpívajícím mantry. Když člověk zpívá mantry ve dvojici, nebo sám, je někdy těžké cítit individuálně vytvořenou atmosféru mantry,
protože z nahrávky, se kterou zpívá, zní čtyřicet hlasů. Jde tedy o to, že na začátku zazpíváme mantru jen několikrát, pak přestaneme zpívat, ale hudba hraje a vyvíjí se dál po dalších osm nebo deset minut. U několika manter jsme
nahráli hudební doprovod přesně tak dlouhý, aby počet přezpívání té které mantry dosáhl onoho ideální čísla 108. Účelem je tedy poskytnout lidem, kteří rádi a vášnivě zpívají mantry, co nejkvalitnější hudební doprovod k jejich
vlastnímu zpěvu. Zároveň se tato nahrávka dá docela dobře použít i jako ambientní zdroj příjemné hudby a dokonce se na ni dá i tančit. Jak vidíš sám sebe coby člověka, který se v tak chaotickém světě pokouší pomoci,
harmonizovat, nabídnout řešení? V každém případě se tím, že zpívám indické mantry, a že vím, jak to v Indii vypadá, snažím být a chovat ekologičtěji a ne tak konzumně. Snažím se všechny ty krásné ideje manter
nejen imitovat, ale aplikovat do každodenního života. Nešlo tedy o to, že bych uslyšel nějakou mantru a řekl si tu natočím a vydám. Snažil jsem se mantry se skutečně naučit, abych je do co největší hloubky pochopil a mohl jejich
poselství předávat dál. Nešlo mi o onen bohužel běžný přístup, kdy zápaďan natočí např. aboridžinskou písničku v Austrálii a pak na ní v Americe zbohatne - vlastně ji tak ukradne. Já jsem se vždycky snažil pracovat s mantrami s co
největší úctou a vnitřní znalostí. I ve vztahu ke svým učitelům jsem se vždy snažil být co nejkorektnější, i co se týče oné materiální stránky věci. Je to asi jako v té slavné příhodě z Gándhím, kdy ho jedna žena požádala, aby
odnaučil jejího syna jíst sladké. Gándhí řekl, že se o to pokusí, ale mají přijít až za týden. Když žena se synem opět přišla, Gándhí malému chlapci vysvětlil, že cukr je škodlivý a nezdravý, a že by ho neměl jíst. Žena poděkovala,
ale přece jen jí to nedalo a zeptala se, proč to jejímu synovi neřekl již před týdnem Gándhí odpověděl, že se nejdřív musel odnaučit jíst cukr. Ve své knize píšeš i o učiteli Adano Leyovi. Můžeš se o něm a jeho
učení zmínit podrobněji? Adano mě učil, jak se pomalu nezabíjet pro mě tehdy obvyklým způsobem žití. Naučil mě základním technikám, jak pečovat o tělo, jak si ho vážit, jak ho čistit, aby se tak zklidnily emoce a
člověk konečně mohl duchovně pracovat. Adano byl skutečný mistr meditace a velmi dobrý léčitel. Byl to nepřetržitý, mnohaúrovňový proud učení, ve kterém jsem znovu a znovu nalézal paralely s mnoha jinými učeními různých kultur. Tehdy
jsem zoufale hledal nějaký model, nějakého gurua, nějakého mistra, který by pro mě ony základní kosmické principy zjednodušil a vysvětlil tak, abych je pochopil. Který by mě naučil být šťastný. Adanovi se to podařilo. Ukázal mi, že
to jde, a že i já mohu nalézt svůj vlastní návod a způsob šťastného života. V knize ses také zmínil o solární dietě. Co to je? Stále ji dodržuješ? V základě jde o to, aby člověk konzumoval
určité základní potraviny ve správnou dobu. Ovoce je např. zralé přes den, zatímco brambory jsou nejzralejší za tmy. Samozřejmě, že člověk žijící v dnešní uspěchané době, zvláště ve městech, nemůže jíst tak správně, jak by chtěl.
naštěstí mě Rickie naučila pít svou ranní moč. Člověk tak získává zpět určité prvky a chemické sloučeniny, které tělo potřebuje, a které by jinak v důsledku např. nesprávného stylu jídla nebo nemožnosti zvolit to nejlepší jídlo,
nenávratně zmizely. Jde o jakousi prvkovou a chemickou recyklaci. Já to považuji za jakýsi způsob korekce každodenních prohřešku proti ideálnímu stylu stravování. Dělám to denně a jsem přesvědčen o tom, že mne to udržuje v rovnováze.
Pití ranní moči je prastará jógická technika a mohu ji jen doporučit. Správná strava a v neposlední řadě i dokonale vyčištěná střeva jsou nezbytným základem pro to, aby meditace mohla být co nejkvalitnější.
Mimochodem, urinoterapie, jak se pití ranní moči dnes říká, je také docela dobrý způsob, jak na sobě zapracovat, zvláště pokud člověk konzumuje červené maso, má problémy s alkoholem nebo s drogami. V takových případech není pití
ranní moči nic příjemného. Člověk může buď začít třeba tím, že si moč rozředí vodou a postupně bude zvyšovat dávky, anebo si uvědomí dopad toho, co dělá, na svůj zdravotní a psychický stav a přestane pít nebo brát drogy. Na kvalitě
ranní moči pak velmi brzy pozná důsledky svého rozhodnutí. Urinoterapie je v každém případě proces, který mohu doporučit lidem již do jisté míry čistým. Je to proces dlouhodobý a člověk musí být velmi opatrný, co se týče zvyšování
dávek. V každém případě doporučuji nastudovat příslušnou literaturu a nesnažit se urinoterapii aplikovat ze dne na den. Proč myslíš, že i tak dříve nemyslitelné terapie jsou dnes stále rozšířenější? Možná jde o určitý ekologický přístup, o recyklaci s ekonomickým dopadem. Ve Spojených státech se dnes zužitkovává i koňská moč a vyrábí se z ní spousta léků.
