|
Zápisky mnicha Nambóa
(Nambóroku) Japonští umělci se na rozdíl od svých čínských kolegů neholdovali přespříliš
sepisování poetik, úvah a teoretických statí, kterými by zdůvodňovali, zpřístupňovali či obhajovali svou vlastní tvorbu. Daleko bližší jim byla praxe. A tak stalo-li se, že se některý z velkých umělců uvolil sepsat nějaké
teoretické dílo, šlo většinou o jakousi rukověť či praktický návod, kterak provozovat dané umění, jež byly určeny mistrovým žákům a následovníkům. Osvojení si techniky je základem každého řemesla, ať už hrnčířského či básnického.
Tajemství podstaty veškerého umění je samo o sobě nesdělitelné, a na co tedy slova... záleží jen na žákovi a míře jeho vnímavosti, zda je vedle zvládnutí řemeslné stránky schopen proniknout též k samotné podstatě umění. V případě čajového umění se dochovalo poměrně velké množství tzv. "čajové literatury". Prakticky veškeré naše poznatky a údaje o čanoju vycházejí z těchto
klasických spisů, jež po sobě zanechali čajoví mistři či jejich žáci. Mnohá tato díla však zklamou každého, kdo si pod pojmem "čajová literatura" představuje jakési literárně filosofické úvahy o smyslu bytí a potažmo též čajového
umění, plné složitých básnických metafor. Jedná se totiž především o praktické návody spíše technického rázu, jež adepty čajového umění uvádějí do poměrně složité techniky přípravy a provádění čajového obřadu.Tato díla lze
rozdělit do několika skupin. První skupinou jsou texty, jejichž autory jsou přímo čajoví mistři, další pak díla z pera žáků interpretujících učení svého mistra, často apokryfického charakteru. Mezi ně patří též Nambóroku. Třetí
významnou skupinu představují díla vzniklá v zenových klášterech. Rozkvět čajové literatury spadá do pozdního období Muromači (1336 – 1573) a souvisí s rozšířením a vzrůstající oblibou čanoju a jeho
jednotlivých stylů. Za nejvýznamnější prameny, jež zachycují styl wabiča, jsou pokládány Zápisky Jamanoue no Sódžiho, jednoho z blízkých žáků a následovníků nejvýznamnějšího japonského čajového mistra Sen no Rikjúa, a
v neposlední řadě pak Nambóroku, Zápisky mnicha Nambó Sókeie, (někdy překládáno též Zápisky z jihu), jež popisují formování a vrchol stylu wabiča a zároveň vrcholnou etapu Rikjúova života. Obě jmenovaná díla jsou významná
též z toho důvodu, že tento velký mistr po sobě nezanechal žádný deník ani záznamy, v nichž by shrnul teoretické i praktické zásady svého čajového umění. Velmi problematická je otázka historické hodnověrnosti většiny
dochovaných děl "čajové literatury". V případě mnohých z nich se nedochoval originál a z dochovaných originálů lze jen malé procento pokládat za pravé. Nadto tato díla často existují v několika opisech, jež se
nezřídka značně rozcházejí. Mnohá z nich vznikla jako záměrný podvrh a jejich identifikace působí proto badatelům nemalé potíže. Též Nambóroku patří k těm dílům, jež jsou dosud opředena nejasnostmi a záhadami.
Autenticita tohoto díla byla v posledních letech často (a zdá se, že oprávněně) zpochybňována. Originál se dosud nepodařilo objevit, ovšem dochovalo se více než dvacet jeho opisů. Rovněž samotná postava mnicha Nambó Sókeie je
záležitostí dohadů a hypotéz. Jeho životní data nejsou známa a ví se o něm prakticky jen to, že působil v klášteře Nanšúdži ve městě Sakai, tedy v dnešní Ósace. Problematický je též samotný název díla, protože existují dvě
různé varianty jeho znakového zápisu, slabika bó v prvním případě znamená mnich (a Nambóroku pak lze přeložit jako zápisky mnicha Nambóa) a ve druhém případě směr (tedy Zápisky z jihu). Originál díla nebyl dosud objeven a
dochované opisy se rozcházejí. Proto zůstává otázka původního názvu nevysvětlena. Druhá varianta překladu názvu, tedy zápisky z jihu, souvisí nejspíše s místem autorova působení v klášteře Nanšúdži, který byl na jih od
Kjóta. Další, i když ne dost přesvědčivý výklad vychází z toho, že čaj pocházel z jihu Číny, odkud se rozšířil do dalších oblastí Číny, stejně tak i v Japonsku se začal nejprve pěstovat v Hakatě,
v kláštěře Šófukudži, tedy na jih od hlavního města. Za nejpravděpodobnější lze považovat teorii, podle které je existence dvou různých variant nejspíše dána nepozorným přepisem, kdy došlo k vypuštění levé části znaku při
zachování jeho fonetické podoby. Vznikl tak nový znak s novým významem., přičemž původní název zněl Zápisky mnicha Nambóa. V otázce autentičnosti Nambóroku existují v zásadě dva různé názory. První má za
to, že Nambóroku je autentickým záznamem Rikjúova učení, tak jak jej sestavil Rikjúův žák Nambó Sókei (?) z kláštera Nanšúdži v Sakai, dále že většina kapitol vznikla ještě za Rikjúova života a že Nambóroku bylo dokončeno
