Blumfeld S. M.MATKA ZEMĚ / OTEC ČAS
Na světě, kde čas je naším otcem a prostor naší matkou, se chováme jaksi superoidipovsky: svůj čas zabíjíme a své životní prostředí znásilňujeme. Toto číslo
mělo být původně věnováno ekologii času a ekologii místa; pátrání po terapii, která by nás naučila přestat zbytečně mařit čas, přestat slepě drancovat zemi; terapii, která by nás naučila resakralizaci času i místa života.
Ač je to podivné, zdá se, že (rostoucí) rychlost namísto aby čas šetřila, jej spíš utrácí. Rychlost čas zabíjí. Nikoli bez příčin (viz "Politika rychlosti") dovozuje filosof P. Virilio, a tvrdí, že
rychlost s ohledem na fyzický svět je násilím, a s ohledem na svět duše odcizuje. Virilio je přesvědčen, že jsme se ocitli v situaci, kdy je nezbytné rychlost politizovat. Má na mysli jak naši uměle získanou rychlost
technologickou - rychlost strojů, rychlost představy, komunikace i rychlost zbraňových systémů - tak i rychlost metabolickou - rychlost našich instinktů, našich reflexů. Náš spěch a naše ukvapenost se totiž nebezpečně přiblížily
hranici sebezničení.
Virilio připomíná, že náš nárok na svobodu pohybu patří k nejzákladnějším právům, nicméně vyslovuje pochybnosti, zda k těmto právům patří i svoboda rychlosti. ta se začíná blížit
"svobodě neomezené spotřeby" - hltavosti. Akcelerující rychlosti svobodně disponují a v široké škále - masově - využívají právě ti, kdo odčerpávají všechny vzácné zdroje této planety. Souběžně s životním prostředím však
začínají ohrožovat i rezervoáry "nám daného" času. Jeho zásoby začínají být ohroženy stejně jako jiné námi exploatované životně důležité "zdroje" (energie, čistá voda, čistý vzduch atd.) náš životní čas začíná být
stejně znečištěný jako naše životní prostředí. Stejně nezbytnou jako ekologie prostředí jeví se cosi jako ekologie času. Čas a prostor spolu souvisí natolik, že jakékoli úsilí o šetrný vztah k životnímu prostředí bez důrazu na
ekologizaci času, musí ztrácet na účinku.
Stručně řečeno, tak jako je ekologie životního prostředí nezbytná k uchování dědictví minulosti (vzduch, voda, energie), přírodní prostředí, kulturní památky, ekologizace času je
nezbytná k udržení "dědictví" otevřené budoucnosti.
Ekologizace času? Na rozdíl od ekonomizace času ve smyslu tržního hospodaření s časem - jakéhosi "čas jsou peníze" - jde o snahu dopátrat se
možnosti, jak ušetřit životně nutné zdroje vitálního času, jak zabránit jejich předčasné, bezohledné exploataci zneužíváním všech kapacit rychlosti, kterými západní civilizace disponuje - jak zabránit předčasnému vydrancování
neobnovitelných rezervoárů času. Ekologie času se jeví jako disciplina, zkoumající jak dospět k rovnováze v "eko-systémech" osobního, společenského i planetárního času, aby nedošlo k jejich zhroucení, k tak rozsáhlé a
hluboké devastaci času, která by měla katastrofální následky.
NETRPĚLIVOST A LHOSTEJNOST / ZABÍJENÍ ČASU
Jsou dva hlavní hříchy: netrpělivost a lhostejnost.
Pro netrpělivost byli lidé vyhnáni z ráje,
pro lhostejnost se do něj nevrátí.
(Kafka)
Moderní člověk, bytost netrpělivá a spěchající "ušetří čas" nasazením nejrůznějších rychlostí, aby ho pak ještě více ztratil letargií v dopravních prostředcích,
ve frontách, ucpaných ulicích, v autě, nebo ve své "klícce" před obrazovkou. Přirozeným důsledkem střídání těchto extrémních způsobů zacházení s časem (spěchu a katatonních stavů) je trvalý stav polobdění, ztráta pocitu
reality, znehodnocení přirozeného času. Chronické zlhostejnění k času i okolnímu světu.
Zdálo by se, že zrychlení pohybu a zkracování vzdáleností, které nám umožňují nejrůznější dopravní a komunikační prostředky
umožňující rychlejší pohyb v prostoru a čase, jednoznačně umožňuje disponovat větším dílem času i prostředí. Obojího bychom měli mít víc a víc. Na první pohled to tak skutečně vypadá. Teoreticky by se náš svět měl zvětšovat, přesto
se (paradoxně) spíše zmenšuje - což mohou potvrdit především ti, kteří svět zcestovali. Teoreticky bychom měli mít času víc a víc, a disponovat s ním daleko svobodněji a ve větší míře než generace lidí před námi (než celé kultury),
které žádnou vyspělou technologii rychlého přibližování nevládli, nebo jež byla ve srovnání s dnešními možnostmi minimální. Přesto je evidentní, že nepatříme mezi ty, kteří by mohli říci, že jsou pány svého času. Spíše jsme časem
vlečeni přímo úměrně k rychlosti mechanismů, které nám rychlost umožňují získat, a které ji stupňují.
A začínáme objevovat další negativní stránky rychlosti (mimo nehody a katastrofy způsobené jejím nezvládnutím). Ti
citlivější instinktivně či zcela vědomě, vyzbrojení silnými argumenty, poukazují na hrozbu možné diktatury pohybu ve věku nastávajícího technologického absolutismu. Varují před hrozbou technologické totality a
tyranií rychlosti (a rychlých!) likvidující všechno, co je, a chce zůstat, pomalé - vše, co "zdržuje".
