Rozhovor s Louise RaszykovouJak se stalo, že se Australanka, která žila nějakou dobu v Japonsku, ocitla v čajovně ve španělské Granadě?
Louise:
V Granadě jsem studovala flamenco. Zajímám se o hodně věcí, ale asi nejvíc o tanec. Granada je centrem flamenca. Žije tam také velká muslimská komunita, a tak jsem si sehnala práci v jedné čajovně.
Proč ale právě v čajovně?
Louise: Vždycky, když jsem potřebovala nějaké peníze, tak jsem pracovala buď v nějaké vegetariánské restauraci nebo v čajovnách. Mám velice ráda čaj ve
všech rovinách, se kterými je spojen. Ať už se to týče chuti, vůně nebo i relaxačních a léčebných účinků.
Jak ses k čaji dostala poprvé?
Louise: Já jsem
vystudovala v Austrálii japonštinu a tak jsem hned poté začala žít v Japonsku. Okamžitě jsem se začala různými způsoby čistit, začala jsem zdravě a správně jíst, což tehdy bylo v Japonsku daleko snazší než
v Austrálii a začala jsem objevovat a pít čaj. Já jsem tehdy nevěděla přesně, co bych chtěla dělat a tak jsem si vydělávala tím, že jsem učila Japonce Anglicky. Mimochodem, anglicky jsem učila i dva čajové mistry,
pracovala na sobě a studovala japonskou kulturu a hlavně zen-buddhismus. Studovala jsem také japonský tanec butó, studovala jsem tři měsíce na farmě s Minem Tanakou. Studovala jsem taky šiacu. Dnes, pokud bych to měla
specifikovat, jsem tanečnice a terapeutická masérka.
Když jsem žila v Japonsku, tak jsem se samozřejmě všude setkávala s čajem a hodně mě zajímala i japonský čajový obřad.
Čajový obřad je ale
pro Australana, právě tak jako Evropana, téměř nepochopitelný a vlastně nudný rituál. Jak ses ty poprvé setkala s čajovým obřadem?
Louise: Nazvala bych to velmi pomalým a dlouhým probouzením. Já už jsem žila
v Japonsku tři měsíce, když mi bylo šestnáct let. Čaj je jedním z těch vůdčích aspektů japonského stylu života, japonské senzitivity. Je to úplně obyčejná věc, ale Japonci ji provozují tak, že se to pak stane relaxací a
rituálem. Člověka to přivede zpátky do přítomnosti. A nemusí se jednat přímo o čajový obřad. Je to i v tom, jakým způsobem vám v kterékoli japonské rodině čaj servírují a nalijí. Ale právě tak, téměř obřadně, se pije
čaj i restauracích. Téměř všude vám, aniž byste o to požádali, podají velice kvalitní čaj.
To, jak vám v japonské rodině nalijí čaj, je součástí všude panujícího způsobu, jakým žijí. Velmi vědomě, soustředěně,
ohleduplně, pozorně. Já si nevzpomínám, že by mne první čajový obřad nějak překvapil, protože jsem čaji a způsobu jeho pití přišla na chuť postupně. Možná bych mohla říci, že duch čaje, stejně jako duch zenu, proniká celou japonskou
společností. Je v chrámech, v tom, jak se spolu lidé stýkají, i v těch nejmenších domech a pokojích.
Máš pravdu v tom, že, když se tak zpětně ohlížím a vzpomínám, můj australský přístup k čaji
byl, tak jako přístup všech ostatních Australanů, Evropanů i Američanů, velmi pasivní. Ta cesta od čaje jako obyčejného, téměř bezmyšlenkovitě konzumovaného nápoje k něčemu, co je neoddělitelnou součástí duchovna, byla velmi
postupná a vlastně i dlouhá. Tím, že jsem studovala butó, ale i kaligrafii, jsem se také dostávala k zenbuddhismu. Zen je přístup k životu. Čajové obřady jsou v tomto smyslu jedním ze způsobů, jakým zenový buddhismus
proniká do každodenního života. Možná je to taková zenová technika.
Jak bys tedy českému čtenáři Baraky, který doposud pil čaj jen běžným způsobem, popsala výhody a zvláštnosti takového pití čaje, o který jde
v Japonsku a dnes ve stále větším počtu čajoven u nás i ve světě?
Louise: Je to oslava přítomného okamžiku. Oslava čaje, oslava vody, šálku, ze kterého piješ. Nemusí na tom být nic vnějškově zvláštního, ale
onen duch přítomnosti je i v těch nejlevnějších šálcích z bleších trhů v Kjótu.
Takový čajový obřad je ale pro nováčka hezky nudná a zbytečně dlouhá záležitost...
