To, jak jsou katedrály v celé Evropě postaveny, směrově orientovány, není náhoda. Všichni to tušíme, ale málokdo ví podrobnosti. To, že katedrálu v Chartres s obdivem navštěvují i
dnes tisíce turistů, nebo že její vitráže se svými studenty soustředěně studoval František Kupka, také není náhoda. To, že se v katedrále dochoval labyrint, a že vycházejí knihy, dokumentující pátračská dobrodružství ducha těch,
kteří nás ve svém pátrání prostě jen předběhli, také není náhoda.
Louis Charpentier vydal v roce 1977 knihu o svých zjištěních jako svědectví úžasu nad dokonalostí poselství středověkého člověka. Krok za krokem odhaluje tušené i
zcela nové souvislosti. Jaká prý to je nádhera. Jaká erupce inteligence, citu pro proporce, harmonii. A z té druhé strany - jak slepí jsme a nevědomí. Jací ignoranti.
Například kapitola, věnovaná hudebním proporcím stavby:
"Chartres je gotická stavba. Základem gotického slohu je prvek, nazývaný lomený oblouk. Neví se přesně, kdy se objevil poprvé. Gotika vznikla současně po celém křesťanském Západě, hlavně v benediktinských a cisterciáckých klášterech.
Další zvláštnost: gotika se objevila po první křížové výpravě, speciálně po návratu devíti prvních templářských rytířů. Dvanáct let nato opat ze Saint-Denis u Paříže nechal postavit první gotickou klenbu na románských základech
svého opatství. Přibližně v téže době se započalo se stavbou katedrály v Noyonu. A od té chvíle se stavěly klášterní i světské chrámy všude, zvláště v oblasti Ile-de-France a v Champagni.
Ta úžasná věc stojí za zamyšlení - znamená
to totiž, že stavební mistři byli snad předem vyškoleni, že tu tedy byl záměr tento stavební sloh rozšířit. Z existence záměru pak vyplývá, že duchovní očekávali od lomeného oblouku významný religiózní účinek. Stavitelé sledovali
jeden cíl - využít ku prospěchu člověka daru matky Země - telurického proudu v určitém směru. Každá katedrála je akumulátor i zesilovač vibrací.
Výšku horizontálních linií katedrály v Chartres známe jen přibližně, protože podlaha
se měnila a její původní úroveň již nelze určit. Přesný výpočet by tedy nebyl možný, kdyby se neukázalo, že stavitelé používali jedné míry, a to polovičního loktu, tedy 0,369 m (stačil kousek provázku). Hodnoty této míry jsou vždy v
celých číslech, beze zlomků.
Vyjdeme-li ze základní míry 40 loktů, zjistíme, že všechny další úrovně stavby jsou přesně v poměrech, které odpovídají sekundě, tercii, kvartě, kvintě, sextě a septimě hudební stupnice
gregoriánského chorálu. Výška hlavic odpovídá tercii, výška římsy kvintě, výška hlavic pod základem klenby oktávě. Výpočty vypadají složitě, ale ve skutečnosti stačilo k realizaci měřit podle nákresu na zemi a jen se sčítaly míry v
určité posloupnosti.
Růst stavby do výšky, jejíž etapy jsou vepsány do horizontálních linií, se uskutečňoval v harmonickém vztahu k šířce hlavní lodi. Šířka je v dokonalé harmonii se všemi dalšími rozměry půdorysu. Půdorys je
v harmonii s místem, na kterém katedrála stojí (pahorek a hladina spodní vody), i se zeměpisnou šířkou. Dokonce i s rychlostí zemské rotace (je náhoda, že délka hlavní lodi je 110,7 m a rychlost rotace země v tom místě 1107 km/hod?)"
Katedrála je tedy gigantickým hudebním nástrojem působení na člověka ve smyslu přímé iniciace. Zesilovač pozitivních zemských, a také, chcete-li, od dob středověku i náboženských vibrací.
Vždy jsem měl rád sci-fi, vždy jsem měl
rád komicsy. Sci-fi je dnes už uznávaný literární směr, který prakticky jediný pokračuje v tradici mýtů. Komicsy předznamenaly dnešní klipovou postmoderní kulturu a reflektují spoustu jejich rovin. Pohádky, mýty, to vše jsou lidské
způsoby, jak stimulovat pronikání vnější, povrchové, racionální roviny vnímání a reflexi světa kolem nás, s těmi hlubinnějšími, chcete-li podvědomými rysy našeho myšlení a bytí. Každá s nadšením přečtená kniha buduje nové mosty mezi
dosud nespojenými částmi mozku. Budiž chvála nadšencům a těm, kteří se jejich prací dokáží nadchnout.
Při studiu chování lidí ve skupině a sociologickém porovnání tzv. většinového rozhodování v demokracii se zjistilo, že když např.
ze 100 lidí 99 zvedne ruku a "jednohlasně" odhlasuje nějaké řešení, a ten jeden jediný si není jistý a proto váhá, z delšího časového odstupu má právě váhavec pravdu. Ono "tušení" je jakýmsi podvědomým ukazatelem něčeho, co kolektiv,
často stržen "většinou", nedokázal do svého rozhodování zahrnout.
Budiž chvála váhavcům a těm, kteří nesouhlasí s davem. Kteří trvají na svém "tušení". Kteří neposlechli volání doby a neodevzdali své nadšení, svou imaginaci a
intuici na špalek vědeckého paradigmatu.
Louis Charpentier a jeho úvahy nad historií a půdorysnou dokonalostí katedrály v Chartres jsou také "vědecky napadnutelné", přinášejí ale nejen čtenářský zážitek (při kterém uši čtenáře
rudnou vzrušením a úžasem), ale odhalují ony netušené spoje nejen v historii, ale i v našich myslích.