Jeden z výkřiků moderních fanatiků rychlosti, který ovšem měl podobu uměleckého manifestu,
vyrazil z hrdla Futuristů ne dlouho před vypuknutím první skutečně rychlé války a měl nepřehlédnutelný technofetišistický, místy až technofašistický nádech. "Prohlašujeme, že nádhera světa byla obohacena o novou krásu, krásu
rychlosti... Čas i prostor zemřely včera. Žijeme již v absolutnu, neboť jsme stvořili rychlost, věčnou a všudypřítomnou... Budeme oslavovat agresivní hnutí, horečnatá insomnia, dvakrát tak rychlý krok, políček za ucho, ránu
pěstí..."
Celá moderní doba se zaklínala rychlostí. Rychlost a její neustálá akcelerace má i dnes silnou ideologickou podporu a její negativní vliv podléhá tabuizaci a cenzuře (viz Virilio). V reklamách je rychlost
zdůrazňována jako žádoucí atraktivní prvek nejen zboží, ale života vůbec. Jestliže ve spotřební kultuře platí, že čas jsou peníze, stejně tak platí, že rychlost je velký kšeft. Rychlost (i čas) je zboží. Jak neuvěřitelný obrat peněz
uvádí do chodu kšeft s rychlostí si uvědomíme, když vezmeme v úvahu, že na něm participuje automobilový, letecký, lodní, zbrojní, spotřební i telekomunikační průmysl a že další jeho zdaleka nejvýnosnější součást je obchodování s
pohonnými surovinami. Tihle všichni mají eminentní zájem na tom, aby se rychlost šířila do všech koutů planety, a působila zároveň jako planetární urychlovač toku peněz.
Na tomto světě již nezbývá místo, kam nepronikla
moc technologické rychlosti a umělý čas. Vše, co je pomalé, co lpí na svém původním přírodním biorytmu ustupuje, mizí, ztrácí se. Tento proces, který vždy provází skryté či viditelné násilí, ničí a odcizuje svému prostředí i svému
času všechny originální etnika a kultury. Postupující rychlost technické civilizace je zároveň rychlostí genocidy všeho, co srovnatelnou rychlostí nevládne (flora, fauna, přírodní domorodé kultury). Virilio má pravdu, když říká, že
rychlost je násilí a že rychlost odcizuje.
Pro ekologii času je nezbytné znát způsoby, jakým naše civilizace zachází s rychlostí, jak ji zneužívá proti zájmu životního prostředí i životního času. Je ovšem zřejmé, že největší
spotřebu času (z jeho rezervoárů) má ten, kdo v největší míře užívá prostředků rychlosti.
NO FUTURE?
Budoucnost už bohužel není tím, čím bývala. (Valéry)
Budoucnost není tím, co
bývala, už z toho prostého důvodu, že času trváním nepřibývá, ale neustále ubývá. Taková je jeho povaha. Stejně tak se trváním neustále zhoršuje kosmický stav časoprostoru a tím i stav planetární a lidský. Představa, že vše se
neustále zlepšuje, se zakořenila v moderním myšlení a jednoho ze svých vrcholů dosáhla v marxistické víře, která zlatý věk lidstva umisťuje na konec dějin, jako důsledek vítězství, které učiní navždy konec všemu historickému zlu a
bezpráví. S tím jsou srovnatelná i jiná očekávání slavných vítězství pokroku, například předpoklad, že jednou - brzy - díky své vyspělé technologii, překročíme rychlost světla a pokoříme Čas. Staneme se pány věčnosti. Ani v tomto
směru není naše budoucnost tím, čím bývala ještě v optimistických šedesátých letech. Hodně jsme na svých ambicích museli slevit. Postmoderní vědomí žádná velká vítězství a "konečná řešení" nečeká a bere na vědomí, že
všechno možná bude čím dál (a nesnesitelněji) stejnější. Budoucnost už opravdu není, co bývala a postmodernisté tuto situaci v čase všemožně dokládají (viz mnohé práce J. Baudrillarda, J. Lyotarda, M. Foucaulta a dalších).
Oficiální propagandou technokratů však zůstává: Čas se rychlostí rozmnožuje, jeho zásoby utěšeně rostou. Opak je pravdou! Masivní účin rychlosti je rozhodující při procesu stárnutí lidstva a planetární civilizace; je rozhodující pro
tempo, jímž se blížíme k "naplnění Času". Planeta sama stárne tak rychle, jak rychle a intenzívně zasahují její organismus naše aktivity; biologický (vitální) čas Gaii eroduje a působením všech destruktivních a
znečišťujících aktivit dochází k porušení ekologické rovnováhy planetárního bytí.
Také hypotéza, že zdroje našeho času jsou nevyčerpatelné (teorie neomezeného vývoje a věčně otevřené budoucnosti) je evidentní nesmysl.
Ani biblický Tvůrce nesliboval věčné trvání stvořeného. Právě naopak. Hebrejská představa Času počítala s koncem historie: se "skonáním věků". Jestliže zde chceme stejně hypoteticky hovořit o možnosti vyčerpání rezervoárů
našeho času, pak je zásadní otázkou, zda jsou zdroje našeho planetárního času neobnovitelné nebo zda jsou sice omezené, ale schopné regenerace.
Za neobnovitelné jsou na této planetě považovány všechny nerostné suroviny;
ke svému vyčerpání směřují především energetické zdroje jako je uhlí, ropa, zemní plyn. V určitém případě (např. při jaderných katastrofách) je možno za neobnovitelné považovat i vzduch a vodu, de facto i život jako takový. Řekněme,
že při dosaženém tempu vývoje lze poměrně snadno dočerpat i rezervoáry času bytí. Lze je "využít" tak jako lze dodýchat "nám daný" čistý vzduch a dopít "nám danou" pitnou vodu. Je vůbec možné zabránit
exploataci "nám daného" času? I kdyby nikoli, s časem je možno zacházet tak, že jeho dočerpání lze alespoň oddálit.
