Rozhovor s žijícím klasikem hry na indické bubínky tabla, Zakirem Hussainem, který se uskutečnil v jednom pražském hotelu (před vystoupením francouzského souboru Gradiva) dne 25. ledna 1993.
Jsi Ind, žiješ v USA – kde jsi doma?
Žiji stále částečně v USA, částečně doma, v Indii, a do Prahy jsem přijel jen
s tímto francouzským projektem. Docela se mi to líbí, vždycky jsem rád dělal
něco nového. Západní hudbu jsem studoval na univerzitě v Kalifornii a spojení
se souborem Gradiva se zdá být docela zajímavý nápad. Hraje se mi velmi dobře,
je to klidné, jednoduché, docela jiné než např. tenkrát se Šakti. Někdy je docela
příjemné vyměnit žánr a styl.
Stačíš cvičit na tabla? Jaký je vlastně tvůj styl hry
na tabla?
Na tabla cvičím stále denně tak dvě hodiny. V Indii existuje pět hlavních „rodin“ (dharanas), které vychovávají tablisty, já pocházím z té tradice v Pandžábu.
Dnes se ale rozdíly stírají, cestování je snadné a tak mnozí učitelé a mistři
cestují a navštěvují a ovlivňují se navzájem. Dnešní mladí tablisté už nehrají
nějaký typický styl, je to více kombinace různých stylů a vlivů.
Jak ses dostal k Shakti?
Shakti nevzniklo najednou, znal jsem L. Shankara a Johna McLaughlina už předtím,
potkávali jsme se v New Yorku a hráli občas spolu. Jednou nás Johnův duchovní
učitel, Sri Chinmoy, požádal, abychom mu zahráli společně a tak vznikla skupina
Shakti.
Jak ses ale tenkrát dostal do New Yorku a vůbec do
USA?
V New Yorku jsem žil, protože jsem učil indickou hudbu na Kolumbijské univerzitě.
John tehdy žil velmi blízko, na Manhattan Island. Do USA jsem se dostal s Ravi
Šankarem, to bylo v roce l969, to mi bylo l8 let, a po turné jsem požádal Raviho,
že bych chtěl studovat na univerzitě v USA, aby mi něco doporučil a případně
pomohl, a on to udělal, a tak jsem na univerzitě učil ale zároveň i studoval.
Máš rodinu? Vypadáš pořád stejně jako na fotkách na
deskách z před patnácti lety, kolik je ti vlastně let?
Mám rodinu, dvě dcery, l3 a 8 let. Je mi už 43 let.
Jak poslouchat indickou hudbu? Co bys poradil Čechům,
kteří se po chvíli v ráze „ztratí“ ?
Jak poslouchat indickou hudbu? Možná by ti, kteří se cítí v indické hudbě ztraceni,
měli pozorovat hudebníky. Výraz tváří, gesta, pohyby hudebníků se v průběhu
hry mění, a pokud posluchač a divák pozoruje hudebníky, možná se mu podaří spatřit
to, jak se hudba vyvíjí, na tvářích hráčů. Nejde přece o to vědět o hudbě všechno,
a pokud někdo chce, může se nechat dovnitř hudby pozvat a zavést i někým jiným.
Možná to nepůjde hned na poprvé nebo na podruhé, ale jednou to přijde.
Jaký vliv na tebě měl poslech západní hudby? Hrál jsi
indickou klasickou hudbu, tedy na tabla, rád od mládí, nebo jsi chtěl taky hrát
na bicí?
Povím ti o něčem, za co jsem se sám trošku styděl. Zjistil jsem tehdy, že John
byl „indičtější“ než já, rodilý Ind. Já jsem tehdy přišel z Indie,
takže mě Indie tak moc nezajímala. John ale byl do indické hudby velice zamilovaný.
Nechápal jsem to. Jednou mi řekl, podívej, ty můžeš jednou být vynikající hráč
na tabla, ale nemůžeš být vynikající bubeník. Soustřeď se na to, co děláš nejlíp
a v tom buď vynikající. My Zápaďané jezdíme do Indie, sedáme u nohou guruů a
studujeme to, co je v Indii nejvíce unikátní a přínosné – hudbu a kulturu.Já
s tebou hraju proto, že jsem vynikající hráč na tabla. Kdybys hrál na bicí,
znám hodně lepších bubeníků. Když ale budeš dělat to, v čem jsi ojedinělý a
nejlepší, hrát na tabla, zvláště tady v USA, budeš nejlepší.