nedlouho po jeho smrti. Poté se prý originál ztratil a byl objeven až r. 1690 (zajímavé je, že toto časově odpovídá přípravám ke 100. výročí Rikjúovy smrti) jedním ze členů družiny knížete Kurody z Hakaty, Tačibanou Džicuzanem
(1655 – 1708). Druhá skupina badatelů tvrdí, že jde o kompilát z pozdější doby, jehož sestavení bylo ovlivněno školami, které vycházely přímo z Rikjúova stylu wabiča. Ve skutečnosti tedy Nambóroku nebylo "objeveno", ale
"sebráno, zkompilováno a vydáno" na základě pozdějších materiálů u příležitosti 100. výročí smrti Sen no Rikjúa. Proto je zde obraz Rikjúa a jeho wabiča ovlivněn způsobem, kterým jej interpretovali učenci a adepti čajového umění té
doby. Není tedy divu, že je tento obraz značně zidealizován a přizpůsoben dobovým potřebám. Ačkoli tedy Nambóroku zřejmě není přímým podáním Rikjúových výroků a úvah, lze je přesto považovat za důležitý dokument, neboť
bylo a dosud je pokládáno drtivou většinou japonských čajových škol za základní dílo čajového umění, jakýsi čajový kánon, který měl zásadní vliv na vývoj čanoju období Tokugawa. I přesto, že je v něm Rikjú idealizován, podává
poměrně ucelený pohled na principy wabiča a na jeho formování. Obsah Nambóroku je rozdělen do sedmi kapitol. Následuje překlad první z nich, nazvané Vzpomínky (Oboegaki), jež je jakýmsi úvodem do čajového umění a záznamem
Rikjúových výroků o nejrůznějších aspektech čajového umění. VzpomínkyJednoho dne se mnou Mistr Sóeki v Chýši oblaků rozprávěl o umění čaje. Při té příležitosti jsem se ho otázal: "Vždy jste říkal, že i když má umění čaje svůj původ ve formální stylu, nelze duchovního naplnění
dosáhnout jinak než prostřednictvím neformálního stylu v malé čajové chýši. Jak jste to myslel?" Mistr Sóeki odvětil: "Čanoju v malé čajové místnosti nás především skrze zákon Buddhův dovede k duchovnímu
naplnění. Potěšení, jež nám poskytují pohled na krásný dům a chuť vybraných pokrmů, jsou záležitosti světské. Avšak stačí jen, když do příbytku nezatéká a člověk nestrádá hlady. V tom spočívá Buddhovo učení a rovněž i podstata
čajového umění. Nanos vodu, obstarej dříví, vodu a přiveď k varu a připrav čaj. Obětuj jej Buddhovi, pohosti jím své přátele a okus též sám. Uprav květiny a zapal vonné tyčinky. Právě v tom tkví odkaz skutků Buddhy a
patriarchů, jemuž se my, lidé, učíme. Nyní je už jen na Vás, ctihodný mnichu, abyste s očima otevřenýma zvládl další podrobnosti." Kdykoli jsem přišel k Sóekimu na čaj, mistr vždy s naprostou samozřejmostí
sám nanosil vodu a naplnil jí zahradní nádržku na vodu. Když jsem se jej otázal na důvody jeho počínání, Sóeki odvětil: "V případě neformálního stylu je vůbec nejdůležitější nanosit vodu do zahrádky. Je to úplně první věc, kterou zde
musí hostitel udělat. Host si hned poté, co vejde do zahrádky, umyje ruce v zahradní nádrže na vodu, jež slouží k tomu, aby se host i hostitel očistili od prachu a špíny tohoto světa. V zimě hostitel nedbá na chlad a
nabere a nanosí vodu, v horkém létě pak dopřeje hostům, aby pocítili příjemný chlad. Host i hostitel tím vším sledují jeden společný cíl. Hostovo srdce se nemůže těšit vodou takovou, o níž neví, kdy byla nalévána. Je proto lepší
nabrat čerstvou vodu přímo před zraky hosta. Ovšem nádržka podle návrhu Sókjúa, umístěná hned vedle lavičky pro hosty, musela být naplněna vodou ješt před příchodem samotných hostů. V případě běžně rozšířené nádržky, nacházející
se v čajové zahrádce nebo pod stříškou u vchodu, stačí, když ji mistr naplní vodou až poté, co právě dorazivší hosté zaujmou svá místa na lavičce. Proto se od časů Takeno Džóóa hladina vody v nádržce ustálila na takové
výši, že po dolití jen nepatrného množství vody, jež by se vešlo do dlaní, se část obsahu nádržky přelije ven." Podle vyprávění mistra Sóekiho se jistý Sóčin a Sógi stali Šukóovými žáky. U nich později studoval Džóo,
učitelem Sóekiho nebyl pouze Džóo, ale též Ukjó. Posledně jmenovaný sloužil jako páže u Nóamiho, jenž jej uvedl do umění čaje. Později však Ukjó odešel zcela do ústraní, usadil se v Sakai a přijal poustevnické jméno Kúkai. Ve
stejném místě žil životem poustevníka též Dóčin. Traduje se, že spolu oba nejednou vedli velmi důvěrné hovory a Kúkai tak postupně zasvětil Dóčina do všech podrobností čajového umění. Dóčin byl nadto také blízkým přítelem Džóóa, se
kterým často s potěšením rozprávěl o čaji. Sóeki, v mládí zvaný Joširó, byl od sého sedmnáctého roku zcela oddán věci čaje. Učil se u Dóčina, který jej později uvedl k Džóóvi, jehož se stal Sóeki žákem.