Když hovořím o nezbytnosti ekologizace času, mám tím na mysli šetrný
způsob zacházení s časem a zdrženlivost v rychlosti. Šetrnost znamená šetřit čas - nezabíjet jej. Zdrženlivost znamená zdržovat se - stát v cestě spěchu. Třetím aspektem tohoto snažení by měla být resakralizace
(znovuposvěcení) času i místa k životu - respekt k jejich duchovnímu rozměru.
ČEKÁNÍ NA KONEC KONCE
Naše situace je zvláštní: jako bychom se po dlouhé plavbě oceánem historie, po dobrodružné plavbě
rozbouřenými vlnami času, přibližovali na dohled novému kontinentu: ke břehům Prázdnoty. Jsme jako Kolumbové soumračné doby, kteří s úžasem sledují zmenšování světa a zrychlování času; pozorujeme mizení vzdáleností a chvílemi, tak se
to zdá, jako bychom dokonce byli schopni dohlédnout konce času: dohlédáme onoho konce světa, kterého se tak obávali námořníci středověku, hrozící se přepadnutí přes jeho oceánský okraj. Nad našimi hlavami poletují první vlaštovky
oznamující "horror vacui", my však, místo abychom se děsili, se možná spíše těšíme. Místo k pevnině mýtického Nového věku dopluly naše lodě ke břehům Prázdnoty - kontinentu Lhostejnosti a Propastnosti - Abyssinii.
Na samém konci druhého tisíciletí sledujeme náhlý odtok "perspektivní budoucnosti" (jako když vytáhneme špunt z vany) provázený divokým zrychlováním přítomného času a symptomatickým proudem recyklací
(retro-stylů, revivalů). Stojíme před koncem historie a jsme s tím vším, zdá se, smířeni. Koneckonců proč ne: vždyť je v zásadě potěšitelné a naší pohodlnosti příjemné, že Konec - ono obávané spektákulum Apokalypsy - může být spíš
nostalgický než bolestný. Žádná dantovská extáze, žádná wagnerovská agónie, nic víc než trik a kouzlo zmizení. Zmizení smyslu. Kouzlo apatie a lhostejnosti a prosté zmizení z Času.
Dosti dlouhou dobu uvažuji nad
možností, že rezervoáry vitálního času na této planetě jsou vyčerpatelné v závislosti na rychlosti jeho obecné spotřeby. Nedávno jsem prostřednictvím W. Burroughse - ten mj. ve svých posledních dílech nechává svého hrdinu Kim
Carsonse experimentovat s časem - narazil na informace, které potvrzují, že podobný pocit sdíleli také největší znalci času mezi starověkými kulturami: Mayové. Ti měli přesnou představu o tom, že čas začíná a také končí, a skálopevně
byli přesvědčeni, že čas je stejnou "surovinou" (vulgárně řečeno) jako třeba uhlí, plyn nebo nafta. Věřili, že existuje určitá vymezená zásoba času pro každou osobu, každou činnost, pro každý národ a každý svět. I oni
věřili, že čas dokonce může vypršet ještě dříve, než ostatní zdroje.
Neodčerpaly snad, díky rozšíření technologické rychlosti
v posledním století, poslední tři čtyři generace více času z jeho rezervoárů než desítky předešlých (a to i zvířecích) generací za celá staletí? Zvláště ve druhé půli tohoto století došlo ve vývoji člověka k mimořádnému zrychlení. Dokládá to mj. i zvýšení frekvence změn, všeho toho, co dříve bývalo doménou "generačních vln". Změny provázející "generační výměny" - dříve záležitost několika desetiletí - jsou takřka na denním pořádku. Týká se to např. módy, životního stylu, způsobu zábavy, umění i kultury obecně.
Zatímco dříve trvalo střídání módních vln v oblékání celá staletí (starověk, středověk) a stejně tak změny životních a stavebních slohů, i změny ve způsobech myšlení - gotika, renesance, baroko - a duch doby
pokrýval celá staletí -, dnes je frekvence střídání "stylů" tak rychlá, že po období dekád v prvních třech čtvrtinách století se krátí na pouhé roky, ba dokonce na sezóny. Byla-li ještě v padesátých, šedesátých letech důležitý pojem "dekády" (duch desetiletí), v druhé půli osmdesátých let jakoby ke generační obměně docházelo po pěti, dokonce po dvou letech! Není divu, že při takto vysoké frekvenci změny dochází ke kompletní recyklaci všeho, co tu bylo předtím, již během jednoho jediného roku. I to je postmoderní situace: moderní je všechno (rozuměj nosí se všechno, poslouchá se všechno atd.). Postmoderní doba je typická nivelizací hodnot.
A žije se rychle - není čas na reflexi ani na odstup. Nebo jinak: odstup je zakomponován do rychlosti života ("rychlost odcizuje"), který není než odrazem všeho, co už proběhlo, v přítomném. Přítomnost již
není nepřetržitým průběhem budoucího, ale spíše minulého. Čas jakoby začal kroužit na místě a působí na svou strukturu jako mixér, který z fragmentů dob míchá nečasový koktejl retrogardních stylizací. Předobrazy postdějinné doby se
začínají fraktálně rozkládat.
Již žádný další nový začátek nového - pouze zadrhnutí, opakování, opakování, opakování... Již nic skutečně nového, ale ani nic skutečně starého - jen hra na nové a staré, je
předstírání vývoje. Předstírání času. Přenoska poskakující na otáčející se gramodesce, vyrývající stále hlubší rýhu na tomtéž místě. To je alegorie konce času, který J.Baudrillard charakterizuje jako čekání na konec konce.
Konec zestejněním, opakováním až do úplného prošoupání, prodřením se do prázdna.
Na některých "vyžilejších" místech vesmíru je síť času "ošoupaná" a protrhaná - čas z těchto místo utíká, jako když se
udělá očko na vetché punčoše. Těmto místům se říká černé díry. Podobná místa mnohanásobně intenzivněji absorbující čas než jejich okolí jsou i na této planetě. Jsou to velká průmyslová centra a velkoměsta. Místa masívního
technologického zrychlení času.