To bylo ještěš v době před vznikem Shakti. Tehdy jsem se zastyděl a uvědomil
si, že oni mne respektují právě protože jsem přišel z Indie a svým způsobem
reprezentuji indickou kulturu a hudbu. A tak jsem se začal opět koncentrovat
na indicku hudbu a víc ji oceňovat a vychutnávat. Předtím jsem totiž chtěl být
rockovou hvězdou.
John studoval hru na vínu a umí na ni hrát, ale nikdy nepřestal hrát na kytaru.
Naučil se hrát na vínu a ledacos z toho pak použil ve své kytarové hře. Ptal
jsem se i George Harrisona, proč nehraje víc na sitár, a on mi řekl, že to,
co se naučil od Raviho Šankara na sitár, dokáže vyjádřit lépe na svém nástroji,
na kytaře.
Jak se v Indii vyučují tabla?
Když jsem byl já malý, neexistovalo ještě tolik škol hry na tabla. Dnes se hra
na tabla vyučuje např. na mnoha univerzitách a nejen v Indii. Tehdy tabla vyučovali
učitelé, kterým se ale taky třeba čtrnáct dnů nechtělo učit a tak to šlo dost
pomalu.
Běžně se děti začínají učit tak v 7, 8 letech, protože to už se dokáží na výuku
aspoň půl hodiny soustředit a narostou jim už ruce, prsty.
Já jsem také začal přímo na tabla když mi bylo 7 let, ale mentálně jsem začal daleko dřív. Už když mi byly tři roky, můj otec (slavný hráč na tabla a spoluhráč Raviho Šankara, Ala Rakha, pozn.překl.) mi zpíval mnohé rytmy a já ho napodoboval a když mi bylo 6, 7 let, už jsem vlastně znal spoustu rytmů nazpaměť. Měl jsem to tedy snazší než jiné děti, cvičil jsem denně dvě tři hodiny, ale intenzívněji, protože jsem ty rytmy vlastně už teoreticky znal.
Každý tablista studuje nejen svůj nástroj, ale hudbu jako takovou: učí se zpívat, dokonce i tancovat. Tablista musí znát všechno, rytmus, ale i hudbu jako takovou a tanec.
Když mi byly tři roky, otec mi začal zpívat rytmy. Šli jsme na procházku a on mi zpíval.
Jak se stalo že hraješ často s Trilokem Gurtu, který
hraje také občas na tabla, ale daleko víc na evroposké bicí, včetně činelů?
Trilok Gurtu se učil u mého otce a je to můj velmi dobrý přítel, vyrůstali jsme
spolu jako kluci a hrávali jsme spolu. Trilokova matka je velmi slavná zpěvačka
a já jsem ji mnohokrát doprovázel. Myslím, že Trilok Gurtu je jeden z vůbec
nejlepších percussionistů na světě. Hrával hodně pro film a zkoušel hrát i na
bicí jazz. Jeho bratr, Ravi Gurtu, byl tehdy nejlepší indický bubeník a malý
Trilok chodíval s bratrem a díval se a poslouchal. Bratr mu pak koupil soupravu
bicích. Náš hráč na sarangi, Sultan Khan, hrával i s Trilokovou matkou a zná
Triloka odmala.
Kdy jsi začal hrát na tabla ty?
Když mi tedy bylo 7 roků, otec mi dal tabla a začal jsem hrát doopravdy. Přicházel
třeba ve dvě v noci domů, z koncertu, probudil mě a když mne probral, zpíval
mi rytmy. Někdy jsme si přes tabla přehodili látku, abychom nikoho neprobudili,
a musel jsem cvičit.
Jak to vypadalo?
Řekl mi třeba, Zakire, vypadá to takto: Dha ghe te te keretakete tetekata
dha ghi ge na: jak bys to zahrál v jiném rytmu? Uměl bys z této fráze vystavět
nějakou pevnější kompozici? Pak jsem to musel zazpívat a když jsem udělal chybu,
opravil mě. Někdy mne přímo učil hotové kompozice, které třeba zdědil po svém
učiteli, třeba jednu, která je víc jak lOO let stará a při které lidé hráči
na tabla na znamení díků házeli květiny. Nebo se dá vyjádřit rytmicky skok jelena,
nebo střílení z děla.
Když mi bylo 12, uměl jsem už docela dobře hrát, ale stejně jsem fyzicky zaostával – vždyť teoreticky jsem se učil od 3 let. Můj otec začal hodně cestovat s Ravi
Šankarem, ale mně to už nevadilo, protože mi stačilo jen fyzicky, prakticky,
dohonit, co jsem se od něj naučil nazpaměť.