S formálním stylem jej seznámil především Dóčin, malou čajovou místnost navrhl Sóeki sám a s Džóóem konzultoval pouze některé detaily. Gió, zakladatel Chýše oblaků, začal zen pěstovat u opata Ikkjúa. Po nějaké době,
uprostřed studia, se všk jejich vzájemný vztah zhoršil a Gió se mohl vrátit zpět do učení k Ikkjúovi teprve díky zásahu jistých osob. Do té doby měl Gió vypůjčeno jméno své Chýše oblaků - Šúun´an, ale Ikkjú mu doporučil
změnit si jméno Nambó – Mnich z jihu. A tak poté, co postavil Chýši oblaků, si nechal říkat různě: Šúun´an, Nambó či Gió. Mezi Gióem a Džóóem byl velmi blízký vztah a oba spolu velmi často s potěšením hovořili o čaji. Já,
obyčejný mnich zvaný Nambó, jsem se stal v Chýši oblaků v pořadí druhým mistrem. Nejsem nic víc než poustevník, jenž kráčí Cestou čaje. A jenom se směju, směju... Zeptal jsem se Mistra Sóekiho, jaký má být ten
pravý vztah mezi hostitelem a hostem. Sóeki odvětil: "Úplně nejlepší je, když se srdce hostitele i hosta mohou těšit vzájemnému souznění. Je ovšem nesprávné o toto souznění usilovat. Jsou-li hostitel i host adepty Cesty, znamená to,
že jejich srdce jsou dobrá. Ovšem kdyby jeden z nich odmítl oddat se zcela věci a za vším hledal pouhé potěšení, nebo kdyby se jen jeden z nich zmýlil ve své Cestě, pak se i jeho druh dostane na scestí. Je proto správné,
aby hostitel a host jednali tak, jak jim káže jejcih přirozenost a v souladu jeden s druhým. Je však špatné o tento soulad usilovat. Čajová zahrádka by se neměla zalévat ledabyle. To nejpodstatnější o vodě
používané při čanoju lze najít pouze v Santansanro – Ve Třech pravidlech pro úpravu dřevěného uhlí a třech pravidlech pro zahradu. Není-li hostitel dostatečně zkušený, pak je pro něj vskutku obtížné zvládnout tato pravidla do té
míry, jak by si sám přál. V zásadě se zahrádka kropí třikrát – poprvé než do ní vstoupí host, podruhé pak mezi prvním a druhým podáváním čaje a potřetí ve chvíli, kdy končí čajová schůzka a host se chystá k odchodu. Všechna
tři kropení, ať už ráno, v poledne či večer, je třeba pojímat jako velmi významnou věc. Poslední kropení se nazývá tačimizu – kropení při odchodu. Sókjú a další s myšlenkou kropení při odchodu nesouhlasili. Proč prý by měl
hostitel jednat s hostem způsobem, kterým jakoby hostovi naznačoval, že již brzo nastane jeho okamžik, kdy by se měl odebrat domů? Cožpak se to sluší? Zeptal jsem se tedy Mistra Sóekiho, co si on myslí o této záležitosti.
Odvětil následovně: "Podstata věci totiž spočívá v něčem úplně jiném. Čajová schůzka ve stylu wabi by od samotného začátku až do svého úplného konce neměla trvat déle než čtyři hodiny. Jestliže trvá déle než čtyři hodiny, pak,
jde-li o schůzku ranní, je narušena denní schůzka. A v případě, že se jedná o denní schůzku, je narušen čas večerní schůzky. Dále pak je zcela nevhodné, aby host při čajové schůzce ve stylu wabi v malé čajové místnosti
setrvával déle jednoduše jenom proto, aby nějak ubil čas. To si samozřejmě může dovolit ten, kdo se účastní nějaké hromadné veselice v prostorách svou nadměrnou velikostí k tomu určených. Ve chvíli, kdy hosté popíjejí řídký
čaj usuča, by měl hostitel připravit zahrádku ke kropení. Co jiného by ostatně mohl hostitel, zcela oddaný umění čaje ve stylu wabi, učinit poté, kdy je skončeno podávání řídkého čaje a po něm i čaje hustého – koiča? Lze
předpokládat, že hostitel má dozajista něco dalšího na práci, a proto by se měl host, chystající se k odchodu, zdržet zapřádání delších hovorů. I hostitel, protože již nadešel čas, kdy se host chystá odejít, by se měl znovu
postarat o zahrádku: nalít vodu do nádržky a pokropit stromy a rostliny. Host se tedy zvedne k odchodu, avšak měl by k tomu zvolit ten pravý čas. Hostitel jej pak musí doprovodit až k hlavnímu zahradnímu vchodu, kde se
s ním rozloučí." Podle Džóóa by jak host, tak hostitel měli během čajové schůzky nosit v zahrádce dřeváky. Je to pro pohodlí hostů, kteří musí procházet kolem hodně zarosených křoví a stromů. Říká se, že podle
klapotu dřeváků mohou host i hostitel posoudit navzájem jeden druhého a rozpoznat, zda ten druhý je či není tím pravým znalcem čajového umění. Nelze hlučně dupat, ani se belhat či šourat. Jen ten, jenž kráčí uvolněně a jehož srdce
neulpívá na ničem, může být pokládán za znalce. Pouze opravdový znalec, který ovládl taje umění, si může dovolit vynášet soudy o mistrovství těch druhých. Mistr Sóeki s oblibou chodí v zahrádce ve slaměných sandálech
s koženými podrážkami, nazývaných sněžáky. Navrhl je sám podle svého gusta a nechal je vyrobit v Imaiči. Když jsem se jej zeptal na důvod, podal mi následující vysvětlení: "Ovšemže to neznamená, že by nebylo vhodné nosit
v zahrádce dřeváky. Co však má člověk dělat, když se, jak ostatně může potvrdit i sám Džóó, mezi účastníky čajové schůzky našly pouze tři osoby, mě a Džóóa v to počítaje, jež by dovedly chodit v zahrádce
v dřevácích. I když dnes v Kjótu, Sakai a Naře můžeme najít desítky těch, kteří se pokládají za pravé znalce čajového umění, lze napočítat na prstech jedné ruky, včetně Vás, mnichu, ty, kteří během čajové schůzky dokážou
správně chodit v dřevácích. Proto bych chtěl, s výjimkou několika málo těch, kteří již kráčí po Cestě, snažně poprosit všechny ostatní jež tohoto ještě nedosáhli, aby kvůli mně do té doby, než se jim podaří najít Cestu,
nosili bez odmluv sněžáky. Mimochodem, ctihodný mnichu, Vaše zalíbení v hlučném klapotu dřeváků je, řekl bych, poněkud zvláštní, řekl se smíchem. Počet květin určených pro malou čajovou místnost by rozhodně neměl
čítat víc než jeden či dva kusy od jednoho druhu. Je vhodná spíše jednodušší úprava, jež působí odlehčeným dojmem, ovšem najdou se samozřejmě i výjimky. Vše záleží na typu květiny, někdy je lze upravit i do bohaté kytice. Každý by
měl vědět, že pouhopouhé oddávání se požitku, jenž poskytuje samotný vnější vzhled květiny, je zcela nepřípustné. Je-li velikost čajové místnosti čtyři a půl rohože, pak je možné, podle druhu květin, zkombinovat i dva různé druhy.