ZAVŘETE OČI, ODCHÁZÍM
"Rok bude zkrácen, měsíc zmenšen a den zúžen", hlásají Lactantius i Bahman-yašt, když "futurologicky" odhadují syndromy Konce času. Není
snad toto vize času okupovaného všudypřítomnou rychlostí? Není to vše vize doby, kdy se prostor času zkrátí, zmenší, zúží a zploští? Čas není na jenom svém konci tak doširoka otevřený, jak se předpokládalo. Je možné, že směrem
do budoucnosti se náš čas spíše zužuje. Jakoby se zahrocoval a směřoval (ukazoval) do jediného bodu. Je to onen finální bod omega
Teilharda de Chardina, rozuzlení křesťanských dějin, bod konvergence - na "konci světa"? Nebo je to výraz prosté entropické tendence?
Existuje mnoho konstrukcí skonání světa, do kterých bych se nerad zaplétal,
zvláště ne těch teologických, leč myšlenka apokalypsy, která možnost "dokonání světa", "naplnění našich dnů" spolu s přechodem na jiný "systém trvání" přímo vítá, zůstává v mnohém stále přitažlivá.
Jak by mohl vypadat moment označený námi jako "omega-minus", ve kterém by náš (planetární) čas vyprchal? Okamžik, kdy by se nad časem uzavřel prostor? Populární jsou představy úděsných katastrof: velkých
zemětřesení či zhroucení nebes, obrovských potom či "vesmírného požáru" - germánského "Ragnaroku" nebo Herakleitova kosmického ohně "Ekpyrósis". Zdá se, že takovýto způsob konce - a la hollywoodský
thriller - není zas až tak nezbytný, jako za každou cenu není nutný ani happy end (ony vítězně otevřené Brány zlatého věku, Zahrady Ráje). Dočerpání času se může podobat "klidnému" zadušení ve spánku. Tak jako se občas
sníží k dýchání nezbytné procento kyslíku ve vzduchu, může se snížit i nezbytné procento času k bytí v našem prostoru.
Koneckonců, čas je "pouze" čtvrtou dimenzí prostoru. Představme si, že prostor mohl mít
(má?) dimenzí mnohem víc, ale nejsme schopni jich víc vnímat: pouze čas, výšku, šířku, hloubku. Stejně tak může mít dimenzí míň. Představme si, že čtvrtý rozměr (čas) se začne vytrácet, copak nezůstanou ještě zbývající tři, zmizí-li?
Je možný prostor bez času? Začnou se události zpomalovat či zrychlovat? Samozřejmě, že zrychlovat. A to se pravděpodobně děje kolem nás i v našem vědomí. Teď.
Jaký to konec: anulování času - věci prostě zmizí a my s
nimi. Zmizí v tom, a pohltí je to, co zůstane po čase. Propastnost zcvrklosti. Jakožto podívaná nic moc. S ohledem na to, že jde o kataklyzma, je ovšem tato forma zániku světa tak bezbolestná. Krátká agónie, díky ztrátě (po)vědomí i
smyslu všeho. Vyprázdnění a splasknutí! Anihilace čtvrtého rozměru.
Anulování času je pointou bez pointy. Zavřete oči, odcházím. Nikdy více? A nebo jinak: navždy a provždy? Konec jakožto zadrhnutí a věčné přeskakování přenosky na
velkém gramofonu posthistorického bezčasí? Ani konečná prohra ani konečné vítězství, jen nekonečné únavné opakování. Až do naprostého vyčerpání času a smyslu. Prognóza: věčnost - zlatý věk setrvačnosti - peklo?
ČAS NA KONCI HISTORIE
"A tehdy nastane vetchost světa...," věští mág všech mágů Hermes Trismegistos.
Cítíte tu zvetšelost našeho světa? Ano, teď. Nechci znovu vypočítávat všechny příznaky
vetchosti životního prostředí naší planety i vetchosti jakou prokazuje i náš čas. Jedním z příznaků vetchosti (našeho) svět, je ovšem i to, co se častěji a častěji nazývá "postmoderní" situací.
Jedním z nejčitelnějších
příznaků "vetchosti" našeho času je fakt, že evoluce přestává být "tvůrčí". Ve Zjevení sv.Jana se anděl zapřísahává, že přijde čas, kdy času již nebude. Až člověk dosáhne štěstí, času již nebude, protože ho nebude
třeba. Postmodernisté tvrdí, že toto je ten čas. Rozhlédněte se kolem sebe. Všechno, co je člověku ke štěstí potřeba, je nadosah. V tom je zřejmě i tragédie této doby. Za jaké ceny dosáhl člověk svého "štěstí"?
Jestliže již není možná inovace čau naší kultury, přestala-li být naše evoluce tvůrčí, pokoušíme se jej (i ji) křísit k životu různými revivaly. Recyklací všeho toho, co již prostorem a časem kultury již kdysi proběhlo. Má být
posthistorická kultura kultem věčných návratů a citací minulého? Čekají nás post-postmoderní revivaly baroka, renesance, gotiky, romantismu, moderny, antiky, klasicismu, archaismu, egyptské kultury, kultur přírodních atd. jakési
důkladné travestie slohů a stylů, resuscitace "dobových duchů", znovuposkládání rozložených mrtvol podle chaotického fraktálního vzorce postmoderny? Retrospekce obohacené (či ochuzené) o zkušenost diskontinuity a
transcendence času? Jak pak mohou mít pravdu ti, kteří tvrdí, že cestovat časem je možné jenom do budoucnosti?