Jsi Američan, ale dnes již delší dobu žiješ v Holandsku. Proč? Opustil jsem USA se svou ženou v době, kdy byl George Bush znovu zvolen prezidentem. Už jsme měli až po krk politické atmosféry Reaganovi éry. Tehdy
to vypadalo, že Bush prostě jen bude pokračovat stejným stylem - a taky se to stalo. Ddnes máme dvojí občanství a jsme velmi rádi, že se můžeme aktivně účastnit života v Holandsku a v Evropě. Např. postupné sjednocování Evropy
vnímáme především jako duchovní výzvu. Získali jsme také určitý odstup od té bláznivé stránky amerického života. Bereme si z americké kultury jen to nejlepší a to, co skutečně může pomoci a můžeme tak nebýt dotčeni, někdy značně
chaotickým systémem a stylem. Přesto právě v USA sázíš stromy. Můžeš se o tom zmínit podrobněji? Má rodina měla farmu v Lousianě. Ve své knize popisuji mnohagenerační historický vývoj, kterého
byla má rodina součástí, včetně otroctví. Já jsem to jako dítě a dospívající velmi nelibě nesl. Dnes jsem zdědil nějaké pozemky, které jsou využívány jako pastviny a bavlníkové plantáže a mohu si tak splnit dětský sen. Jako dítě jsem
snil o tom, že pokud jednou budu moci, vysázím hodně stromů. Ve své knize se zmiňuji o svém oblíbeném stromě a tomu jsem tehdy slíbil, že budu sázet stromy. Jako desetiletý kluk jsem na tento strom pravidelně lezl a v pohybujících se
větvích pozoroval okolní krajinu. Tehdy jsem dociloval určitých meditativních stavů transu daleko dřív, než jsem se o nich z jógy a literatury dozvěděl. Když mi rodiče zemřeli, začal jsem realizovat svůj plán a postupně měnit
dobytkářskou tvář krajiny. Chov dobytka krajinu velmi ničí. Produkce hovězího je něco, s čím nechci mít ani v nejmenším co do činění. A tak jsem začal sázet stromy. Sehnal jsem si informace a pomocníky a dokonce získal i podporu
ministerstva zemědělství lousianské vlády, která si přes všechno co dělá, přece jen uvědomuje, že výsadba stromů a lesů je pro krajinu velmi užitečná. Mám dnes hodně přátel, kteří mi pomáhají stromy sázet rozumně a tak, aby byla do
budoucna zajištěna určitá samoregulace a rovnováha. To je způsob, jak ty sám aktivně přispíváš k vylepšení jinak stále se horšící ekologické situace na Zemi. Jaké pedagogické metody bys zvolil, právě s ohledem na zhoršující
se životní prostředí? Určitě by bylo dobré, aby mladí lidé studovali ekologii, biologické systémy. Když já jsem chodil do školy, nic z toho jsme studovat nemohli. Není třeba být specializovaný, důležité je získat
základní ekologické vědomí o propojenosti všech ekosystémů života. Nezáleží na tom, jestli je člověk universitním profesorem nebo pracuje svýma rukama, je třeba si uvědomit, že cokoliv a kdekoliv člověk dělá, ovlivňuje tím celý
systém. Měl by tedy svou činnost vykonávat tak, aby co nejméně narušoval přirozenou vyváženost ekosystémů. Doufám také, že stále více rodičů si bude o těchto věcech se svými dětmi povídat. Mé děti jednou v televizi
uviděly typický, i když v tomto případě pozitivní, americký slogan: "Recykluj nebo zemři!". Samozřejmě, že je to zaujalo a několik následných večerů jsme spolu velmi hezky diskutovali o mnohých problémech současného světa.
Bylo to pro všechny velmi příjemné a konstruktivní. Myslím, že role rodičů je právě v oblasti ekologické výchovy nedocenitelná. My jsme se svými dcerami při sázení stromů a při péči o malé stromky mnohokrát nádherně hovořili o
souvislostech a propojenosti ekosystémů. Vysadit stromek by se možná mohlo stát takovým rodinným projektem. Můžeš se pokusit popsat, co jsi prožíval během koncertu letos v únoru v Praze? Přijedeš za rok znova?
Moc se mi líbil a určitě přijedu. Byl jsem atmosférou koncertu unešen, i když já bych tomu neříkal koncert, protože jsme přece zpívali všichni. Slyšet, jak 900 lidí zpívá mantry, byl neopakovatelný zážitek. Právě
tak příjemné bylo moci druhý den diskutovat s několika sty posluchačů University Nového Věku. Byl to nádherný zážitek a dodalo mi to spoustu naděje do budoucna. Bylo to jakoby gigantický sloup světla z Himálaje přistál i v Praze.
Dhanjavád. (Otázky připravil a z magnetofonového záznamu pak odpovědi
přeložil V. M.) |
