Home

Satiš Kumar

se narodil v rodině indického venkovana. Venkovský astrolog mu předpověděl, že jeho život bude nekonečnou poutí. Měl pravdu. Satišovi rodiče byli stoupenci džinismu, který se vyznačuje přísným dodržováním ahimsy, nezabíjení. Otec Satišovi umřel, když mu byli čtyři roky. Spolu se svou matkou pak malý hoch trávil stále více času s mnichy, kteří putovali od vesnice k vesnici, žebrali o potravu a šířili poselství absolutního nenásilí. V devíti letech, přes protesty některých členů rodiny, se Satiš stal také mnichem. Přerušil veškeré styky s rodinou, opustil veškeré světské zájmy a dalších devět let putoval Indií jako mnich.

Po čase ale zjistil, že tento způsob odmítání světa spíše utlumuje než prohlubuje jeho duchovnost. Opustil tedy řád, ale ne své putování. Vstoupil do řad aktivistů pozemkové reformy a o mnoho let později, na protest proti nukleárnímu zbrojení, putoval pěšky z Indie do Moskvy, Paříže, Londýna a Washingtonu. Nakonec se usadil v Anglii, ale i tam neustále putuje, převážně po posvátných místech. Samozřejmě zásadně pěšky.

V posledních dvaceti letech Satiš Kumar řídí a vydává ekologický a kulturní dvouměsíčník Resurgence. Spoluzaložil také Schumacher College, pojmenovanou podle ekologického vizionáře E. F. Schumachera, autora slavné knihy Malé je hezké (mimochodem, právě vyšel její český překlda). Tato škola dosáhla mezinárodního věhlasu. Její studenti studují ekonomii, filosofické, sociální a vědecké předměty z ekologické perspektivy. Studenti i učitelé žijí, jedí a pracují společně a starají se o veškerý provoz od vaření po úklid ubytoven i toalet. Na této škole přednášela celá řada slavných osobností, např. Rupert Sheldrake, Fritjof Capra, James Lovelock a další.

Já jsem se se Satišem Kumarem poznal v roce 1991. Z nějaké vládní organizace mi kdosi telefonoval, jestli něco nevím o Indovi, který se jmenuje Satiš Kumar, který přijel na několik dní do Prahy a který chce mluvit s někým, kdo je zároveň buddhista, ekolog a přívrženec hnutí new age. Řekl jsem, že jsem četl několik Kumarových článků a že se s ním samozřejmě velmi rád setkám. Již před mnoha lety, v rámci shromažďování nejrůznějších informací o pozvolné transformaci učení ekonomických zásad sociálního chování, jsem totiž v jedné knize našel nádhernou metaforu, vystihující to, co i já jsem již celé roky na svých přednáškách dělal.

Dva mniši se přeli, jestli mohou kouřit při meditování. Nemohli se dohodnout, a tak se šli zeptat svého mistra. První mnich vyšel z mistrova pokoje a labužnicky si zapálil cigaretu. Když vyšel druhý mnich z mistrova pokoje a viděl zapálenou cigaretu, vyděsil se: "Mně to zakázal. Jak to, že kouříš? Tobě to povolil?"  "A co ses ho ptal?" zjišťoval druhý mnich. "Jestli můžu kouřit při meditování," odpověděl první. "Co ses ptal ty?" "Jestli můžu meditovat při kouření." V knize, ve které jsem tuto příhodu našel, bylo uvedeno, že pochází od Satiše Kumara.