Hegel tvrdil, že v přírodě se věci do nekonečna opakují a "že není nic nového pod sluncem". Stejnou
představu měli lidé archaických společností. Všechno se opakuje, a toto opakování má smysl. Podobného poznání dochází postmoderní filosofové i umělci - s tím rozdílem, že (vyšší) smysl z tohoto opakování vypadává. Setrvačnost
(setrvalost) světa ano, ale už bez jakéhokoli smyslu. Všechno jde dál, ale to je vše. Nic víc nežádejte. Žádné další avantgardy, žádné další revoluce. Toto je ráj, ráj sestoupil na zemi. Berte co je, protože víc nebude. Zdá se, že s
tímto vědomím (Baudrillardovské hyperkonformní ironie) se budeme muset smířit. S tímto vědomím budeme muset vstoupit do dveří, které se otevřou, až se rozlomí pečetě třetího tisíciletí. A do času, který by se měl objevit za nimi.
ZDRŽENLIVOST V RYCHLOSTI / ŠETRNOST K ČASU
Spěchejte pomalu! (Komenius)
Výkřik "ZPOMALTE! Času je málo!" může překřičet jiný výkřik: "ZRYCHLETE! Času valem ubývá!" A oba
razantní hlasy mohou paradoxně znít ve jménu téhož: přežití. Na kterou stranu se přidat?
Existuje, tváří v tvář dramatické exploataci rezervoárů času (nadužíváním rychlosti), jiná alternativa přístupu k času, než je její
další a další stupňování? Zrychlit nebo zpomalit života běh? Obě koncepce se zdají v takovém rozporu, že není možné, aby jejich koexistence probíhala bez ostrých konfliktů a vzájemných výčitek. Společnost (zvláště elita) rychlých a
netrpělivých "nemá čas čekat" na společnost pomalých a zákonitě vytváří represivní tlak - popohání je po dobrém i po zlém.
Ti, kteří touží a nebo z nějakých příčin jsou nuceni žít pomalu, jsou v kultuře trvalé
akcelerace odstrčeni na okraj společnosti, nebo jsou odhozeni až za pomyslnou společenskou krajnici. Do škarpy. Nejen na těch belhajících se o holi, ještě lépe na těch mladých, kteří chtějí žít (byť jistou dobu) pomalu, přirozeným
tempem, je patrný tento rychlostní darwinismus. Společnost reaguje okamžitě: pokud se "odpadlík" (drop out) znovu nepostaví na běžící pás, vytěsní jej jako odpad; a nebo prostě "akcelerující" společnost
jako nemilosrdný jezdec sráží každého, kdo stojí v cestě.
Musím říci, že představa nějaké "chrono-politické" sekce Greenpeace, která se vrhá před čelisti nejrůznějších strojů požírajících svou rychlostí čas
podobně, jako se jiní vrhají před harpuny velrybářských lodí, aby zachránili poslední hejna velryb (těchto reliktů minulosti!) mi nepřipadá nikterak extravagantní. Naopak. Zdá se, že život biotu (kterékoli formy života) je stejně
dramaticky ohrožen nedostatkem času pro budoucnost, který hltají naše nenasytné všežravé rychlé stoje ("stroje času").
Jednou z forem občanské resistence vůči despocii rychlosti
ve městech jsou bojovníci za práva pěších zón a cyklistických stezek (alternativních forem dopravy). Průkopnickým městem v tomto ohledu vždycky byl Amsterdam, který již v polovině 60. let po soustředěném tlaku především mladších obyvatel, koordinovaném lidmi z nonkonformního hnutí PROVO, zajistil ve městě preference nemotorizovaného pohybu, později je rozšiřoval po celé zemi. V nároku na zajištění práva
žít prostě a pomalu (za to však důkladně) se shoduje a také bojuje většina environmentálních hnutí Zelených, radikální i konzervativně orientované ekologické organizace, a také alternativních kultur a společenstev.
Moudří, kteří prohlédli šalby světa, odedávna odcházeli z rušných míst do ústraní samoty, věnujíce se různým formám rozjímání, poustevničení, vytržení ducha nebo pouhopouhé dobrovolné prostotě. Také současný "alternativní
životní styl" bývá zpravidla i pokusem o zrytmizování na přírodní čas: "zelenání času". Cesta "vzkříšení" - nalezení nového času - jakožto alegorie zlatého či rajského věku, byla cestou vystoupením z běžného
života, z běžného profánního času. Tato alternativa již v předindustriálním čase znamenala zpomalení těla a zrychlení ducha. Archaické kultury znaly nejrůznější způsoby "akcelerovat ducha"; některé šamanské
techniky vytržení z času (zrychlením ducha) přežívají, nebo byly rozvinuty v různých náboženských systémech. Používají je duchovní disciplíny jako tibetská jóga, taoismus, Zen, dervišské tance atd.
Vyladěním těla na optimální biorytmus (harmonizací metabolických procesů) se snaží zajistit co nejlepší výchozí pozici pro "odstartování" a osvobození ducha. Je známo, že některé jogínské praktiky pomáhají prodloužit
životnost organismu - zpomalují jeho biologický čas. Podobně si jogín "pohrává" i s časem ve svém vědomí. Upravuje svůj metabolismus (rytmus srdce) jako žába, na které jsme demontovali vliv teploty na rychlost času. I jogín
zdá se funguje jako ostrůvek věčnosti v probíhajícím čase.
Šetřit čas a zdržovat rychlost, znamená stát se "barikádou"
v čase. Žít jiným tempem života a jinak. Stát se balvanem v řečišti o který se dravý proud času tříští. Mají-li mít ještě nějakou šanci na budoucnost ostatní zbylé formy života, jiné kultury - má-li mít šanci to, co se ani nestačilo rozvinout a existuje dosud jen jako jistá možnost - musíme se ve svých nárocích (na spotřebu času a obsesivní zneužívání rychlosti) uskrovnit.
Chcete-li ušetřit čas sami sobě i tak, aby zůstalo pro ostatní, zpomalte své tělo a zrychlete ducha. (Zostřete jej a naučte jej pohybovat rychleji, až k "vysněné rychlosti nesmrtelných", rychlosti světla).
