"Kdyby každý Číňan chtěl dosáhnout životní úrovně současného Nora, nestačily by na to suroviny celé planety Země."
V ekologických, ale i ekonomických kruzích se dnes stále častěji
užívaný anglický termín "voluntary simplicity" překládá různě: dobrovolná skromnost, dobrovolná jednoduchost, prostota. Není to nic nového: když pověstný Diogenes zvolil za své obydlí vyřazený sud, sklidil nepochopení a posměch svých
spoluobčanů, kteří ho nazvali "kynikem", t. j. "podobajícím se zvířeti". Jiným téměř archetypickým vzorem dobrovolné skromnosti a jednoduchosti je taoistický mudrc, který "působí, aniž by na čem lpěl, netouží na odiv ukazovat svou
dokonalost" (Lao C°: O tao a ctnosti). Dodnes i v Číně (ale i ve filmech a v televizních seriálech na téma kung fu) přežívá model mudrce, starého rošťáka, který se případným útokům brání svým filosofickým nadhledem a humorem, necení
si "těžko dostupného, nesnaží se nabádat lid k osvícenosti, ale k tomu, aby si uchoval prostotu." Jak se zdá, i tyto koncepce se v přefiltrované podobě uplatnily v pojmu "voluntary simplicity".
Od počátku dějin lidstva se v člověku
přetahují dva protichůdné sklony, které E. Fromm charakterizuje jako "sein" – být, a "haben" – mít. Až donedávna byl vertikální, či duchovní rozměr, tedy úsilí o kvalitní "umění být", pokládán za nadřazený. Teprve moderní průmyslová
společnost (ústy svých předních ekonomů) povýšila horizontální sklon MÍT nad "být" a učinila z vlastnictví hlavní smysl života moderní společnosti.
Takováto redukce mnohotvárné a mnohorozměrné skutečnosti na pouhý ekonomický výsek
spektra (a měření životní úrovně pouhým přepočtem produkce hrubého národního důchodu) musel pochopitelně vyvolat sociální a dnes i ekologickou protireakci, spojenou s odmítáním plýtvavosti konzumní společnosti. Od 60. let se nejprve
v "undergroundu", ale brzy poté v rozhodující části mladé generace začínají objevovat nejprve pudové a posléze i humanisticky a ekologicky zabarvené proklamace, ale i akce širokého spektra: od tzv. "duhové koalice", od dětí květin
(hippies), přes feministky až po stoupence New Age a Orientem inspirované spiritualisty. Nově rodící se společenské vědomí se angažovalo např. proti válce ve Vietnamu, za ochranu přírody a práva žen, menšin či zvířat. Bez tohoto
kontextu by termín "dobrovolná skromnost" nebyl pochopitelný.
V samotných USA se ekologičtí průkopníci mohli opřít o bohatou tradici: transcendentalisté v čele s Ralph Waldo Emersonem, Henry Thoreauem a M. Fullerovou silně
ovlivnili literáty, jako byl Nathaniel Hawthorn, Herman Melvill, Walt Whitman a mystická básnířka Emily Dickinsonová. V podobném duchu působili a vzdělávali John Dewey, zakladatel britské Labour party, ale i Mahátmá Gándhí se svou
"satjagrahou" – uchopením pravdy, a jeho americký následovník, Martin Luther King.
Ekonomisté jejich myšlenky a postoje zesměšňovali a prohlašovali za utopie. V 70. letech však tyto snahy dostaly solidní ekonomický základ dílem
britského ekonoma německého původu Fritze Schumachera (Small is Beautiful, Co je malé je krásné, 1975), který odmítl staré paradigma o převažujících ekonomických zájmech člověka. Ve shodě se současnými psychologickými a
sociologickými studiemi se ukazuje, že za určitou hranicí hmotného zabezpečení nejen u současného člověka převažují jiné potřeby: být zdráv, být milován, mít pocit kompetence, mít smysluplnou práci, účastnit se na společenském dění.
Podle Schumachera je možné, že ve své době měl např. ekonom Locke o lidských ekonomických motivacích pravdu, ale dnes je situace jiná a naše civilizace již nemůže pokračovat a dále zvyšovat intenzitu exploatace a konzumu
neobnovitelných přírodních zdrojů. Jeho kniha byla tak přesvědčivá, že podle Duane Elgina v 80. letech s konceptem "dobrovolné skromnosti" experimentovalo celých 10% populace USA.