Louise: Zápaďan se nemůže s něčím tak odlišným, jako je čajový obřad, samozřejmě srovnat. Má trochu obavy, nevydrží dlouho sedět a protože nechápe, o co jde, tak se i nudí. Nejraději by se sebral a odešel, ale to nejde.
Ty také ses někdy chtěla sebrat a odejít?
Louise: Ne přímo odejít, jen jsem se cítila velmi nepohodlně. Pro mě to tenkrát bylo příliš tiché.
Nepřekvapila tě chuť práškového zeleného čaje, který se při čajovém obřadu podává?
Louise Ne, nepřekvapila, protože já jsem takový čaj už několikrát měla a docela mi chutnal. Já jsem při svých prvních
čajových obřadech vnímala především eleganci a krásu všeho, co je s tím spojené. A tím asi má fascinace japonským čajem začala. Naučila jsem se oceňovat skrytou krásu čajových konvic nebo šálků. I v domě, kde jsem bydlela.
Jak si ty sama pila čaj, když jsi žila v Japonsku?
Louise: Tak na tohle se mě ještě nikdo nezeptal. Musím si vzpomenout. I tohle se vyvíjelo postupně. Já jsem žila
v Japonsku celkem pět let, takže věci se samozřejmě vyvíjely. Život na Dálném Východě je jaksi velmi pozvolný, takže i když se změny odehrávají, člověk si jich dlouho není vědom. Já jsem své pokroky většinou zaznamenávala jen
tehdy, když jsem měla nějakou novou návštěvu z Austrálie nebo z Evropy. Tihle lidé mi najednou připadali tak velcí, hluční, jakoby jejich osobní prostor byl daleko větší než jaký jsem kolem sebe měla po několika letech
života v Japonsku já. To mě přimělo k tomu, abych začala ty jemnosti a delikátnosti japonského stylu života více vnímat. Možná, že dnes jsem, aniž jsem si toho plně vědoma, už daleko více ovlivněna japonským stylem života,
přestože žiju v Evropě a vypadám západně. Jaksi neevropské je to, jak jím, jak se živím, čím se zabývám. Když jsem žila v různých pronajatých místnostech v Japonsku, dělávala jsem si čaj tak, jako Japonci – vždy
ráno jsem si udělala konvičku čerstvého zeleného čaje na probuzení a občerstvení a potom přes den jsem si udělala šálek vždy, když jsem na čaj dostala chuť. Ze začátku jsem si nebyla vědoma všech dalších rovin s čajem spojených,
to přišlo až postupně. Ale netrvalo to až tak dlouho. Možná jen jeden rok.
Život v Kjótu je přeci jen trochu jinačí, než v jiných městech v Japonsku. V Kjótu je hodně starých chrámů, mistrů různých
řemesel a tak je tam vždy možno se setkat s jinými Evropany či Australany, kteří tam studují čajový obřad, ikebanu, kaligrafii, zenbuddhismus, aikido, hudbu, tanec atd. Byla jsem téměř čtyři roky součástí téhle umělecké
komunity. Žila jsem navíc s japonským přítelem a mí bílí přátelé žili se svými japonskými přítelkyněmi. A tak jsme se scházeli a pokud to bylo u mě, vždy jsem připravila nějaký dobrý čaj. Když bylo hezké počasí, vynesli jsme
rohože tatami ven na trávu a povídali si ve stínu bambusového háje. Všichni jsme se naučili nebrat čaj jen jako nápoj.
Když si chce dát Pražák čaj, tak uvaří vodu, strčí do hrnečku čajový sáček, který
přelije vařící vodou, počká pět minut a má čaj. V Japonsku to přece muselo být úplně jiné...
Louise: Je to úplně jiné především už proto, protože čaj se nedělá do hrníčku, ale vždycky do konvičky. Potom i
sám akt nalévání čaje může být koncertem pro dokonalé pohyby, soustředěnost a estetické podívání. O to všechno Evropané přicházejí. Japonské šálky nikdy nemají ouška a když člověk takový malý šálek s čajem vezme do ruky, je to i
otázka doteků, hmatových pocitů a člověk je čaji blíž. Je to jako když vyměníte těžký, neosobní příbor za jídelní hůlky. S tyčinkami je člověk jídlu blíž.
V Japonsku lidé používají velké, mnohalitrové termosky, do
kterých si ráno připraví vařící vodu a ze které pak po celý den mohou připravit svou konvičku čaje vždy, když chtějí. Ve velkých restauracích nebo v početných rodinách někdy připraví už hotový čaj do velikých termonádob.
V Praze je už hodně čajoven a stále větší počet lidí přichází k čaji i kultuře s ním spojené, na chuť a navíc lidé z lenosti rádi používají spíš čajové sáčky než sypaný čaj. Stále se
ještě ale setkávám s tím, že přelévají již vylouhovaný čaj, nebo dokonce i čajový sáček, znovu a znovu...