Jsou-li pohyb těla s pohybem ducha v rovnováze a harmonii, nemáte co zkazit. To je to, čemu starý mistr říkal žít v souladu s TAO.
LEBENSRAUM
Je čím dál jasnější, že lidskou budoucností - budoucností
planetární civilizace - a alternativou k předčasnému sebeudušení je nevyhnutelné hledání dalšího času k životu. Stejně tak zřejmé je, že "lebensraum" civilizace příštího tisíciletí není vně, ale uvnitř. Drang
nach Innern. Znamená to, že příští tisíciletí bude oním věkem dobývání a osidlování ducha, který předpovídal středověký mystik Joachim de Fiore? Třetí věk po čase Otce, Syna - věk Ducha? Ani tato úniková cesta z prostředí
klaustrofobní planety není zcela uzavřena. Není však (a těžko bude) otevřena všem.
Není-li již k dispozici otevřený rezervoár "konvenčního" (známého) prostoru a času (spotřebovaného globální kolonizací),
nezbývá než pokusit se hledat nekonvenční alternativní zdroje času a prostoru. Pokusit se otevřít jiný čas a prostor. (Právě toto je časté téma některých úvah T. McKenny a dalších kyberpsychedelických optimistů.) Pokusit se
vstoupit do McKennova "hyperprostoru" ovšem znamená nabrat ještě větší rychlost, riskovat a pokusit se využít nahromaděnou energii k průlomu jinam - do jiného "nového" času, do času s jinými vlastnostmi; do jiného
"nového" prostoru (s jinými souřadnicemi). McKenna o tomto způsobu obnovy času hovoří jako o revivalu archaismu
a vždy má po ruce osvědčené, starodávné, ale nekonvenční "psychedelické technologie" jako je např. moudrost zakódovaná v houbě, její hlas - Logos -, který nám říká, co máme dělat, jako nějaký evoluční průvodce z času a prostoru minulosti do hyperprostoru a nadčasu budoucnosti. Budiž. Tedy, chtěl jsem říci: Budiž světlo, ale řeknu: "Důvěřuj houbě."
Virilio naopak značně skepticky hovoří o tom, že jsme svědky počínající endokolonizace. Jsme na počátku zběsilého protlačování se tunely časoprostoru, o kterých nevíme, kam vedou a kde vůbec končí? Pokus o dosídlení
zbylých mezer v individuálním, společenském i planetárním čase (a prostoru) může skončit i jejich pravděpodobným definitivním ucpáním. Přelidněním ve všech únikových koridorech a jejich utěsněním. Nesnesitelné dusno a ve všech
koutech vydýcháno až do morku kostí. Totální klaustrofobie.
ČAS ARCHAICKÝCH KULTUR
Primitivní kultury mnohdy ztracené v neprostupné divočině, nebo putující nedohlednem pustiny, žily logicky s pocitem stejně
neprostupných a nedohledných prostorů času za sebou i před sebou - snad i v sobě. V agrofóbním pocitu, který je mohl děsit, tak jako každá jiná nekonečnost. Tato úzkost z nepřebernosti času je donutila čas si zlidštit (resp.
zbožštit) a rozdělit úzkostně pociťovanou věčnost na snesitelnější, srozumitelnější a použitelnější kusy trvání - času. Nepomohly jim v tom pouze sluneční a měsíční cykly, ale také zavedení "instituce" smrti starého a
zrození nového času - vzkříšení času. Rezervoár času toho kterého kmene, té které archaické kultury, se (nikoli automaticky!) doplňoval a obnovoval. Aby byla větší záruka cyklicity času, nebylo nic logičtějšího, než se snažit
vyjednat nějakou výhodnou smlouvu o trvání času, s platností na celý následující přírodní cyklus. Touto výročně obnovovanou smlouvou o "dodávce času" pro život kmene, či kultury byl rituál Nového roku, magická ceremonie
spojená nejenom s vyjádřením vlastní poptávky, ale i nabídky - oběti Času. Je třeba mu ze slušnosti něco také nabídnout. To je podstatou sakrálního vztahu k času.
Archaické kultury i náboženské systémy znaly
nejrůznější obřady obnovy rezervoárů Času - ceremonií regenerace Času. Samotná koncepce "nového roku", rozšířená v tolika kulturách, kde konec starého, umírajícího času je počátkem času nového (novým začátkem), svědčí o
potřebě periodicky se opakující obnově času. Cyklický čas tu býval totožný s cykly přírodní obměny, cykly slunečními a měsíčními, sezónami dešťů a sucha, a jeho pojetí bylo veskrze založené na pozorování biokosmických rytmů.
Časové úseky jejich života určovaly sezónní rituály, zajišťující kontinuitu - periodickou regeneraci života. Důležité v těchto koncepcích času byly obřady očišťování. Součástí obřadů systému periodických purifikací času
byla i rituální očista příslušníků kmene (půsty, vyznání hříchů atd.) neboť i kmen chtěl do čistého nového času vstoupit čistý a nový, bez tíhy a špíny času minulého. Prožíval tu jakýsi konec dějin v malém - malou apokalypsu.
Krok přes práh konce roku do nového času provázelo kolektivní vytržení (společné orgie) a součástí oslavy bývaly iniciační obřady. U historických civilizací se objevuje potřeba periodické regenerace času v podobě nového
Stvoření na Konci Času jakožto opakování kosmogonického aktu. Do této sorty je možno zařadit i Mesiánskou koncepci hebrejskou. Všechny tyto koncepce více či méně řeší problém zrušení "dějin", a zaobírají se koncem času,
uklízením staré "použité" doby. Důstojným odložením "znehodnoceného" času. Rozloučení znamená i vítání nového, nové zrození, nový věk, nový život. Nové zrození Času - zajištění dalšího prostoru pro trvání, pro
živý čas kmene a jeho kultury. Všechny tyto obřady jsou konány v dělné spolupráci s duchy předků.