Když jsem se se Satišem na Václavském náměstí setkal, byl jsem příjemně překvapen jak jeho dokonalou angličtinou (tehdy jsem nevěděl, že žije již delší dobu v Anglii), tak jeho neutuchající vitalitou, téměř zenovým myšlením a smyslem pro humor. Když už jsme se skoro loučili, zeptal se, jestli vím něco o Schumacher College, a jestli bych na ní nechtěl studovat. Samozřejmě, že jsem o existenci této školy věděl, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že bych právě já, z hlediska vysokých škol již starý a navíc bez peněz, mohl studovat na tak prestižní škole. Když mi ale Satiš Kumar začal vyprávět o tom, kdo na škole bude přednášet, a mezi mnoha jmény mých vzorů a oblíbených autorů jmenoval i Ruperta Sheldrakea, zaváhal jsem. Tohle přece nemůže být náhoda. Začal jsem Satišovi vyprávět o svých dlouhodobých aktivitách, o tom, že jsem v roce 1984 přeložil a se značným rizikem s přítelem vydal ve 2000 kopiích malou brožurku, ve které jsem se kromě jiného zmiňoval i o Sheldrakeově teorii morfogenetických polí, a on se jen usmíval a zeptal se: "Tak chceš strávit šest týdnů s Sheldrakem na Schumacher College nebo ne?" "A kdy to má začít," zeptal jsem se. "Za čtrnáct dnů," odpověděl. "Jenže to bude určitě stát stovky liber," namítal jsem, protože jsem si pamatoval na svůj pocit zklamání z doby, kdy jsem na zadních stranách různých new age časopisů viděl inzeráty na kursy v  Schumacher College a jejich ceny.  "Můžeme ti poskytnout stipendium," trumfoval Satiš. "Opravdu?" žasl jsem... ale stále jsem ještě nebyl rozhodnut a nahlas jsem přemítal: "Už za čtrnáct dnů, kde seženu peníze na cestu atd."  "Nech nebo ber," řekl Satiš a já jsem se za čtrnáct dnů ocitl v malém anglickém městečku na kursu s Rupertem Sheldrakem. Celou tu dobu jsem se pak samozřejmě několikrát týdně osobně setkával s ředitelem školy, Satišem Kumarem. Vždy se choval velmi přátelsky, otevřeně a přes jistou autoritu se s ním dalo mluvit o čemkoliv. Dokonce se mi podařilo stopem se dostat až na severní pobřeží Devonu, do malé vesnice, ve které má Satiš Kumar trvalé bydliště, a ve které také založil tzv. Small School, experimentální, ale velmi úspěšnou jednotřídku, která pomalu změnila život chudé rybářské vesnice. Od té doby sleduji, když mohu, jak časopis Resurgence, který si neustále uchovává velmi vysokou úroveň (také získal mnoho mezinárodních ocenění), tak všechny články o Satišovi. Tento rozhovor vyšel v mém oblíbeném literárním měsíčníku Sun.

Lidská pouť Satiše Kumara

Několikrát jste použil termín žít naplno. Co to podle vás znamená?

Kumar: Snažím se žít tak imaginativně, okamžik za okamžikem, jak to jde. Snažím se nikdy nevracet k tomu, co jsem napsal nebo řekl před tím. Je to jeden ze způsobů, jak být teď a tady a pozorný na to, co se děje v mysli, co slyším, co vidím. Snažím se celý čas být přítomný, než být ohlušen okolím, intelektem nebo emocemi.

Není to moc práce?

Kumar: Ano, ale to vůbec není těžká práce. Právě naopak. Je velmi tvůrčí a já si každou další výzvu, která přede mnou stojí, vychutnávám. Jakmile člověk žije na okraji, jakmile skutečně riskuje a přijímá pak i důsledky svých činů, pak je jeho život den po dni dobrodružstvím. Člověk začne žít velice náročný život, ale zároveň je tím životem a neustálou prací posilován. Na druhé straně kdykoliv zjistí, že upadá do nějakého stereotypu – pravidelný plat, systém domácnosti, knihy, všechno je tedy připravené, plánované, organizované – ušetří to práci, ale alespoň pokud jde o mne, já z takového života nemám dobrý pocit, nebyl bych spokojen.

Jak jste se k tomuto životnímu stylu dostal?

Kumar: Jak lidé postavili Velkou čínskou zeď? Položili cihlu na cihlu a pak zase další. Jinak to nejde. Právě tak jsem šel pěšky z Indie do Moskvy, pak do Paříže, do Londýna a do Washingtonu: krok za krokem. Všechny velké cesty – ať už jdete za mír nebo píšete román nebo budujete svůj život – sestávají z nepřetržité a mnohdy velmi těžké práce. Když spatříte strop Sixtinské kaple, říkáte si v údivu, jak je to nádherné a jak to mohli dokázat. Odpověď je prostá. Jeden tah štětce za druhým, přičemž každý tah je doprovázen otázkami, např. jakou barvu nanést na toto místo, jaké hustoty atd. Je to tvůrčí proces.

Vytvořit nějaké umělecké dílo a vytvořit život je prakticky totéž. K napsání knihy potřebujete hodně disciplíny. Musíte psát větu za větou, odstavec za odstavcem, stranu za stranou, kapitolu za kapitolou, dokud kniha není hotová. Právě tak je to s životem: okamžik za okamžikem, den za dnem, rok za rokem – žijete, dokud váš život není završen. Život, tak jako kniha, je umělecké dílo, tvůrčí proces.

Zpět k vaší otázce. Krok za krokem, kousek po kousku jsem se snažil být pozorný, bdělý, otevřený, tvůrčí, imaginativní. Jsem zde po dvaašedesátileté cestě. Každý člověk tuto cestu musí absolvovat, každý musí přijít na vlastní způsob, každý musí vynalézt vlastní život.

Vynalézal jste vlastní život celou tu dobu vědomě?

Kumar: Vždycky.

Myslíte, že to je obvyklé?

Kumar: Měl jsem štěstí, že mne nikdo nesvázal ani výchovou, ani přílišnou mateřskou péčí a mohl jsem si tak zvolit poněkud riskantnější a dobrodružnější stezku, jako např. stát se v devíti letech džinistickým mnichem. Ano, je to možná neobvyklé. Ale v jistém smyslu jsou okolnosti života každého z nás neobvyklé.