Příklady květin, jež nejsou vhodné k výzdobě interiéru čajové místnosti, podává následující krátká humorná báseň: Do vázy nedávej lýkovec
tlustohorku, anýz ani nevadlec.
Též kozlík, marhaník, stulík, měsíček
či senreihana nenajdou zalíbení. Už odedávna se mělo za to, že nelze najít v zalíbení v květinách vystavovaných během večerní čajové schůzky. Avšak podle Džóóa Sóekiho, kteří se touto otázkou zabývali a
nejednou o ní hovořili, mohou být květiny určitých druhý upraveny i pro večerní schůzku. Obecně tedy platí, že bychom se měli vyhnout barevným květům, přičemž bíle kvetoucí květiny jsou přípustné. Kromě těchto typů, vhodných
k vystavení, existuje ještě květina zvaná svitokvětka – tóka, jejíž úprava patří k tuze starým praktikám, a její tajemství může být zjeveno jedině skrze ústní esoterické podání. Naše srdce mohou docenit tuto květinu pouze
výjimečně u příležitosti jistých slavnostních obřadů. Jednou kdosi požádal Mistra Sóekiho, aby mu odhalil jak způsob, jak během letních a zimních čajových schůzek používat zapuštěné ohniště a ohniště přenosné, a tak i
to, kterak svým srdcem proniknout do nejhlubší podstaty umění čaje. Mistr odpověděl: "Uspořádej vše tak, aby byl v létě příjemný chládek a v zimě bylo teplo. Připrav dřevěné uhlí a přiveď vodu k varu. Postarej se, aby
byl čaj chutný. V tom spočívá celé tajemství." Tazatel byl očividně zklamán a opáčil: "Vždyť to je ale známo každému." Nato Sóeki odvětil: "Je-li tomu skutečně tak, pak mi laskavě ukaž, jak jednat v souladu s tím, co
jsem zde řekl. A já se stanu tvým hostem a tvým žákem." Opat Šórei, jenž byl rovněž přítomen v této společnosti, se vložil do hovoru, řka: "Mistr Sóeki má vskutku pravdu. Jeho slova přesně odpovídají tomu, co učil ctihodný mnich
Čósó: "Nečiňme nic, co je špatné. Konejme pouze dobro." Způsobu úpravy ohniště s dřevěným uhlím pro jitřní čajovou schůzku musíme věnovat náležitou pozornost. Jde o nejtajnější ze Tří zásad pro úpravu dřevěného
uhlí. Mistr Sóeki v této souvislosti říká: "Najdou se i tací, kteří začínají s ohříváním vody ještě za hluboké noci. To je ovšem velká chyba. Hostitel má vstát s prvním ranním zpěvem ptáků, rozdmýchat ohniště a
přiložit dřevěné uhlí. Poté vyjde ven, aby ze studně nabral průzračně čistou vodu, kterou nanosí do přístěnku v čajové chýši. Očistí železnou konvici, naplní ji vodou a zavěsí nad ohniště. Toto jsou tedy pravidla, kterými se
řídí přípravy před každou jitřní schůzkou. Rovněž i host by ještě před tím, než vejde do zahrádky, měl zvážit, jak daleko mohla asi pokročit příprava ohniště a vody, a podle toho zvolit ten nejpříhodnější moment příchodu. Dojde-li
k tomu, že host vejde dříve, než je očekáván, a stane se tak svědkem toho, jak hostitel chystá ohniště a vodu, pak je zpravidla pro hostitele i hosta obtížné zajistit, aby ranní schůzka probíhala tak jako
obyčejně." "Je dobré nabrat ze studně vodu, určenou k jitřní, denní a večerní čajové schůzce, již za rozbřesku. Hostitel by měl mít stále na paměti, že musí nabrat
takové množství vody, aby jí měl od rána až do večera stále připravenou v dostatečném množství. Pro večerní čajovou schůzku se nesmí použít voda, která byla ze studny nabrána v době po poledni. Čas od brzkého podvečera až
do půlnoci je ovládán principem jin, pročež voda nabraná v této době je zvětralá a vyvanulá, její duch je pokleslý až úplně u dna a voda je jedovatá. Ráno je naopak výchozím bodem pro přechod jin v jang, a proto duch jitřní
vody je jako svěží květ na hladině a tato voda je esencí té nejlepší studniční vody. Proto je právě jitřní voda považována za úplně nejvhodnější k přípravě čaje. A tudíž jí čajový mistr musí věnovat tu největší pozornost,"
pravil Mistr Sóeki. "Při čajové schůzce za svítání i při večerní schůzce by vedle lavičky pro hosty měla stát kamenná lucerna. Sluší se, aby hostitel došel s příruční lucernou až k brance, uklonil se hostům na uvítanou a
vrátil se zpět. Jsou i hostitelé, kteří namísto příruční lucerny používají přenosný svícen. Avšak za větrných nocí je chůze se svícnem v ruce velmi obtížná. Nadto samotné světlo svíčky je nevhodné, neboť je přespříliš jasné a
přímé." Mistr Sóeki dále pokračoval: "Koná-li se čajová schůzka ve dnech, kdy napadl sníh, musí hostitel pečlivě dbát na to, aby stop ve sněhu, které po sobě zanechají hosté, bylo co nejméně. Pouze sníh ležící na těch kamenech, na
něž smějí hosté našlapovat, když kráčí po cestičce v zahrádce, by měl být předem smyt vodou. Pokud v zahradní nádržce není žádná voda, měl by hostitel dolít čerstvou vodu a odstranit napadaný sníh takovým způsobem, aby
kameny kolem nádržky a okolní dřeviny vytvářely působivou scenérii. Jestliže však jsou nádržka i okolní stromy a keř zapadány sněhem a samy o sobě tak poskytují zajímavý pohled, pak vše ponecháme v původním stavu. Vodu na
očištění pak můžeme hostovi podat u lavičky v keramické nádobce se zobáčkem. V zimě během večerní schůzky, kdy je vše zapadáno sněhem, nesmí být zahradní lucerna rozsvícena, protože světlo je tlumeno přirozenou září
bělostného sněhu, a jeví se tak jako mdlé a nevýrazné. Neplatí to však vždy a ve všech případech, neboť záleží též na působení okolních stromů a keřů a na celkovém dojmu, kterým působí zahrádka rodži." Máme-li
charakterizovat základní typy místností – třírohožovou širokou místnost a čtyřrohožovou podlouhlou místnost, pomůže nám, když budeme vycházet z jejich půdorysu. Původní délka jedné z rohoží v prvně jmenované místnosti
byla zkrácena o jednu stopu a pět palců a té straně, kterou tato přiléhá k rohoži s rozloženým náčiním, a vzniklý prostor byl nahrazen dřevěnou deskou. Na ní bylo umístěno přenosné ohniště, nádoba na čerstvou vodu,
naběračka na vodu spolu s podložkou na odkládání naběračky, nádoba na použitou vodu a další čajové náčiní. Dózu na zelený práškový čaj a čajové misky pak vždy před zahájením přípravy čaje donesl sám hostitel. Po nějaké době bylo
ohniště v zadní části desky nahrazeno ohništěm na její přední straně ve vzdálenosti jedné stopy a čtyř palců od předního okraje této desky. Později v období letních měsíců ještě přibylo přenosné kameninové ohniště.