V době obřadu vítání nového roku (obnovy Času) se mladí lidé chodili bavit za obvod města či vesnice, kde spontánně
tancovali. Promíjeli se jim nejrůznější výstřelky (a "obscénnosti") provázející uvolnění běžné v rámci obřadů Nového roku téměř všude, ve všech kulturách. Mladí lidé, vyznávající "kult okamžiku", jsou, jak můžeme
být často svědky, ochotni slavit Nový rok - provádět obřad regenerace času a oslavovat vítězství Života nad Smrtí, vzkříšení - každý den, což jim usedlá společnost mívá za zlé.
JSME SCHOPNI REGENERACE?
Jedno anglické úsloví říká, "never say never". Situace planetární civilizace na konci dějin, je svým způsobem analogií k situaci, ve které se ocital nějaký domorodý kmen na konci každého starého roku (indiání Zuniové
nazývali rok "uplynutím času"). Klaustrofobní pocity kmene provázející uzavírání se starého času, rozehnal až šaman nadčasovým signálem k ceremoniální oběti a vítání času nového. Jak bylo řečeno, situace je analogická, ale
s jednou malou výjimkou: my žádný takový regenerační rituál nemáme. A i kdyby jsme ho měli, věřili bychom, že opravdu funguje? Skepse je nám vlastní tak, jako domorodcům byla vlastní víra. Je to cosi samozřejmého, o čem nepochybujeme.
Jednou z příčin soumraku moderní civilizace může být právě její neschopnost čas regenerovat. Přestala respektovat potřebu jeho rituální obnovy - zapomněla na ni při svých orgiích rychlosti. Možná se mýlíme
a těmito regeneračními ceremoniemi měl být sled realizovaných a zamýšlených revolucí? (Z revoluce v marxistickém pojetí se skutečně stalo cosi, jako náhražka za starou mesiánskou koncepci konce času; v její praxi pak dokonce
připomínkou orgiastických svátků chaosu na pomezí starého a nového Času).
Otázkou je, zda ještě vůbec jsme, jako společnost bez šamanů a bez víry, schopni nějakého regenerativního magického
obřadu a oběti, výměnou za novou budoucnost? Jsme schopni respektu k Času v době takové jeho devalvace všem dostupnou masívní rychlostí? Druhou částí otázky je, jaký smysl by měl takový obřad a oběť tváří v tvář vyprázdněnému rezervoáru ne jenom Času, ale i Smyslu. Postmoderní vědomí je prodchnuto čímsi, co bychom mohli nazvat melodií
smíření konce.
Odpovědi si lidstvo jako celek musí dát nejpozději do okamžiku, než dozní labutí písně milénia, než se definitivně zavřou brány tohoto věku. Je to eschatologická výzva kolektivní duši lidstva.
Východisko, které nabízí postmoderna, se dnes jeví stejně adekvátní odpovědí na konec dějin, jako je schizofrenie pacienta zavřeného v blázinci zdravou reakcí na nemocnou duši společnosti (viz R. D. Laing a ostatní antipsychiatři).
Zajímá nás ještě, zda pacient má šanci z blázince vůbec někdy odejít, nebo jsme smířeni s tím, že osudem mu zůstane věčný koloběh po jeho chodbách?
Tedy: má postmoderní společnost vůbec sílu (vůli) navodit situaci
umožňující otevření rezervoárů budoucího času?; má vůli ke vzkříšení smyslu dalšího "nového věku" civilizace? Zahraje si ještě, jako kočovné divadlo na konci turné, společně jeden akt hry (epilog), nebo alespoň zopakuje
několik přídavků, než definitivně spadne opona i divadlo (velkého příběhu)?
Nebyla by právě taková fraška neschopnosti nalézt nové - ten rituál opakování, setrvačnosti, vyprázdnění smyslu - ta plejáda všech těch
"malých příběhů", které postmoderna pomáhá spoluvytvářet i reflektovat - nebyla by ona počáteční fází spásného, i když sebekarikujícího, regeneračního obřadu, obětí Novému času? Pokud by Čas nabízenou oběť přijal,
neodpovídala by tato ani apokalyptickým jatkám křesťanské fantasie ranného středověku ani mytologické představivosti starých Germánů (Rangarnok) - tedy žádný holocaust na počest Novému věku, pouze směšná travestie "věčného
návratu", ale lepší takový začátek nového konce než žádný.
Za sebe musím říci, že již mne nebaví sdílet fantasmagorické představy modernistických pokrokářů a sci-fistů o tom, že jako bájní Argonauti včas
přesedneme ze zpustošené a umrtvené planety do zlatých kosmických korábů, abychom se v nekonečném kosmickém oceánu jali hledat svůj nový prostor a čas - místo k žití. Dost bylo mýtů o nikdy nekončícím pokroku a zářných zítřcích,
ospravedlňujících zničující přítomnost a drancování ve jménu lepších dnů příštích! Přesvědčeni o tom, že je možné spotřebovat planetu jako nějaký hamburger, ubrousek odhodit, a jít dál, je maximální nehoráznost. Je nejvyšší
čas smířit se alespoň v hodině dvanácté s tím, že žádné jiné tady, ani žádné potom není - "náš" je jen čas a prostor této planety. Odsud není úniku. O tuhle zahradu (a žádnou jinou další) jsme měli pečovat. Jinak se rajská
zahrada minulosti stane naším budoucím peklem.
NAUČIT SE PLYNOUT / TANEC NA VLNÁCH ČASU
Řekli jsme několikrát, že rychlost čas nešetří, naopak: nemilosrdně jej hltá, zabíjí ho. Je na čase uvědomit si, co vlastně
čas šetří. Že čas nerozmnožuje nic, že to prakticky není možné, musíme říct rovnou a hned. Zůstává jen "zelené spektrum" šetrnosti, zdrženlivosti, trpělivosti.