Vaše zmínka o žití jako uměleckém díle mi připomněla něco, co jsem slyšel od řady umělců – že většina jejich umění není ovlivněna vnějším světem.

Kumar: To, že umění je dnes stále více odděleno od běžného života, je spíše tragédií. Podle mne nelze umění a život oddělovat. Můžete být o samotě, např. v ateliéru nebo kdekoli jinde, ale nikdy nejste skutečně oddělen. To ukazuje na jednu z největších chyb naší kultury: máme pocit, že jsme odděleni, izolováni. Ale to je nesmysl. I když medituji, i když mám pocit naprostého osamění, nikdy nejsem oddělen od světa, ve kterém žiji. Při meditaci se používá věta: "Ať ke mne přijdou vznešené myšlenky ze všech koutů vesmíru a naopak, ať mé vznešené myšlenky dosáhnou do všech koutů vesmíru."

Všichni tvořiví umělci, ať už jde o spisovatele, malíře, keramiky nebo umělce života, jsou extrémně propojeni se světem kolem. Např. spisovatel na fyzické úrovni píše na papír, který je vyroben ze dřeva. Dýchá, něco jí a pije. Na duchovní nebo emoční úrovni dýchá atmosféru společnosti. Umění je reakce na naše kolektivní bytí. Na to, co se děje kolem nás. Je to jako náš rozhovor. Vy se ptáte, já odpovídám. Je to otázka vzájemnosti, reciprocity.  V tomto smyslu je život jak umění, tak konverzace. Konverzace s jiným. A to jiné je všechno kolem. Jsou to stromy a řeky, ptáci a hory, váš partner, vaše děti, vaši sousedé, vaši předci. Zmínil jsem mou matku. I ona je součástí této konverzace. V tomto smyslu není mrtvá. A takto mohu mluvit o svém guruovi, o védách. Nejsou jen věcí minulosti. Život je konverzace jak s minulostí, tak s budoucností. Je to všeobjímající a všezahrnující konverzace.

Jsou tyto vaše názory založeny na vlastních zkušenostech?

Kumar: Ano, to, o čem spolu mluvíme, pochází přímo z mého života. Dalo by se dokonce říci, že rozhovor o mém životě začal smrtí: když mi byly čtyři roky, zemřel mi otec a když jsem viděl, jak má matka pláče, sundává všechny šperky a od toho dne už nikdy nenosila barevné sárí, byl jsem šokován, zmaten a začal jsem se ptát, co se to stalo, co to je smrt.

Myslíte si, že smrt je všeobecným začátkem lidské konverzace nebo se to týkalo jenom vás?

Kumar: Všechno se týká všech. Přitom každá konverzace je neopakovatelnou součástí každého člověka. Můj životní příběh začal smrtí. A to mne vedlo k tomu, že pokud chci překonat strach ze smrti, přítomnost smrti a efekt smrti, měl bych odmítnout svět v tom obvyklém slova smyslu. A proto jsem se stal džinistickým mnichem.

Džinistické náboženství vzniklo asi před dvěma a půl tisícem let v Indii. Džinisté vyznávají princip ahimsy, neubližování žádné živé bytosti. Jsou nenásilní a samozřejmě vegetariáni. Jde to ale mnohem dál. Nosí např. osmkrát přeloženou látku na ústech, aby se nemohlo stát, že by náhodou polkli nějakého komára. Odkládají tuto látku, jenom když jedí a při jídle nesmí mluvit. Pamatuji si, jak jsem každé ráno i večer prohlížel svůj oděv a zavazadlo, abych se ujistil, že se do nich nedostal žádný hmyz, chodil jsem pomalu a pečlivě, abych nezašlápl žádného brouka nebo rostlinu a v noci, když byla tma, jsem raději vůbec nevycházel. Dokonce i uvnitř místnosti jsem vždy před sebou zametal.

Mniši chodí a žebrají o potravu. Mohou ale prosit jen tam, kde mají otevřené dveře a přijmout mohou jen vegetariánskou potravu, která byla nabídnuta s laskavostí.

Jako mnich jsem si nikdy nepral svůj oděv, ale jednoduše jsem ho nosil tak dlouho, dokud se nerozpadl. Nikdy jsem se nekoupal, nikdy jsem si nečistil zuby. Jednou, když jsem seděl vedle svého gurua, poškrábal jsem se na hlavě a vyskákaly nějaké blechy. Guru mi vysvětlil, že jsem učinil nějakou přísahu, a že bych je měl tedy chytit a vrátit zpět na svou hlavu.

A co sex?

Kumar: Byl zakázán. Džinisté věří, že k dosažení mokši, konečného spasení duše, musí člověk odmítnout všechny touhy a všechna tělesná připoutání, všechny emoce a vztahy. Džinisté tedy nemají manžele nebo manželku, otce nebo matku.