V případě podlouhlé místnosti byla rohož, sousedící s rohoží na pokládání čajového náčiní, zkrácena a stejně jako v předešlém případě uříznutá část nahrazena pětipalcovou dřevěnou deskou. Zadní ohniště bylo umístěno
z druhé strany desky ve vzdálenosti dva a půl až tři palce od kraje. V souvislosti s tímto je také třeba zvážit, jaké rozměry by měl mít stojánek na čajové náčiní. Čajové náčiní vhodné pro přípravu a
popíjení čaje v malé čajové místnosti má být co nejprostší a spíše nedokonalé. Jsou lidé, kteří nesnesou sebemenší jeho vadu či nedostatek. Znamená to, že si jejich srdce nenašla tu pravou cestu k čaji. Samozřejmě
není vhodné používat dejme tomu naprasklý kus novodobé keramiky. Naproti tomu však čínské dózy na práškový čaj a další vysoce ceněné náčiní se používá i tehdy, je-li vyspraveno lakem. Kombinujeme-li jednotlivé typy čajového náčiní,
je třeba vědět, že kupříkladu novodobý keramický podnos na čajové náčiní ladí s vybraným starožitným kouskem čínské dózy na čaj a tak podobně. Šukó by stejně jako mnozí v dnešní době skombinoval jím velmi ceněný čajový
podnos typu Studně, který by vložil do sáčku tak, aby na první pohled vzbuzoval dojem, že jde o čajovou misku typu Tygří oči. Dále by určitě přidal dózu na čaj ve tvaru lilku či nějakou novodobou keramickou dózu na čaj. Ti, jejichž rod vlastní slavný závěsný svitek, by měli vědět, že je-li svitek do stran příliš široký a v poměru s tím je na délku moc krátký, pak by měl být strop výklenku ve stěně přiměřeně snížen. Jestliže je
podlouhlý svitek příliš dlouhý, pak musí být strop výklenku posazen výše. Není správné váhat, zda tak učinit či ne, a obávat se, že právě tato výška stropu nebude vyhovovat i délce ostatních svitků. Výška stropu výklenku, jež je
vhodná pro nejvíce ceněný svitek, je tou jeho pravou výškou. Existují dva typy obrazových svitků – první z nich má obrázky vždy po pravé straně, druhý pak po levé straně. Umístění výklenku musí být velmi dobře promyšleno a je
třeba mít na paměti, že má směřovat stejným směrem jakým je nasměrována sama místnost. Závěsný svitek je ze všech předmětů v místnosti ten nejdůležitější. Jak pro hostitele, tak hosta je čanoju prostředkem
k dosažení soustředění a soudržnosti mysli samádhi. Mezi závěsnými svitky jsou nejvíce ceněny svitky s kaligrafiemi velkých zenových mistrů. Je třeba ctít nejen význam, jenž je obsažen ve slovech kaligrafe, ale vážit si též
ctností samotného kaligrafa, ať už je to ten, kdo teprve kráčí po Cestě, nebo některý z velkých Mistrů. Není zvykem vystavovat ve výklenku kaligrafické svitky laiků. Avšak je možné použít báseň s náboženským obsahem od
básníka – kaligrafa. Neplatí to však v případě místnosti velké čtyři a půl rohože, protože ta postrádá onu duchovní atmosféru, kterou v sobě má kupříkladu trávová čajová chýše. Tento rozdíl bychom si měli řádně uvědomit. Za
vůbec nejcennější jsou považovány ty svitky, jejichž obsahem jsou slova Buddhova či některého z patriarchů a jejichž autor přenesl ctnosti sobě vlastní i do své kaligrafie. Takový svitek je pak skutečně velkou vzácností. Co do
míry důležitosti následují jako druhé svitky, jejichž autoři sice nepatří k ctihodným nejvyšším mnichům, avšak jejich obsahem jsou slova Buddhova či některého z patriarchů. Někdy může být vystaven i závěsný svitkový obraz,
pak ovšem záleží na tom, kdo je jeho autorem. Obrazy od čínských mnichů znázorňují většinou portrét Buddhy či některého z patriarchů, někdy též pouze postavu neznámého člověka. Jsou lidé, kteří se vyhýbají jejich vystavování, a
to z toho prostého důvodu, že visí-li takový portrét ve výklenku, místnost pak připomíná buddhistickou modlitebnu. To však je holý nesmysl. Člověk by naopak tyto svitky měl obdivovat víc než cokoli jiného celou duší oddanou své
víře", uzavřel svou řeč Mistr Sóeki. Pohoštění podávané v malé čajové místnosti by nemělo sestávat z více než jednoho šálku polévky a dvou až tří vedlejších chodů. Rovněž i rýžové víno sake by mělo být podáváno jen
v malé míře. V malé čajové místnosti ve stylu wabi by neměly být servírovány vůbec žádné pokrmy. Stejným způsobem jako podáváme chuťově výrazný hustý čaj s jemným řídkým čajem bychom měli kombinovat též pokrmy chuťově
výrazné a s pokrmy nevýrazné chuti. K nízkému jídelnímu stoku může zasednout několik osob současně, podobně jako je tomu denním zvykem v zenových klášterech. Když Džóó a Sóeki občas pozvali hosty
z klášterů Daitokudži a Nanšúdži na čaj, obvykle připravili také stůl, aby pak všichni společně pojedli. Protože ale Čajová místnost o velikosti jeden a čtvrt rohože je příliš malá, je vhodnější stolovat v místnosti o