Existují ovšem způsoby, jak změnit vědomí času
. Existují látky, které umožňují neuvěřitelný experiment s časem, zastavení jeho toku, ochutnání věčnosti. Existují i duchovní techniky jak "vystoupit z času", jak čas transcendovat. V zásadě však platí, že jde o
subjektivní prožitky, a byt je zkušenost "posvěceného času" sebesugestivnější, většinou následuje návrat do normálního profánního - objektivního - času "tvrdé reality", v němž je nám dáno dále žít. Symbióza s
časem věčnosti je složitá. "Člověk může věčnost ochutnat, ale nemůže v ní žít. Díky smrtelnosti nemůžeme uniknout času," připomíná E. Fromm.
Navrhoval bych akceptovat učení zenových buddhistů, kteří jsou
přesvědčeni - a podle toho žijí -, že veškeré mystérium věčného trvání, i bytí samého, spočívá v "okamžiku": v každém prostém okamžiku, ať již jde o moment uhrabávání zahradní cesty, pozorování vodního ptáka,
strouhání mrkve, cestu metrem. Pravda zenových mistrů o čase a věčnosti je tato: zachyťte okamžik než uletí! Jde tedy o to, naučit se vyčistit čas svým vědomím. Ekologizovat jej. Naučit se jej vychutnat. V tom se vzácně shodují
umělci nejprostšího života, jako jsou i buddhističtí mniši, s takovými umělci artificiálního života, jako byl dandy Oskar Wilde, vychutnávající každý moment jako ústřici, jako doušek z poháru vzácného starého vína. "Žít je snad
ta nejvzácnější věc na světě, většina lidí pouze existuje." (O. Wilde) Vizionář W. Blake v každém zrnku písku objevuje celý svět.
Jsou-li pohyb těla s pohybem ducha v rovnováze
a harmonii, nemáte co zkazit. To je to, čemu starý mistr říkal žít v souladu s TAO. Dosažení vnitřní harmonie je i vyrovnáním se s přirozeným chaotickým tokem času - času, který není ani rychlý ani pomalý. Čas pouze je, aniž by omezoval naši vnitřní svobodu. To je to, čemu se v taoismu říká přestat spěchat - naučit se
plynout.
Nebrat systém vážně je při obraně našeho času jedna z nejpodstatnějších věcí. Nepřistoupit na jeho truchlohru o "hodinovém čase". Noste hodinky, ale s utrženýma ručičkama, jestliže neustále
potřebujete mít na očích své "memento mori". Nenechejte si však vnutit roli kolečka, které z kontextu mašinérie nesmí (a později už ani nemůže) vypadnout. Samozřejmě, že vám to ztíží život, ale usnadní vám to cestu k pocitu
svobody - k pocitu, který nutně chybí tam, kde se vytrácí vlastní vůle a nastupuje moc konformujícího stereotypu a síla zvyku. Nepodřizujte se iluzi umělého času, nepodřizujte se mechanickému rytmu vymyšlenému moderní dobou
pro stroje moderní doby. Důvěřujte "postoptimisticky" chaotickému přírodnímu rytmu života. Nezmítejte se v čase: tancujte v jeho vlnách.
Tradiční "tance", které nabízejí extatickou cestu osvobození z
pout času (šamanské disciplíny, jóga, dervišský tanec), učí v prvé řadě soustředění, koncentraci na život a běh, na všechny jeho fáze, až k zastavení proudu času. To znamená skoncování s rychlostí těla
v "lineárním čase" (čase měřitelného trvání) a osvojení si rychlosti ducha
v "nelineárním prostoru" - absolutní svobodu pohybu. Vystoupení z "rychlíku" normálního času a přestoupení do "andělského času" - času neměřitelného, nazývaného věčností v okamžiku - okamžikem ve věčnosti. to je umění dostat se nad čas.
REVIVAL ARCHAISMU / RESAKRALIZACE ČASU A MÍSTA
Existuje velmi starý ideál - ideál rytíře svatého Grálu: připodobnit celou svou životní cestu pouti na posvátné místo, učinit z okamžiků svého putování
posvátný čas. I tato "donkichotiáda" je jedním ze způsobů, jak překročit propastnou marnost profánního času.
"Rytířským" ideálem epochy pozdního času, je podle T. McKenny úsilí o
"revival archaismu"; revival soucitu s tím, co ještě biologicky i duchovně přežilo; revival úcty k posvátným energiím planety; revival posvátného Času Svátku; revival Duchovní Pouti. Podle teoretika morfogeneze Ruperta
Sheldrakea je úsilí o znovunapojení se na dávné, avšak vitální kořeny náboženské (předkřesťanské) tradice, nezbytnou podmínkou resakralizace světa. Založení nového náboženství ve starém, jehož nitky se táhnou až do
předkřesťanských šamanských kultur Evropy a předžidovských šamanských kultur blízkého východu. Resakralizace času a prostoru neznamená jen znovu objevení posvátných míst, ducha katedrál a posvátných hor, ducha stromů a pramenů,
jeskyní a kamenů, ale i znovuobjevením prostoru ztracených archaických moudrostí, znovuobjevením přírodního rytmu a obnovu tradičních svátků, poutí a festivalů. Naučit se pozorně dívat a s úzkostí a údivem pozorovat tvář planety.
Naučit se znovu přirozenému pohybu a rytmu kočovníků, "mystické turistice" i duchovnímu pozastavení běhu času soustředěním na setrvalost okamžiku ve věčnosti, na setrvalost věčnosti v okamžiku. Rytmus svátků byl rytmem času
vytržení z všedního - mnohdy slepého - běhu událostí. Zmírnit válečný stav, kdy zabíjíme čas a čas zabíjí nás. Revival Smíru a Harmonie.
Toto je to, co nám odkazují nejmoudřejší hlavy minulosti. A ještě jednu
staroindickou moudrost na konec: Když honíš svět, tak ti utíká. Když před světem utíkáš, tak tě honí.