To zní dost odpudivě.

Kumar: Je to džinistická reakce na smrt. Jestliže život je samsára, nekonečný cyklus zrození a smrti, pak se džinistický mnich snaží z tohoto koloběhu vysvobodit.

Proč jste se pak rozhodl opustit řád?

Kumar: Prvotním důvodem bylo to, že mi přítel věnoval knihu Mahátmá Gándhího. Řekl jsem příteli, že nesmím číst žádnou nenáboženskou knihu, ale on namítl, že tahle kniha je v jistém, velmi hlubokém smyslu, velmi náboženská. A tak jsem si ji přečetl. Gándhí psal, že žádné náboženství není skutečným náboženstvím, dokud se nepokouší vyřešit současné problémy života. A že náboženství, které se pokouší oddělit člověka od života a tohoto světa, je pouhým útěkem. To bylo v naprostém rozporu s učením mého gurua.

Dalším zjevením bylo, když jsem poprvé přišel do velkého města. Náš průvodce měl velkou hůl s ostrou čepelí na konci. Ptal jsem se na to svého gurua a on řekl: "My nesmíme zbraně nosit a náš průvodce není mnich. On žije ve světě kompromisů." Později jsem se na to zeptal samotného průvodce a on reagoval: "Myslíš si, že bych měl jen tak stát a dovolit, aby se něco stalo tobě nebo tvému guruovi?"

"Ale my věříme v nenásilí," řekl jsem.

"Nemohl bys žít v nenásilí, pokud by tady nebyli lidé jako my, kteří tě chrání," odpověděl. "Nepěstuješ žádné potraviny, protože při jejich produkci dochází k jistému násilí, např. musíš něco uvařit, a pokud bychom to neudělali my, jak bys mohl přežít?" Ten člověk přede mnou odhalil základní rozpor. Abychom mohli žít "čistě", bez jakéhokoli násilí, někdo jiný to násilí musí páchat za nás. Proto jsem se rozhodl opustit řád a hledat nirvánu ve světě.   

Můj život jako mnicha byl velice důležitým základem mého dalšího života. Naučil jsem se zvládat fyzické utrpení. Vždyť jsme chodili bosi po rozpálené zemi, po trnech, žili jsme bez peněz, bez stálého domova, bez rodiny. To vše bylo v jistém smyslu velice dobrou zkušeností. Připravilo mě to na to, co mne čekalo v budoucnu při snaze o pochopení odtrženosti ducha od světa. Je duchovnost jen pro světce, umění jen pro umělce, hudba jen pro hudebníky a ne pro obyčejné lidi? Byl jsem tak připraven vykročit po nové stezce bez ohledu na to, jaké problémy mohla přinést.

Vůbec nelituji svého dětství, stráveného v roli mnicha. Naopak, jsem za tu zkušenost velmi vděčen. Musím říci, že mnohé náboženské řády již ztratili pravou duchovnost a rozmělnili svého ducha do organizované disciplíny. Organizace se stala důležitější než hledání pravdy.

Je nějaký vztah mezi odmítnutím světa a touhou po svobodě?

Kumar: Když jsem já odmítl svět, bylo to pro mne velmi osvobozující. Ani nedokážu vyjádřit, jak mi to tehdy pomohlo. Když to ale přestalo sloužit mému duchu, nastal čas odejít. Vzal jsem tedy rozum do hrsti a řekl si, musím odejít. Uvědomil jsem si, že duši mohu procvičovat v každodenním světském životě. Svět je nádherný – země, lidé – a člověk se musí naučit akceptovat i bolest a utrpení jako součást této nádhery. Toto uvědomění mne vrátilo zpátky do sociální, politické, ekonomické a kulturní sféry.

Co jste dělal, když jste opustil džinistické náboženství?

Kumar: Začal jsem pracovat s Vinoba Bhavem, který před tím spolupracoval s Gándhím a byl jakýmsi jeho duchovním dědicem. Snažil se uskutečnit pozemkovou reformu a pomoci tak těm nejchudším z chudých, sektě nedotknutelných. Chodil po celé Indii, hovořil s nedotknutelnými i majiteli půdy a vysvětloval jim, že půda, tak jako vzduch, slunce nebo voda, je boží dar, a že každý člověk má na půdu právo.  Byl přesvědčivý, statkáři půdu dávali.