rozměrech dvou, tři nebo čtyř rohoží nebo v místnosti o velikosti čtyř a půl rohože, která je k těmto účelům obzvláště vhodná. Dnes mají čajové místnosti vedle původního vchodu ještě další vchod, a lze proto při nošení
stolu dovnitř do místnosti nebo při vynášení stolu ven doporučit použití tohoto dalšího vchodu. Když hostitel přinese do místnosti stůl, očistí jej ubrouskem k tomu zvlášť určeným. Poté nabere do jídelních misek vždy po jedné
porci rýže, upravené do tvaru válečku, každou z nich přikryje plochou miskou, jež slouží jako víčko, a pak ještě pod každou jídelní misku vsune misku na polívku. Hostitel tímto způsobem připraví tolik sad s jednotlivými
miskami, kolik je hostů, upraví je na tác a odnese do čajové místnosti, kde před každého hosta rozloží vždy jednu sadu misek. Z polévkové mísy pak každému nalije polévku. Přílohy jsou podávány buď z hrnce nebo z mísy.
Pokrmy se servírují v takovém pořadí, aby se jejich jednotlivé druhy střídaly. Sake by se nemělo dolévat více než jednou či dvakrát a lze je pít též z ploché misky, používané jinak též jako víčko. Během jídla se musí
hostitel postarat o to, aby bylo vše řádně upravené. Jídelní stůl by měl být prostřen velmi jednoduše. Jedna maximálně dvě misky polévky a stejně tak jedna či dvě misky příloh by měly postačit. Během jídla je lepší nepodávat žádný
čaj. Existuje ještě další typ úpravy, kdy se miska na rýži, polévková miska a víčko zabalí, a to vždy každý kus zvlášť, do bavlněného ubrousku obarveného modrotiskem. V takovém případě platí, že rýžové válečky se hostům přinesou
ve velké míse, podobně jako je tomu v klášterech. Hostitel je pak z této mísy servíruje hostům, kteří mu jeden po druhém podávají své rýžové misky. Samozřejmě, že výše popsaný způsob podávání pokrmů nelze praktikovat tehdy,
jsou-li na jídelníčku též ryby. Vedlejší chody by se měly podávat jednou či dvakrát, a to po sobě na víčkách sejmutých z misek. V malé čajové místnosti se občas vystavuje též zásobnice na uchovávání
čajových lístků, a to především při příležitosti ochutnávání nového čaje. Tato zásobnice by měla být vystavena ve výklenku k tomu zvlášť určeném již v okamžiku, kdy hosté vcházejí do místnosti, svitek by měl být zavěšen až
později. Zásobnice vystavenou v malé místnosti stačí přizdobit kolem hrdla pentlí nebo ozdobnou šňůrkou. Použijeme-li k tomu dlouhou šňůrku, pak se samo sebou rozumí, že by ozdobný uzel měl být zavázán jednoduše a
nenápadně. Uzly nadmíru dekorativní a vyumělkované působí nežádoucím dojmem, neboť vzbuzují pocit přílišné dokonalosti. Dále pak není vhodné používat ozdobný provaz při čajových schůzkách u příležitosti ochutnávání nového čaje
v malé čajové místnosti, při ostatních čajových schůzkách je jeho použití přípustné a jeho výběr se řídí typem zásobnice. Vystavovat zásobnici nazývanou odložená zásobnice je poměrně rozšířeným zvykem. Váže se k ní
následující historka: Kodžimaja Dósacu byl často hosty žádán, ab předvedl svou zbrusu novou zásobnici. Šlo totiž o natolik pozoruhodný umělecký kousek, že si o ní lidé mezi sebou vyprávěli a všichni si ji přáli spatřit. Avšak majitel
všechny takové prosby odmítal s odůvodněním, že si nemyslí, že by bylo vhodné vystavovat takový nevýznamný kus jako je právě dotyčná zásobnice. Jednoho dne se hosté, pozvaní na čajovou schůzku, shromáždili v přijímacím
altánku, aby pak jeden z nich zdvořile přetlumočil hostiteli největší přání všech hostů, a to spatřit jeho slavnou zásobnici. Onen host současně s mnoha omluvami dodal, že pokud by hostitel ráčil jejich prosbu odmítnout,
pak by žádný z hostů s největší pravděpodobností nemohl přijmout účast na jím pořádané čajové schůzce. Dósacu velmi uctivě vysvětlil, že zásobnici přinesl jenom proto, aby vyhověl naléhavým prosbám svých hostů. Protože si
je však dobře vědom toho, že není natolik výjimečná, aby byla hodna místa ve výklenku, odložil ji tedy ke vchodu tak, aby si ji hosté všimli až ve chvíli, kdy ji budou míjet při vstupu do místnosti. Tato vzájemná výměna zdvořilostí
stále pokračovala a teprve až poté, co si hosté zásobnici prohlédli tak jak stála na podlaze, si hostitel dovolil vystavit ji ve výklenku. Později byla tato zásobnice pojmenována Kodžimajův podzimní déšť. Způsob, kterým Dósacu
předvedl svou zásobnici, lidi zaujal natolik, že si jej postupně osvojili. Sóeki v souvislosti s vystavováním odložené zásobnice poznamenal: "Za jistých okolností je něco takového možné, avšak jen když je o to hostitel
přímo požádán. Umístění odložené zásobnice klasickým způsobem přímo ve výklenku je elegantnější a působí nenuceně, obzvláště když je vystavena na žádost samotných hostů. Vystavit tuto zásobnici je tak či onak úkol nelehký, nebo
neexistují žádná pravidla, ze kterých bychom při tom mohli vycházet." Není běžné, aby hosté přihlíželi přípravě dřevěného uhlí v přenosném ohništi. Nicméně v závěru čajové schůzky může být host přizván, aby
