Nit mého života propletla exotické vzdálená místa.To, co bylo kdysi tak exotické a vzdálené, se stalo intimním a přítomným.
Dodnes cítím naplno vůni santálových tyčinek a kimona, slyším šelest hedvábí na
rohožích tatami a vidím půvabné pohyby ruky, která našlehává zelený čaj.
Jsem zamilovaná do toho ticha a ohromena životností přítomnosti – slova byla tak vzdálená a prázdná, prázdnota byla naplněna smyslem.
Kdosi pro mne připravuje čaj a já sedím kousek od něho, právě tak jako on, v takové pozici jako on.
Vidím hladké černé vlasy a tvář, na které není poznat věk.
I tento okamžik je mimo čas a dodnes se
vpaluje do mé paměti silou přítomnosti.
Všechno je úhledné, krásné, čisté, na všem je oceňována přirozenost.
V japonštině mají pro slovo hezký a slovo čistý stejný výraz – kirei.
Jakoby ty dva stavy věcí nebylo možno od sebe oddělit.
Ještě jedno slovo miluji.
Bi znamená nádherný.
Bi není spojeno s pýchou, je to spíše tichá, rafinovaná elegance, kterou si
s ničím nelze splést.
Miluji bi okamžiku čajového obřadu, cítím, že jsem ve spojení s pradávnými duchy tohoto místa.
Něco šeptají a mluví ke mně skrze čajového mistra a prastarou tradici, kterou se
mnou sdílí.
Hrubě tvarovaný, rustikální čajový šálek, pečlivě vybraný právě pro zimní sezónu, leží přede mnou na tatami.
Pamatuji se na upracované ruce starého muže, čisté a vrásčité jako větve starého
stromu, teď vyčnívající z nejlepšího nedělního kimona.
V čajové místnosti jsou všechny věci propojeny, vše čiší porozuměním a vnitřním klidem.
Hrubé tvary jsou vlastně velmi promyšlené, na první
pohled hrubá struktura látek je velmi hladká.
Kovový kotlík jemně zpívá, je slyšet vařící se vodu. Jsem v bezpečí, teple a plna, ačkoliv jsem ještě nic nesnědla. Malým oknem je vidět kobercem sněhu pokrytou zahradu
s malým mostem nad rybníkem s kameny a holými větvemi sakur.
Toto je zimní čajová místnost, protože ve stejné zahradě jsou čajové místnosti pro čajovou sezónu, aby tak mohl její návštěvník o to více každou
sezónu ocenit odpovídajícím výhledem.
S hlubokou úklonou je mi nabídnut šálek čaje.
To, co bylo mou osobností, je naprosto zbytečné a nepřirozené, tak vzdálené prostotě tohoto okamžiku.
Cítím se skromně a opravdově.
Itadakimasu, poděkuji.
Cítím se doma.
Čaj v Japonsku je součást zenové praxe.
Je to vědomě vykonávaný rituál každodenní aktivity, který člověka
přivádí zpět k hlubšímu prožívání přítomnosti.
Zen je často popisován jako umění žít, cvičení pozornosti v rámci každodenních aktivit.
O tom, jak moc je zen součástí všedního života, svědčí to, že
dnes čajové obřady praktikuje mnohem víc žen v domácnosti než zenových mnichů.
V čajovně je hluk.
Je pozdě odpoledne a to je tady vždycky plno – universitní studenti, muslimové
na své cestě z nebo do mešity, mladí milenci nebo hledači duchovna, kteří spolu diskutují o neuvěřitelně intenzívní směsi katolicismu a islámu tohoto mystického a nezapomenutelného místa.
Jsem v Granadě,
v roce 1999 a nedaleká Alhambra stále pulsuje svou ohromující senzualitou.
Nedá se uniknout maurské kráse – dokonalým vzorům téměř ve všem, co vytváří staré město, plné úzkých, jakoby nekonečných uliček,
připomínajících labyrint nebo tržiště v Marakéši.
Lístky růží, květů pomerančovníků a jasmínu beze studu opadávají, zdobí bílé stěny a naplňují vzduch omamujícími vůněmi.
Připomíná to krásu vnitřních
komnat harému v Alhambře, největším maurském paláci a klenotu islámské říše.
Lidé sedí podél stěn na nízkých, bohatě vzorovaných lavicích, zády se opírají o zavěšené koberce a vyšívané polštáře.
Ve vzduchu je cítit vůni vonných tyčinek, medu a datlí.
Člověk si může objednat ze seznamu stovky čajů a nebo se spokojit s tím, co pije většina, se sladkým, mátovým čajem ze severní Afriky.
Můj kolega číšník se jmenuje Abdurrrachman.
Je to súfista z Marakéše a čaji říká whisky.
Tvrdí, že od mládí nikdy nic jiného než tento sladký čaj nepil.
Kazící se zuby v jeho širokém úsměvu tento fakt potvrzují.
Později večer zatímco za velkými otevřenými okny jsou ulice zbarveny červánky, zapalujeme na každém stole svíce. Atmosféra je neustále
plná konverzace a někdy vzadu tiše hraje loutna úd.
Mé tělo je měkce živočišné, hlava plná živoucích snů a pocitů z odpolední lekce flamenca.
Pracuji rychle a snadno.
Do několika stříbrných
marockých šálků na čaj dávám vždy hrstku čerstvých mátových listů.
Všude je plno vůní – máta, med, zázvor, mandle a tyčinky.
Tóny údu a pomalých kroků zákazníků se míchají dohromady.
Vždy mezi
další větou lidé srkají čaj způsobem, kterým unikají času a vzájemně něco sdílejí.
Vždy než otevřeme odpoledne a pak na konci směny mi Aburrachman připraví šálek čaje do sklenice.
Jeho velké ruce se dotýkají skla jako kdyby byly motýlí.
Tak jako většina ostatních Marokánců musí těžce pracovat, aby se uživil, protože je zde cizinec.
Má ale srdce otevřené, žije čestně a je sám sebou.
Mluvíme o bohu a o životě, o Alláhovi a o lidech z pouště.
Mluvíme o vnitřní kráse a pocitech, které nám poskytnou zážitek božského.
Tak jako zen, ani islám neuznává žádné ikony – jen krásu,
dokonalou symetrii formy, která nás může přivést do centra nás samých, tam, kde se sebou můžeme i potkat.