S termínem "voluntary simplicity" se Američané
poprvé seznámili až v roce 1974 v článku Richarda Gregga (přetištěném z indické revue Višva-Bháratí z roku 1936) v časopise Manas: "Dobrovolná skromnost se týká jak vnitřních, tak vnějších podmínek. Je to jednobodovost cíle,
upřímnost a poctivost v nitru, jakož i vystříhání se věcí, které jsou pro hlavní smysl života nepodstatné a bezvýznamné."
"Co znamená žít prostě?" komentuje již zmíněný Duane Elgin: "Znamená to žít cílevědomě, smysluplně, ne tak
pro sebe, jako jeden pro druhého. Jsme-li rozptylováni vnějšími okolnostmi, nemůžeme žít cílevědomě. Nemůžeme žít smysluplně, jestliže nebdíme u všeho, co se děje teď a tady. Pro cílevědomé jednání je rozhodující být si plně vědom,
jak jsem zapojen do životního procesu. Vyžaduje to nejen bdít nad vším, co se děje "tam vně" ve světě, ale také nad tím, co se děje v mém nitru."
Jde tedy o mnohem víc než o pouhou dobrovolnou skromnost. V žádném případě to
neznamená "návrat zpátky na stromy", jak často ironicky namítají ekonomové. Vůbec to neznamená žít primitivně či dokonce nekulturně. Vyžaduje to spíše něco dělat než něco hotové dostávat: čelit reklamnímu sloganu tržní ekonomie, že
spotřebovávat je záslužnější než vyrábět. Ideálem je prostora a jednoduchost estetická.
Jestliže jsme se totiž naučili od ducha vědy něčemu cennému, pak je to zjištění, že i sebepoctivější pokus může selhat. A může to být teorie
městských aglomerací (Raymond Rehnicer: "Velkoměsta se stala organizačně nezvládnutelná a tudíž neobyvatelná.", T. Rozsak: "Městské aglomerace jsou nezdařený experiment.") nebo plány Chruščeva o komunismu v příští generaci či Nixona
na brzký lék na rakovinu.
Proč k těmto selháním došlo? Nemá smysl obviňovat techniku, aparaturu či důmysl technologií a už vůbec ne lidskou touhu po hmotném bezpečí a pohodlí. Podle Rozsaka je vinen onen základní deformující
předpoklad, který stroje a touhy démonizuje – falešná domněnka, že vertikální rozměr člověka a vzepětí jeho ducha se musejí uzemnit a transformovat do ryze světských a hmotných ekvivalentů.
V tomto smyslu jsou falešné a naivní i
plány těch občanů, kteří upřímně věří, že v naší zemi lze na těchto předpokladech vybudovat a za dostatečného humanistického odhodlání instalovat něco jako "socialismus s lidskou tváří". Tento humanismus je sice nejkrásnějším květem
průmyslové městské společnosti, ale zavání odcizením, právě tak jako kultura a veřejná politika, které z něj vycházejí.
K podobnému zjištění člověk nedochází snadno a lehce, bez neúprosného přehodnocení motivačních žebříčků i
významů slova jako např. zdravý, opravdový, skutečný. Jsme tak naočkováni převládajícím "světonázorem", že si stále myslíme, že naši předkové bez splachovacího WC a elektřiny nemohli vést důstojný život. Dali jsme si vsugerovat, že
bez stále "čistších a bělejších" pracích prášků je ohroženo naše zdraví a hygiena. V tomto smyslu dnes u nás např. sklízíme plody falešného ekonomického předpokladu, že lékaři mohou být odměňováni za sám proces léčení, a ne za zdraví
populace (kdysi v Číně byl lékař odměňován, když byli lidé v jeho okrsku zdraví, a pokud mu někdo onemocněl, sebrali mu prémie).
Lékaři, ekonomové, energetici i politici dnes vyhrožují, že bez nich by byly ohroženy bezpečí a cíle a
samotný smysl našeho života.
Prvním krokem k nápravě je změna programu – nutnost zbavit se iluzí o západní civilizaci. Jakmile dokážeme uznat, že náš život je zbytečně komplikovaný, uslyšíme na výzvy Ježíše Krista či Buddhy o tom,
že žít se dá šťastně a snadno, tak jako ptactvo nebeské či lilie polní – lehce, čistě, bez tíživé připoutanosti. Bez hromadění dalších a dalších věcí. Bez nutnosti maskovat tragiku naší konzumní existence dalším prožitkem, autem,
videem.