přihlížel, jak hostitel obhospodařuje zbylé uhlíky a popel v ohništi a jak upravuje oheň. Dále je třeba si zapamatovat, že když položíme džber na vodu na zem, už bychom s ním neměli dál hýbat či jej přenášek někam jinam a
teprve až když hosté odejdou jej můžeme odnést pryč. Vše, o čem nyní hovořím, je součástí ústní tradice a již zavedených postupů. Někteří tvrdí, že v případě formálního stylu by dřevěné vědro na vodu mělo být umístěno po mém
boku zatímco džber by měl stát přede mnou. Najdou se však i lité, kteří prosazují názor, že by tomu mělo být naopak. Sóeki je poněkud jiného mínění: "V obou případech by jak vědro, tak džber měly stát před hostitelem, a to především
proto, že jsou-li po straně, pak nabírání vody je pak komplikované díky obtížné manipulaci s naběračkou. Samozřejmě, že musíme přesně dodržovat pravidla určující, které druhy náčiní by měly být umístěny vepředu a které po
straně. Protože se ale může stát, že pro určitou situaci neexistují žádná pevně daná pravidla, je pak na nás, abychom daný úkon provedli takovým způsobem, který považujeme za nejlepší. Vědro by mělo být používáno pouze
v kombinaci se zapuštěným ohništěm a v žádném případě ne s přenosným ohništěm. Naproti tomu džber se hodí ro všechny roční doby a je obzvláště vhodný pro speciální typy čajových schůzek jako jsou schůzky u příležitosti
ochutnávání nového čaje a další." Během čajové schůzky, jejíž doba konání není přesně vymezena, by měl hostitel předvést alespoň jeden či dva vzácné kousky čajového náčiní ze své sbírky. V takovém případě však musí
technické provedení odpovídat formálnímu stylu a vnitřní přístup by měl naproti tomu vycházet z neformálního stylu. K nejvhodnějším nádobám, vhodným pro úpravu květin v malé čajové místnosti, patří bambusové košíky a
vázy z vydlabané, usušené tykve. Kovové vázy se hodí jak do čtyř a půl rohožové čajové místnosti, tak i do malé místnosti. Sóeki pravil: "Nádoba na použitou vodu by měla směřovat zdobenou stranou k hostiteli.
Podobně i podložka pod víčko by měla směřovat k hostiteli tou částí, jež nese dekor." Podle Dóana by naopak tyto strany měly směřovat k hostovi. Proto jsem se zeptal Sóekiho, jak tomu mám rozumět, a podle čeho rozhodnout,
které z pravidel je to pravé. Sóeki odpověděl: "Vždy, a to jak v případě, kdy je všechno čajové náčiní rozloženo na rohoži k tomuto účelu zvlášť vyhrazené, tak i v případě, kdy je umístěno na poličce, či ve
chvíli, kdy hostitel přikládá do ohniště dřevěné uhlí, a zrovna tak i v momentě, kdy se věnuje samotné přípravě čaje, pokaždé tedy platí, že náčiní má směřovat dekorem ke mně jakožto hostiteli." Čajové náčiní by nikdy
nemělo být upraveno tak, aby v hostovi vzbuzovalo dojem, že je mu stavěno na odiv, a též hostitel by se měl během přípravy čaje zdržet všech úmyslů předvádět hostovi náčiní, jež právě používá. Pak tedy musíme umístit i dózu na
čaj tak, aby ji host viděl ze strany. Manipulujeme-li s ní a předvádím-li ji hostovi, pak mu přirozeně ukážeme její vrchní stranu. Toto je třeba si vzít k srdci jako to nejdůležitější." Právě v souvislosti
s podložkou pod víčko se o Nóamim traduje, že během přípravy čaje používal podložku ve tvaru pečetidla mistra Rinzaie. Své žáky učil, že tato podložka by měla být umístěna ve směru rukojeti naběračky a zároveň tak, aby znaky na
pečetidle byly čitelné z té strany, kde je hostitel. To samé platí rovněž o dalších typech podložek jako jsou například podložky ve tvaru různých druhů zvířat a další. Směřuje-li podložka z bambusu k hostovi tou
stranou, jež je zdobena kolínkem kmene bambusu, pak je přirozené, že též podložka ve tvaru pečetidla musí být nastavena tak, aby znaky byly čitelné z hostovy strany. V žádném případě ji nesmíme položit obráceně. Stejně tak
odpovídá všem pravidlům i to, natočíme-li nádobu na použitou vodu k sobě stranou s dekorem. Podlouhlou dózu na čaj čaire vyjímáme z váčku tak, že z ní váček shrneme směrem dolů, zatímco z nízkého čaire
váček shrnujeme odzdola nahoru. Jedním z typů čajových schůzek jsou též schůzky v plenéru a v místech, kde se pořádají hony a podobné zábavy. Když Sóeki pořádal proslulou čajovou schůzku na hoře Daizendži,
já, prostý mnich, jsem jej doprovázel a pomáhal mu s její přípravou. Měl jsem tedy možnost bedlivě sledovat celý postup přípravy čaje. Sóeki při té příležitosti poznamenal: "Protože pro čajové schůzky v plenéru nejsou dána
žádná konkrétní pravidla a není ani přesně vymezen jejich charakter, je tento typ schůzek spojen se značnými obtížemi. Je třeba si uvědomit, že hosté jsou především pohlceni vším, co je obklopuje, a tudíž se nemohou plně soustředit