Zatímco předtím, když jsem žil jako mnich, byl pro mne život trochu abstraktní termín, s Vinobou  Bhavem jsem se ocitl přímo na zemi. Musel jsem řešit spoustu velmi praktických otázek: kde je duchovnost tváří v tvářím bezzemků, vykořisťovaných statkáři? Jak souvisí duchovnost s otázkami ekonomiky, politiky a sociální segregace? Jak otevřít srdce těch, kteří věří, že vlastnictví půdy je něco, s čím se člověk narodí, a že bezzemci se narodili k tomu, aby na ně pracovali – a že na tom přece není nic špatného... Právě tak obtížné je najít klíč k srdci těch, kteří si myslí, že osud bezzemků je prostě jejich osudem, a že tak díky karmě prostě musí pracovat na druhé. Jak jim vysvětlit, že i oni mají svá práva a zaslouží stejné příležitosti jako ti, kteří je vykořisťují. Prací na pozemkové reformě jsem individuální duchovnost mnicha rozšiřoval na kolektivní duchovnost.

Přesvědčili jsme tisíce majitelů půdy, aby její část dali bezzemkům, a ty, aby ji přijali. Nebylo to 50 milionů akrů, jak požadoval Vinoba, ale 4 miliony akrů, na kterých pak začali pracovat bývalí nedotknutelní. Ti pak začali sklízet, budovat komunity, školy, atd.

Klíčem k našemu úspěchu bylo to, že jsme odmítli považovat statkáře a bezzemky za vzájemné nepřátele. Brali jsme je jako partnery, i když si toho tehdy nebyli vědomi.

Vždycky jsem si myslel, že partnerství je založeno na vzájemnosti a společném zájmu. Jak mohlo fungovat partnerství, kde jeden byl bohatý a druhý byl chudý?

Kumar: Hovořím o duchovním partnerství. Když se lidé začnou soustřeďovat na skutečnost, že vlastníci půdy závisí na dobré vůli a práci chudých, začnou se priority měnit. Skutečné partnerství vyžaduje sociální spravedlnost a ekonomickou rovnováhu, ale museli jsme prostě začít tam, kde jsem tehdy byli. Tehdejší pozemkové hnutí Vinoby Bhaveho bylo primárně pokusem o duchovní transformaci, pokusem o vizi společnosti, ve které budou všichni partnery a setřou se rozdíly mezi bohatými a chudými. Prostě jsme tehdy něco začali. Mnozí ti majitelé půdy odevzdali chudým nejen šestinu své půdy, ale všechnu a říkali: "My jsme si neuvědomovali, co lidem způsobujeme."

Jak jste se chovali k těm, kteří s vámi nechtěli mluvit?

Kumar: Říkali jsme si, že s námi nemluví dnes, ale zítra třeba začnou. Když budete chtít vejít do téhle kavárny, kde sedíme, musíte nejprve najít dveře.  Pokusíte-li se vejít jinudy, narazíte. Každý vlastník půdy má takové dveře ke svému srdci, měkké místo, které jsme museli najít. To bylo to, co jsme věděli, že když nenajdeme dnes, můžeme najít jindy. Takové dveře bývaly často zamknuté. Museli jsme najít ten správný klíč. Byla to těžká práce, ale věděli jsme, že ji musíme, krok za krokem, podstoupit. Prakticky vzato, když jsme narazili na odpor, přišli jsme jindy, a vzali jsme s sebou statkářova přítele, také statkáře, který již část své půdy bezzemkům poskytl. Doufali jsme, že toho vyslechne. Pokud se tak nestalo, přišli jsme jindy s někým jiným.

Abyste změnil srdce nějakého člověka, musíte být vytrvalý a trpělivý. Vinoba Bhave začal svou pozemkovou reformu v roce 1955 a pracoval na ní až do své smrti v roce 1985. Třicet let chodil po Indii a přemlouval majitele půdy, aby se rozdělili s bezzemky.

Co byste dělal s mocným člověkem, který by odmítal přestat vykořisťovat lidi? Co kdyby sáhl k násilí? Co s někým jako byl Hitler?

Kumar: Když hoří dům tak, že už ho nelze zachránit, jediné, co můžete dělat, je udržet ho v patřičných mezích, aby se nerozšířil na další domy. Nenásilí je spíše otázkou prevence.  Je třeba dbát na to, aby dům nechytl. A ubezpečit se, že jsou připraveny hasicí přístroje a únikové cesty atd. Totéž funguje i ve společnosti. Musíme vychovat své děti i svá média pro nenásilí. A pokud má někdo nějaký problém, neignorovat ho. Je třeba si sednout a promluvit si s ním.

Co se týče Hitlera, museli bychom se zeptat na problémy, které existovaly v Německu po 1. světové válce. Jaké smlouvy s Německem jsme podepsali? Prostě jsme jen řekli: způsobili jste válku a teď budete potrestáni. To je to, co jsme udělali, a to je také to, co udělaly USA s Irákem. Jenže tím jsme zaseli sémě nových Hitlerů, pokud ne nových Saddamů Husseinů. Když už někdo takový, jako Hitler existuje, je pozdě myslet na nenásilí.

