Kniha "Zen flesh, zen bones", jak se v originále
jmenuje, byla tou poslední kapkou, která v roce 1977 způsobila, že se budu v budoucnu věnovat zenu. Rozhodl jsem se ji (pro sebe a v deseti kopiích, jako obvykle, nezištně) přeložit pro přátele a nadšence. Již
tehdy jsem narazil na překladatelské oříšky, na kterých si vylámaly zuby celé generace překladatelů a interpretů.Aby bylo jasno: zaplať zenový pánbůh, že kniha konečně vyšla i v češtině. Votobii dík za
systematické zaplňování mezer základního humanistického (a v tomto případě i neevropského) vzdělání. Přesto, že knihu vřele doporučuji, a že spoustě nadšenců poslouží, tak jako posloužila kdysi mně, neodpustím
si pokus opět naznačit, že zen by měl překládat jen zenista.
Už sám titul je nepřeložitelný problém: Reps vybral ty základní a nejužívanější zenové koany a příběhy - titul by tedy měl v češtině znít spíše jako
"kostra a svaly" zenu, nebo "základní kostrukce" zenu, nebo "základní povaha" zenu. "Flesh and blood", tedy maso a krev, přeneseně znamená "lidská povaha".
Dalším
problémem je překládání z překladů. Původní zenové příběhy byly převyprávěny do starojaponštiny z čínštiny. Pak ze starojaponštiny do současné japonštiny, a pak z japonštiny do angličtiny. Jak by asi dopadl čínský
překlad Joži Mrázka-Hořického, kdyby ho současný Číňan překládal z japonského překladu německé verze?
Jiným oříškem je například případ "Deseti podobenství o býku". My jsme to kdysi překládali (a u pana
Tomáše sledovali jeho výklad) jako Deset obrázků o chytání buvola. Vzhledem k tomu, že zen nepochází ze Španělska nebo Ameriky, bylo by asi přirozenější použřívat slovo buvol, protože to je přesně to zvíře,
které je i nakresleno na inkriminovaných obrázcích. A navíc buvol je zde zástuupným symbolem pro "chycení a zkrocení" té základní "buddhovské" podstaty v každém z nás.
Slavná kniha 100 koanů
"Mumonkan" se obvykle překládá jako Brána bez brány, ve smyslu "brány, která nemá bránu". Jde o to, že každý kóan, tedy jakýsi intelektuální oříšek, jakási nelogická hádanka, je, a zvláště v
případě toho prvního nejslavnějšího kóanu MU, jakousi branou. Zenoví adepti na celém světě celá staletí zoufale touží dosáhnout "kenšó, vhledu", rozluštit kóan, tedy projít tou podivně nepropustnou
branou do světa satori, věčného osvícení. Jenže jakmile kóan rozluštíte, zjistíte, ža ona brána, která tak dlouho odolávala vašemu úsilí, byla iluzorní konstrukcí vašeho způsobu vnímání reality - ve skutečnosti
neexistuje. Je to tedy brána nebrána. Otrocký překlad "Brána bez vrat" je o něčem jiném.
Repsův termín "no-thing", tedy něco nehmotného, je zde přeložen opět otrocky, ne-věc, ale spíše by se
hodilo "prázdnota, nicota".
14. kóan ze sbírky Mumonkan jasně dokazuje, jak moc záleží na každém slově. "Když se mniši z východního a západního křídla kláštera hádali o kočku, Nansen kočku chytil,
vytáhl meč a řekl zkoprnělému davu: Řekne-li někdo to správné (zenové) slovo, kočka bude žít.: Nikdo neodpověděl a Nansen tedy kočku s klidem rozsekl na dva kusy."
Tolik kóan. Anglické slovo "right"
je v knize přeloženo jako "dobré". Jenže o to, jestli bude slovo dobré či špatné, přece vůbec nejde! V tom je Nansenova past. Zen se slovy vyjádřit nedá. Pokračování kóanu to také polopaticky
naznačuje i nechápavým: "Večer se vrátil Džóšú a Nansen mu o incidentu vyprávěl. Džóšů si beze slova vyzul sandál, položil si ho na hlavu a odešel. Nansen řekl: Kdybys tu ráno byl, ta kočka mohla
žít."
21. kóan je také o něčem jiném. Zenový mistr, tak jako "žolík" v kartách, je svobodný a žádnou doktrínou nesvázaný a všecho schopný brach, který má pro strach uděláno a neustále si z rigidního
světa ostatních vystrašených dělá srandu. Kóany se používaly tak, že než mnich svůj kóan dostal, ve společnosti ostatních si vyslechl na toto téma mistrovo "kázání". Navíc se většina kóanů týká detailů a
situací klášterního života, o kterém my dnes nevíme zbla. Takže pak to dopadá takto:
"Jistý mnich se zeptal Ummona - co je to Buddha. Suchý hnůj, odpověděl mistr."
My Češi ale přece v jedné
rovině známe něco podobného ve výroku Švejka - "Když nejde o život, jde o hovno." V klášterech tenkrát mniši nechodili na WC (water closet - tedy tam, kde si po vykonání potřeby umejete ruce v
sosukromí), ale za klášterem byl vykopán dlouhý příkop a mnich se usadil na kládě, vykonal potřebu, a zadek si otřel klackem, k tomu účelu připraveným. Kóan by tedy měl spíše znít: "Hovno na klacku".
Z
jiné perspektivy: ten, kdo je osvícený, nedělá rozdílu mezi tím, čeho si lidé cení, a tím, čím opovrhují. Ví, že všechno je zázrak a hodno úcty. Tedy i fekálie. Praktický dopad je ten, že v kolášteře čišětí žumpu
jen ten, kdo je na tom, pokdu jde o duchovní vyspělost a délku praxe, nejlépe. Tedy mistr. Jen ten má "právo" babrat se v hovnech. Protože on to jako hovna, tedy něco fujtajbl, opovrženíhodného a
nečistého, nebere.
Zenoví mistři si dělali srandu i ze svých žáků. Často zapírali, i když měl žák pravdu - ne protože by byli krutí, naopak. Povrchní nebo jen logické, rozumové řešení kóanu není k ničemu.
Šlo o to zjistit, jestli žák za svou pravdou stojí. Jestli si je jistý. A o tu vnitřní jistotu - ne o správná řešení - jde v zenu především.Účelem sbírek kóanů je především zaujmout studenty, poskytnou jim něco k
přežvykování, a pak jim ukázat, že o tom to není. V tomto smyslu je tahle kniha stejně dobrá jako ty ostatní u nás již vyšlé. Činy zenových mistrů jsou absurdní a nepochopitelné. Plné paradoxů. Ten, kdo neví,
nechápe a kóany jsou mu nesrozumitelné. Ale ten, kdo ví, nebo ten, kdo si počká, zjistí, že mají svou vnitřní logiku a význam.
Jednou jeden rolník, který zůstal sám poslední na rýžovém poli nahoře na kopci
ostrova, spatřil, že se z moře rychle blíží ničivá veliká vlna cunami. Zapálil tedy rýžové pole. Lidé dole na pobřeží ve snaze oheň uhasit honem běželi s vědry vody nahoru na kopec.
Jakákoliv kniha kóanů funguje.
Pomalu nebo líně, ale jistě. Každý kóan je jako osina v prdeli pohodlí. Časovaná bomba pochopení. Jen houšť a víc. (A pokud by se příští vydavatelé konečně rozhodli dát překládat zen zenistům, pak by to bylo
ideální).