Dokáže-li si člověk správným postojem a názorem pozitivně integrovat život, začne zjišťovat, že si vytváří vlastní definici dobrovolné skromnosti. Postupně přejde na vnějškově jednodušší, ale vnitřně bohatší způsob života.
Opustí konformní stádo a vydá se na neprošlapané stezky, na nichž se začne učit novým dovednostem: dotýkat se světa všemi smysly jemněji, intenzívněji, vnímavěji. Jakoby odložil škrobenou košili a škrtící kravatu a oblékl si volnou
košili s krátkým rukávem a lehkou pohodlnou bundu.
Možná by pomohla představa, že bychom měli být pastýři a uvážlivými správci statků, které nám propůjčila štědrá Matka Příroda.
V osvobození je osvobození. Dobrovolná skromnost
není nehybný stav, kterého lze jednou provždy dosáhnout, nýbrž stále znovu nastolovaná dynamická rovnováha. Není to tedy nic jednoduchého. Vyžaduje to nejen změnu vnitřních priorit a motivací, ale také spoustu postupně nabytých
znalostí a dovedností. Jak zjednodušit svůj život? Stačí vědomě snižovat spotřebu: pořizovat méně šatstva, dávat přednost přírodním materiálům, přestat být otroky módy a reklamy. Bojkotovat výrobky a služby firem, jejichž metody
nejsou etické či ekologicky šetrné. Recyklovat druhotné suroviny. Ekologicky či duchovně se angažovat v podobně smýšlejících komunitách nebo aktivních nevládních organizacích. Změnit jídelníček – od složitě zpracovávaných poživatin
přecházet na lehčí stravu, bioprodukty, vegetariánství. Přijmout zodpovědnost za vlastní zdraví (v teoretické rovině to znamená přejít od chemoterapie příznaků k holistické, celostní medicíně skutečných příčin nemocí). Chodit pěšky,
zajímat se o alternativní zdroje energie, ubránit se reklamě a nekupovat elektrický kartáček na zuby či další kuchyňské roboty. Podporovat alternativní výchovu a vzdělání. Atd. atd.
V Japonsku stát dotuje ty elektrospotřebiče,
které spotřebují méně energie. Každý vypínač má zabudován reostat, takže chcete-li, můžete žárovkou o výkonu 200W svítit jen jako kdyby měla 20 W. Nad nádržkou splachovacího WC teče při spláchnutí (malém po malé straně, velkém při
velké) voda ze zdi zpět přímo do nádržky, takže si můžete po toaletě umýt ruce: vodu využijete dvakrát. I v USA v posledních letech kryjí veškerý nárůst spotřeby elektrické energie energetickými úsporami: nemusí stavět nové
elektrárny. Náš průmysl je přitom energeticky 2,5x náročnější, než v západních zemích. V Praze se až 60% pitné vody ztratí, ještě než si pustíme kohoutek. Atd. atd.
Vezmeme-li v úvahu, že civilizace a kultury vznikají, trvají a
zanikají, můžeme v životním cyklu dnes převládající západní průmyslové civilizace rozpoznat čtyři fáze – rozvoj, rozkvět, počáteční úpadek, zánik. Většina západních států dnes prochází třetí fází a podle ekologického ekonoma
Max-Neefa zhroucení komunismu prodloužilo dosavadní kapitalistické soustavě život o pět let. Postupný úpadek mívá dvě fáze – stagnaci a hledání bezpečí v byrokratickém řízení, a revitalizaci, začne-li proces inovace a transformace.
To ale znamená přebudovávat zdola, vytvářet alternativní iniciativy a instituce. Zhroucení západní civilizace nehrozí pouze průmyslově vyspělým západním státům. Přesto je možno celoplanetární krizi překonat a vybřednout z pasti
konzumní civilizace. Podle zakladatele Worldwatch Institutu Lestera Browna máme jednu dekádu na to, abychom rozšířili tzv. planetární vědomí. Podle mnoha jiných se Západ může v lecčems poučit od Východu.
Na rozdíl od západního
vědeckého světového názoru je orientální názor duchovnější a metafyzičtější. Zatímco západní názor je dualistický a odděluje tělo od mysli a ducha, člověka od Boha a přírody, orientální tradiční názor je holistický (celostní).
Zatímco se Západ zaměřuje na poznání, jak ovládnout a manipulovat, Orient vidí smysl života ve ztotožnění s Jediným, základem všeho bytí.