To, o čem mluvím, je dlouhodobě používat vzdělání, soucit, vznešenost, rovnost, úctu a respekt k druhým, abychom vybudovali kulturu nenásilí. Tak jako se učíme číst a psát, malovat nebo zpívat, tak bychom se měli učit, jak řešit konflikty. S nenásilím musíme začínat od malých dětí. Teprve pak můžeme postupně měnit média, reklamu, vlády, policii, soudy.

Nikdo se ale o výchovu k nenásilí nestará. Oceňujeme násilí na všech stupních, a pak se divíme, když vyroste takový Hitler nebo Saddam Hussein.

Možná, že naději přinášejí některé mírumilovné domorodé kultury. Např. Semayové z Malajsie nebo Okanangové z Britské Kolumbie.

Kumar: A nepřekvapuje, že mnohé z těchto kultur provozují nenásilí nejen vůči lidem, ale i zvířatům. Jestliže zabíjíme zvířata na jatkách a miliony jiných jsou "produkovány" ve velmi krutých podmínkách na velkofarmách, pak se tato krutost uhnízďuje v našich srdcí a otočí se i proti nám lidem.

Jsme to, co jíme.

Kumar: Je to všechno propojené. Máme-li přežít, musíme žít v míru s přírodou. Nenásilí není jen otázka, jak se vyrovnat s Hitlerem, to je jenom špička ledovce. Nenásilí je způsob života.

S Vinobou Bhavem jste chodil Indií a v roce 1962 jste šel pro mír. Jak k tomu došlo?

Kumar: Dával jsem si právě kávu v kavárně a v místních novinách upoutal mou pozornost článek o tom, že devadesátiletý anglický filosof Bertrand Russell byl uvězněn za protest proti nukleárním zbraním. Byl jsem šokován. Říkal jsem si, tady je člověk, který jde v devadesáti do vězení za mír ve světě, za své přesvědčení. A co dělám já?

A tak jsem se domluvil se svým přítelem Prabhakarem Menonem a rozhodli jsme se jít pěšky v rámci mírové cesty do Moskvy, Paříže, Londýna a Washingtonu, hlavních měst čtyřech nukleárních velmocí. Napsali jsme Bertrandu Russellovi, že za ním jdeme ho podpořit a on nám odpověděl, abychom si pospíšili, že už je velmi starý.

Začali jsme shánět peníze, ale Vinoba na nás tlačil, abychom šli bez peněz. Bylo to těžké rozhodování, protože jsme měli jít pěšky několika kontinenty přes země, v nichž lidé mluví tolika rozdílnými jazyky a v nichž žijí pod tolika různými politickými systémy. Ale Vinoba nám řekl: "Pokud budete mít peníze, budete jíst v restauracích a spát v motelech. Když ale peníze mít nebudete, budete zranitelní, budete muset důvěřovat neznámým lidem, budete se muset zbavit strachu a mít spoustu důvěry. Budete tlačeni k tomu, abyste nacházeli laskavé lidi, kamkoli půjdete." Nechali jsme si tedy poradit a opustili jsme Indii bez peněz.

Toto se zdá být na vašich cestách stále stejné: vstupujete, nechráněn, přímo do jámy lvové.

Kumar: Je v tom jistá kontinuita: prosil jsem o jídlo, prosil jsem o půdu, prosil jsem o mír. Tehdy už jsem věděl, že existovali lidé, kteří skutečně dali kus své půdy bezzemkům a tak jsem si říkal, že snad možná najdu lidi, kteří nám poskytnou jídlo a přístřeší. Od té doby jedním je jedním ze základních kamenů mého života důvěra.

A skutečně vás lidé podpořili?

Kumar: Ano. Bylo to úchvatné. Někdy nás dokonce vítala celá města, a všichni nás hostili jídlem a sladkostmi. V jednom městě nás pohostili a dokonce nám umyli nohy. Trochu jsem se styděl, ale oni na tom trvali. Ševci nám dávali boty. Zřízenec na poště nám dal známky. Holiči nás holili. Taxikáři nám nabízeli, že nás svezou, ale my jsme to nemohli přijmout. Mnozí nám nabízeli peníze, což jsme také nemohli přijmout. Jedno dítě v Polsku nás se slzami v očích prosilo, abychom si několik kilometrů zašli a navštívili jeho dům, což jsme udělali. Na hranicích východního Berlína nám jeden strážný řekl, že na nás dlouho čekal, aby mohl odhodit svou pušku a připojit se k nám.