na samotný průběh čajové schůzky. Nejdůležitější je tedy zaujmout srdce hostů." Proto musí být hostitel vybaven vybraným čajovým náčiním podobně jako na Daizendži, kdy Sóeki do své krabice se soupravou čajového náčiní přidal též dózu
na čaj typu Šíp a přivezl ji s sebou na již zmíněnou čajovou schůzku. To, co zde bylo řečeno, je třeba mít na paměti. Při čajové schůzce v přírodě je nejdůležitější pečlivě očistit vodou čajové náčiní, aby působilo svěžím
dojmem. Podaří-li se hostiteli vzbudit v hostech skutečný zájem, může se jeho čajová schůzka stát nezapomenutelným zážitkem. Pakliže však neprojeví veškeré své zaujetí a jeho vystupování bude čistě formální, bude mysl každého
účastníka pohlcena okolní krajinou. Proto jen opravdoví znalci mohou zvládnout nelehký úkol, jako je čajová schůzka v plenéru. Taková schůzka by se měla konat v místech, jejichž atmosféra je prosycena čistotou a
neposkvrněností. Nejvhodnější je kupříkladu plácek pod borovicemi, břeh řeky či zelená louka a podobně. Vůbec nejdůležitější je, aby srdce hostitele i hosta byla očištěná a neposkvrněná. Neznamená to však očistit svá
srdce pouze po čas jedné čajové schůzky. Protože umění čaje je ve svém původním a nejzákladnějším významu Cestou, jež vede k duchovnímu probuzení, musí být při čajové schůzce srdce člověka zbaveno vší špíny a zloby. Schůzka
v přírodě, kterou vede nezkušený nováček, není nic jiného než nezdařilá a povrchní nápodoba čanoju. Neexistují žádná předem daná pravidla, neboť je jen jeden jediný panující velký Zákon. Toto můžeme pojímat následujícím
způsobem: umění čaje je jednou z Cest, skrze kterou člověk otevře a očistí své srdce. Je to umění, které přesahuje všechny formální způsoby a konvenční pravidla a které nás tak vede k očištění našeho srece. A jako takové by
je neměli chtít provádět jeho nezralí a nezkušení adepti. Člověk by měl sám od sebe pocítit, že nadešel čas, kdy je dostatečně zralý, aby se stal Mistrem. Džóói našel vyjádření podstaty čajového umění ve stylu wabi
v následující básni od Fudžiwary Teiky z Nové sbírky starých a současných zpěvů: Podívám-li se do dálky
květy sakur a barevné listy javorů
už zmizely.
Jen chýše na pobřeží
v podzimním stmívání. Květy sakur a zbarvené listy javorů představují okázalou eleganci formálního stylu. Člověk, pozoruje-li stále květy sakur a barevné listí javorů, si náhle jednoho dne zničehonic uvědomí sám
sebe v pobřežní rybářské chýši, tedy v oblasti absolutní prázdnoty. Avšak bez předchozího poznání květů a zbarvených listů nemůže přijmout přístřeší v rybářské chýši, tedy v oblasti absolutní prázdnoty, a teprve
když dostatečně prožije pohled na tyto květy a zbarvené listí javorů, může pak v úplnosti vychutnat drsnou prostotu a jednoduchost opuštěné rybářské chýše a proniknout tak k nejhlubší podstatě čanoju. Mistr Sóeki připojil
ještě další báseň od Fudžiwary Ietaky ze stejnojmenné sbírky, jež svým duchem doplňuje výše citovanou báseň. Obě si je zapsal a chápal je jako vyjádření duchovní podstaty čanoju. Rikjúova báseň od Ietaky zní:
Kéž bych mohl tomu,
kdo netouží než po květech,
ukázat jaro
mezi sněhem
v horské vesnici. Je třeba ponořit se do významu obou básní. Lidé na tomto světě se od rána do noci ptají sami sebe, zda už
nadešel ten pravý čas, kdy jsou sakury v horách či v lese v plném květu. Nevědí však, že to, co hledají vně, v květech a zbarvených listech javorů, existuje přímo zde – uvnitř našich srdcí. A tak se pouze jejich
oči těší z pohledu na všechny ty barvy. Horská vesnice stejně jako rybářská chýše jsou příbytky, ve kterých sídlí prostota. Květy a zbarvené listy z loňska jsou zcela zapadány sněhem, aniž po sobě zanechaly jakékoli stopy.
Horská vesnice svou opuštěností připomíná rybářskou chýši. Nyní však z oblasti absolutní prázdnoty samo od sebe vzniká cítění, podobně jako když mladé výhonky plné života, které dosud byly skryty pod sněhem, začínají ve své
svěží zeleni vždy jen dva, tři lístečky vykukovat mezi sněhem. Tak i my neusilujme o nic a jednejme v souladu s morálním principem. Význam obou těchto básní lze samozřejmě vykládat podle principů samotného
básnického umění. Zde je však smysl obou básní vyložen tak, jak jej chápali Džóó a Sen no Rikjú, kteří jej pak vnesli do Cesty čaje. Oba tito Mistři skrze oddanost Cestě dosáhli nejvyššího. Já, prostý mnich, který nikdy nemůže
dosáhnout jejich velikosti, k nim chovám neskonalou úctu. Jejich Cesta je Cestou mění čaje a současně je to i Cesta duchovního osvícení (godó), tak jak ji učil První zenový patriarcha, Bódhidharma.
S bezmeznou a opravdovou úctou. Nambó Překlad Eva Havlicová Čtení k čaji, zvláštní vydání k výstavě Téma: Pět prvků, Pocta čaji, Svět japonských zahrad, Orlická galerie, Rychnov nad
Kněžnou, červenec – říjen 1992 |