Zatímco Západ pohlíží na svět jako na mnohost jednotlivostí, oddělených částic, které lze
přetvářet a dle libosti s nimi manipulovat, Orient pohlíží na svět laskavě a soucitně jako na nedělitelný celek, velký mnohoúrovňový organismus, který si je vědom sám sebe, a který je v nepřetržitém víru tvoření a zanikání (poeticky
hovoří o Šivově tanci). Vše, co existuje, je tedy hodno úcty. I náčelník indiánského kmene Čejenů říká: "Indiáni věří, že vše, nejen lidé a zvířata, ale také voda, země, kameny, je živoucí. Bledé tváře říkají, že vše je mrtvé:
kameny, zvířata i lidé."
Západní myšlení degradovalo intelekt na rozum, Orient nad mysl řadí intuici a džňánu, vědomí. To je pak správný nástroj pro zkušenost jednoty celého vesmíru. Západ se orientuje na horizontálu, mít,
vlastnit. Pro Orient je důležitější vertikála, být, a tíhne k duchovní realizaci, hmotné bytí nazírá jako cyklické a hovoří proto o koloběhu životů (samsára), z něhož je žádoucí definitivně uniknout.
Západ podporuje rozvoj
relativně nezávislých jedinců s vyhraněným egem. Orient pokládá ego za ustavičně se proměňující iluzi či falešný střed a ztotožňování se s touto prchavou fyzickou existencí pokládá za nevědomost. Pro Orient je vědomí mostem mezi
konečným, tedy naším pocitem jedinečnosti, a bezmezným, zkušeností celistvosti. Po dostatečném, mnohdy však celoživotním tréninku, může každý vyzrálý jedinec objevit, že jsme sami o sobě totožni s božským. Co se Západ může naučit od
Orientu? Oceňovat rytmy přírody, cykly zrození a zániku, umění žít v přítomnosti. Orient pochopil, že věčné "teď" je oním bezčasovým okamžikem, který spočívá přesně v centru každého okamžiku historického času, a že se může stát
vědomou součástí našeho prožívání času. Naše západní lineární, přímočaré prožívání času nás dovedlo do slepé uličky. Orient si cení životnosti vesmíru, v němž žijeme. Vše, co existuje, pulzuje, šumí, bzučí, zpívá a přetéká mlčenlivou
čirou energií (šakti), která rodí, udržuje a prostupuje vše. Jestliže se nám podaří občas se ponořit do nitra tohoto mnohaúrovňového živého organismu, tato zkušenost v nás vyvolá hlubokou etickou změnu postoje vůči životu. Jestliže
např. pomocí techniky hlubokého dechu ekologa Johna Seeda pocítíme, že jsme formami života, které žijí své životy uvnitř živého organismu – vesmíru, tento zážitek, jakkoli prchavý, změní náš život. Zjistíme, že nejsme omezeni na své
hmotné tělo a sociální totožnost, že jsme vybaveni mocným nástrojem vědomí sebe sama, které nám jako most pomůže rozšířit se k onomu bytí, které je jak konečné, tak zároveň nekonečné, jedinečné i celistvé, hmotné i duchovní.
Celek
je vždy víc než součet všech jeho částí (synergie). Integrace Západu a Orientu snad sjednotí vnější i vnitřní aspekty rozvoje člověka a výsledný postoj překročí jak světskou pasivitu, charakteristickou pro Orient, tak západní
všestravující angažovanost pro hmotné záležitosti. Moudrost Orientu a dělnost Západu by se mohly vzájemně podporovat a doplňovat. Hmotný blahobyt Západu pomůže vytvářet lepší předpoklady pro duchovní posun hodnot směrem k duchovnímu
niternému růstu, ten zvýší naši schopnost soucítění a autoregulace, což sníží potřebu spoléhat se na paternalistickou byrokracii. Prohloubí se svoboda člověka a jeho tvůrčí schopnosti. Naučíme se jemněji se dotýkat naší Matky Země i
svých bližních. Polidštíme své instituce. Naučíme se žít své životy méně okázale, bez halasu a hluku.
Postupným zjemňováním duchovních či vědomých aspektů života se zbavíme navyklých a již nefunkčních vzorců myšlení a chování.
Naučíme se "dotknout a pustit", nikoliv křečovitě uchopit a bláhově chtít držet – a bát se momentu, kdy nám to osud vyrve z rukou.
Rodí se planetární vědomí – pocit solidarity se všemi jsoucny, s nimiž sdílíme tuto Zemi. Dobrovolná
skromnost není jen přechodný módní výstřelek, nýbrž východisko z globální krize.