V Gruzii nás nějaké ženy pozvaly na besedu do balírny čaje. Říkali jsme jim, že podle našich osobních zkušeností nesou největší důsledky válek vždy obyčejní lidé. To jsou ti, kteří platí tu nejvyšší daň, to jsou ti, kteří jsou nejvíce zabíjeni. A proto by to také měli být právě obyčejní lidé, tak jako my dva, kteří musí pozvednout svůj hlas proti válkám a zbraním. Jedna žena dostala nápad, na chvíli odešla a vrátila se se čtyřmi balíčky čaje. Řekla: "Dejte každý ten balíček předsedům vlády v Moskvě, Anglii a prezidentům Francie a Spojených Států. A vzkažte jim ode mně, že pokaždé, když začnou myslet na zbraně nebo bomby, ať se na chvíli zastaví a udělají si čaj. To jim poskytne příležitost uvědomit si, že obyčejní lidé na celém světě chtějí chleba, ne bomby, život, ne smrt." A my jsem skutečně ty balíčky čaje předali.

Setkali jste se s někým, kdo byl proti vašemu pochodu?

Kumar: Nepotkali jsem nikoho, kdo by nechtěl mír, nikdo ale také nevěděl, jak míru dosáhnout. Lidé se dost obávali. Vzpomínám si, jak nás v jedné ruské vesnici jeden muž pozval do svého domu, ale jeho žena nás okamžitě vyhodila. Mluvila o tom, že už má dost návštěv, které její muž zve do domu, ale cítili jsme, že v pozadí jejích obav byl strach z těch nekomunistických poutníků, kteří přišli z Indie a otevřeně hovoří o politice a míru.

V USA, ve městě Albany ve státě Georgia jsem šel se svým anglickým přítelem do kavárny. Posadili jsme se a objednali si chleby se sýrem a čaj. Servírka odešla a vrátila se zpět, aby nám řekla, že ani chleby ani čaj už nemají. Tak jsme si objednali kávu. I ta prý už došla. Tak jsme šli za majitelem, ale ten nám řekl, že nás odmítá čímkoli obsloužit, ať raději odejdeme. Nechápal jsem, proč tak reaguje a zeptal jsem se ho na to.  On vytáhl pistoli a namířil ji na mne. Můj přítel si stoupl mezi nás a jeden z jiných zákazníků nás vytlačil na ulici. Nikdy před tím a nikdy jindy za mých předchozích pochodů nehrála barva mé kůže žádnou roli. Kdyby ses mě ale zeptal, jestli jsem se kdykoli potkal aspoň s jedním člověkem, který by byl pro šíření nukleárních zbraní, pak by odpověď zněla jednoznačně – ne.

Jaký byl rozdíl v reakcích na vaši misi, co se týče obyčejných lidí a těmi, kteří je reprezentovali?

Kumar: Reakce vlád byly různé, od zdvořilých přijetí, při nichž vždy zdůrazňovali, že problém není na jejich straně, ale na straně jejich nepřátel, až po otevřené nepřátelství. Ve Francii jsme byli uvězněni a vyhoštěni ze země. Je to vždy stejné. Obyčejný člověk je proti násilí a válce, jakmile je ale zaměstnancem nějaké vládní instituce, reaguje a mluví jinak. Věřím, že se tak děje také proto, že jsme tak intenzívně zpracováváni propagandou, reklamou, výchovou a médii. Máme věřit, že normální život znamená mít práci, dům, auto, platit hypotéku, pojištění a nakonec dostávat penzi. Byli jsme zpracováni, abychom věřili, že jestliže tyto věci nemáme, jsme divní, antisociální.

Proč si myslíte, že se lidé bojí převzít kontrolu svých vlastních životů do svých vlastních rukou?

Kumar: Strach je nejdůležitějším aspektem naší společnosti.  Je do nás vštěpován od dětství. Rodiči, školou a vládami. Protože jsme vychováni k tomu, abychom se neustále něčeho obávali, zoufale hledáme jakýkoli pocit bezpečí. A naše společnost nám nabízí velice snadnou formu jakési falešné bezpečnosti – peníze. A tak jsme dnes pod nadvládou peněz. To je bohužel častým jevem jak našich osobních, tak veřejných životů.

Kde tento problém koření?

Kumar: Jednou z příčin je reklama. Po celé dny nám ze všech stran říkají, že budeme šťastní, bezpeční, milováni a respektováni jen tehdy, když si koupíme to či ono.

Nedávno jsem četl, že výdaje na reklamu v USA za jediný den by mohly poskytnout pěti milionům dětí školné po celý rok. A za peníze utracené každý týden bychom mohli poskytnout pitnou vodu každému člověku na zemi.

Kumar: Je velice důležité uvědomit si, že tady nejde jen o problém zla nebo zkorumpovaných politiků. Tak jako bylo obtížnější dostat se k srdcím bezzemků než majitelů půdy, tak je někdy velmi obtížné najít klíč k srdcím obyčejných lidí kdekoli na světě, kteří nevěří, že mají právo kontrolovat své vlastní životy, žít beze strachu z atomových zbraní nebo mít dostatek čisté vody a vzduchu. Slepě následují své nuzné životy a neuvědomují si, že prošli brainwashingem, vymýváním mozku. Naše mysli, naše těla, naše oči a naše myšlení jsou nasměrována směrem ke globální monokultuře. Chtějí po nás, aby se z každého z nás stal výrobce, spotřebitel a počítačový programátor.