Louise: Japonské čaje jsou pověstné svou kvalitou, takže zvláště znalci přelévají některé
druhy zeleného čaje také vícekrát, ale to rozhodně není lenost, ale spíše gurmánství.
Mne tam překvapilo, že u různých klášterů nabízeli i místní, specifické čaje, které by se ani neměli jmenovat čaj,
protože byli připraveny z různých lesních plodů, kořenů či kůry různých stromů atd.
Louise: I já jsem se s tím setkávala a později, vzhledem ke svému studiu šiacu jsem se snažila více proniknout do
tajů japonského léčitelství a použití různých rostlin, kořenů a kůry stromů. V čajovně v Granadě jsme kromě velkého výběrů zelených a černých čajů měli i pestrý výběr právě čajů z různých dalších rostlin a kořínků.
Ve Španělsku ale přeci neznali čajové restaurace tak, jak si je my dnes představujeme.
Louise: Samozřejmě, že to tam začalo tím, že muslimská komunita dodržovala své zvyky. Oni hodně
pijí čaj a čajovny, v tom jejich severoafrickém duchu, jsou ústředním místem jejich sociálního života.
I ta naše čajovna začala jako obvyklá marocká či alžírská čajovna, ale postupně se začala rozšiřovat sortiment,
lidé chtěli ochutnat jiné druhy čajů a čaj přestával být pouze nápojem s možností popovídat si a začal s sebou přinášet i jiné kvality. Začali jsem podávat i různá lehká jídla, začaly se používat vonné tyčinky, pouštět
relaxační hudba, začalo se používat i jiné, než obvyklé čajové nádobí. Oni původně většinou pili jen mátový čaj anebo hodně sladký africký čaj ze skleniček.
Pití čaje je tak důležitým aspektem jak sociálního života, tak jakousi
možností nejen popovídat si, blíže se poznat, ale i zklidnit se vnitřně, přijít sám k sobě. Nemá to samozřejmě tu úroveň vědomí, která provází japonské pití čaje.
Naše čajovna Tetéria Pervane, na ulici Calle
Celderería nueva se pak stala místem, kde se setkávali místní obyvatelé s mladými lidmi i turisty.V téže ulici je i spousta jiných čajoven, ty ale zůstaly v původním duchu. V naší čajovně jsme pak podávali i různé
míchané nápoje s jogurtem a ovocem a vzpomínám si, že jeden se jmenoval Baraka.
V takovémto prostředí je dnes i v Granadě pití čaje daleko více pocitovou záležitostí, než tomu bývalo kdysi. Kromě původní
arabské a etnické hudby se začala pouštět i new age hudba a občas jsme pořádali i komornější koncerty různých hudebníků.
Dodnes vzpomínám na spontánnost muslimského obyvatelstva Granady, s jakou si vždycky o překot
sdělovali, cokoliv měli ke sdělení. V jistém ohledu to byl pravý opak toho, co jsem zažívala s čajem v Japonsku. Někdy mi právě při čajových obřadech v Japonsku chyběla ta trocha spontánní radosti. V Japonsku
je totiž čajový obřad tak vysoce oceňovanou záležitostí, že např. školy, které učí většinou japonské ženy, jak vést čajový obřad, jsou neuvěřitelně drahé. Aby se člověk stal učitelem čaje, stojí ho to neuvěřitelné peníze. Pak se ale
stává, že zvláště některé ženy jakoby míjí smysl čajového obřadu a jejich formálnost převyšuje lidské aspekty duchovního dědictví pití čaje. Čajový obřad je pak až příliš formální, což se zase nikdy nedalo říci o pití čaje
v Granadě. Tam byla atmosféra vždy velmi příjemná, vstřícná, spontánní.
Byla jsi už v Dobré čajovně v Praze?
Louise: Samozřejmě. To byl první podnik, do
kterého mne má sestřenice tady v Praze zavedla. Pro mne to byl tady v Evropě docela příjemný šok. Najednou jsem se ocitla jakoby v úplně jiném světě. Z toho hluku a rámusu, spěchu a odcizení jsem najednou byla
v tichu, příjemném šeru a dokonce jsem si mohla sednout na zem, což je má nejoblíbenější forma. Já židle nemám ráda. Občas jsem sice měla pocit, že zařízení čajovny je až příliš křehké a rozbitelné, ale jinak se mi to velmi
líbilo. Od té doby, co jsem opustila Japonsko, jsem se necítila tak dobře. Evropa mě šokovala, velká měst mě šokovala a i Praha byla na první pohled až příliš západní.. A tak návštěva Dobré čajovny pro mne byla zjevením.
Ptal se V. M.