Odpověď na tyto otázky není snadná. Lidé musí najít odvahu. Ta odvaha musí vyrůst na jejich vlastním přesvědčení, musí pramenit ze změny jejich životů. Někdy člověk najde odvahu ke změně třeba díky rozvodu. Někdy je potřeba, aby se zlomila, změnila celá společnost. Někdy si člověk uvědomí, že ačkoliv všechno se zdá být v pořádku, uvnitř v něm převládá pocit prázdnoty, neuspokojení, nenaplnění. A možná právě tento pocit prázdnoty může být začátkem procesu, na jehož konci pak zlomí své okovy.

Škody, které industriální společnost páchá na našich duších, jsou nepředstavitelné. Naše producentská a konzumentská společnost je škaredá a ve svých důsledcích nepříjemná. Zkuste se jenom dotknout keramického šálku a pak šálku z umělé hmoty. Ten rozdíl je značný a ani nemusíte uvažovat o ohromných škodách na životním prostředí. Zkuste jít bosky po asfaltu nebo po louce. Když ztratíme tento svůj smysl pro krásu, naše duše umřou hlady. Jak dlouho ještě myslíte, že vydrží industriální civilizace?

Kumar: Sovětský svaz už neexistuje. Apartheid už neexistuje. Nevidím jediný důvod předpokládat, že tato industriální a materialistická monokultura bude trvat na věky. Nedokážu si představit, že by se lidé nechávali takto na věky zotročovat. Celý systém naší společnosti stojí na písku. Nemůže dlouho vydržet ani ekologicky, ani duchovně.

Věřím, že všechny ty různé ekologické katastrofy nás přinutí uvědomit si, v čem děláme chybu a vrátit se k lepší formě žití. K organické potravě, k domácím řemeslům, k umění, hudbě, poezii a půdě. Lidé si znovu začnou vyrábět své věci sami. Znovu začnou oslavovat a vychutnávat život, přírodu a lásku. A navzájem si to vše nabízet. Vrátí se k vzájemnosti a společnosti, která bude duchovní.  

Mnozí ekologičtí aktivisté tvrdí, že jim nejde o nic jiného, než o přežití medvěda grizzlyho nebo sledě nebo jiného živočišného druhu. Vím, že některé domorodé kultury říkají totéž – že se snaží jen udržet jejich kulturu. Mám pocit, že i ve vaší práci jde o jakési udržení smyslu pro společnost a vzájemné soužití.

Kumar: V této souvislosti rád používám dvě metafory: Za prvé, je to jako bychom budovali jakousi loď svého života a když ji postavíme, neutopíme se. Alternativní technologie, komunity, umění, malé školy, řemesla, to všechno jsou lodě života. Druhou metaforou je staré rčení "je lepší zapálit jednu jedinou svíčku než zabloudit v temnotě." Je lepší začít jeden konstruktivní projekt, než nekonečně mluvit o tom, jak je všechno špatné. Kritika technologiií a velkovýroby je nezbytná, ale musíme jít dál a začít realizovat alternativní řešení – což je přesně to, o co se pokouším ve svém časopise Resurgence a na Schumacher College.

Snažím se podporovat vizi, která propojí duchovní základy mého mnišského života, sociální aspekty mé práce pro bezzemky a ideály míru, o které jsem se snažil během mých pochodů kolem světa s ekologickými zájmy, které jsem při tom objevil. Když chodíte pěšky, jste velmi blízko světu – stromům, řekám, motýlům, broukům. Můžete si s nimi popovídat a oni vás mohou naučit, jak žít. Někdy si myslím, že mé nohy jsou tou nejvíce tvůrčí částí mého těla a pěší chůze je tím nejvíce tvůrčím vyjádřením mé životní energie. A navíc jsem k tomu ve velmi úzkém kontaktu s krásou přírody. S životem.

Neexistuje kouzelný recept nebo rychlá odpověď na to, jak vybudovat kulturu nenásilí. Je to těžký a bolestivě pomalý proces. Člověk musí mít hodně trpělivosti a soucitu. Trpělivost a soucit jsou dvě hlavní kvality nenásilí. A jenom tak člověk po člověku můžeme změnit celou kulturu, protože každý jsme součástí jednoho velkého hnutí, jedné velké konverzace.

Home
Mýty o břišním tanci | Zápisky mnicha Nambóa | O umění čaje | Nechte děti surfovat | Satiš Kumar | Historie čadó neboli čanoju | Čaj v Kjótu a čaj v Granadě | Pomalé čajové probuzení | Tabla u premonstrátů | Nejstarší tanec na světě | Čajová kultura v Čechách | Čajový obřad jako mytologická cesta hrdiny