V 7 ráno jsem odcházel do školy, ve dvě jsem přicházel ze školy, dvě hodiny jsem cvičil, pak čaj, úkoly, kolem osmé večeře a v devět jsem chodil spát. A ve tři hodiny mě otec probouzel, dvě tři hodiny jsem cvičil s ním.
Od té doby to dělám podobně, stačí mi čtyři, pět hodin spánku. Nekouřím, nepiji (jen kávu) a jsem tak od mládí vytrénovaný. Tabla jsou můj život, nemám nic jiného. Žiji velmi klidně, kromě hudebních nemám prakticky žádné jiné „informace“ . Samozřejmě otec mne nebudil denně. Občas cestoval mimo Bombay a Indii, ale protože se z toho stal zvyk, probouzel jsem se často sám. Dokonce i dnes, třeba v hotelu, se ve dvě v noci probudím, dám si ubrus na tabla abych nerušil a cvičím.
Žiješ už tak dlouho pravidelně v USA, a určitě jsem
ovlivněn tamní kulturou a hudbou. Dnes hraješ klasickou hudbu, ale také experimentuješ
a vymýšlíš nové zvuky. Nepere se to v tobě? Které hudbě dáváš přednost?
Indická klasická hudba je více než dva tisíce let stará. Tuhle hudbu jsem se
já, L. Šankar a další, kteří žijeme v USA, učili s rodnou řečí. Tradice je uvnitř,
velmi silná. Můj otec mi vždycky říkal – nejprve se nauč svou hudbu, svou tradici,
a pak se vydej jinam a pozoruj a poslouchej, jak hrají jinde.
Stejné je to i se spoluprací se souborem Gradiva. Alain (Zaepffel, kontratenorista, vedoucí souboru Gradiva) je můj přítel a já ho někdy jdu navštívit. Dostanu čaj a koláč a povídáme si, ale pak se zvednu jdu domů. Vždyť já mám domov, nemusím ho požádat, aby mě nechal u sebe. Jindy zase já pozvu Alaina k sobě, udělám něco na kari a povídáme si a on se pak vrátí do svého domova. Mít své „doma“ je velice důležité.
Samozřejmě, někdy ale jedu do Tokia a koupím si tam walkmana, protože tam je k dostání, kdežto v Bombaji takové walkmany nekoupím. Pořídím si tedy v Japonsku walkmana, přivezu si ho domů a mám ho v Bombaji – je to hezké a funkční a užitečné. Užívám ho. Jindy si z Paříže přivezu hezký šál. Tak to chodí i v hudbě. Tak to chodí v umění. Jeden dáváme druhému. Každý z nás si bere a půjčuju od druhých. Můj „domov“ je s těmi věcmi hezčí a příjemnější. To, že jsem hrával s Johnem McLaughlinem, George Harrisonem, to je stále někde „v mém domě“ . A můj dům je hezčí.
Když hraju indickou klasickou hudbu, je to indická klasická hudba. Vlivy jiných hudebníků a kultur určitě mou vlastní hudbu obohacují. Vím ale jistě, že tím, jak jsem pozoroval jiné bubeníky a hráče na bicí, že jsem se naučil více si cenit vlastního nástroje. Donedávna jsem na tabla hrával mnoho těch nejkomplikovanějších rytmů ale nedokázal jsem se zastavit a zeptat se: co dál a jinak se dá hrát na tabla? To jsem se musel učit od jiných, západních hráčů, kteří se daleko více soustřeďují na kvalitu a barvu zvuku. V poslední době zjišťuji, že hraji na tabla trošku jinak. Hledám lepší tóny. Víc a raději hraji akusticky, bez mikrofonů takže zvuk je víc organický, přirozenější. My v Indii známe tisíce komplikovaných rytmů, ale nějak jsme zapomněli na nástroj samotný. Posledních tři sta let jsou tabla stejná. Jistě, technologie může pomoci i co se týče průzkumu možností kvality zvuku. Jenže když pozoruji kubánské mistry hry na konga, jak hrají melodie, jak si třeba nechávají narůst nehty aby mohli trošičku pozměnit zabarvení úderu, učím se něco jiného. Pozoroval jsem Elvina Jonese, Maxe Roache, Billy Cobhama, Tinto Pointa, (timbales) a zjistil podobný zájem spíše o barvu a melodičnost hry na percuse. Začal jsem se ptát sám sebe – proč nehraju víc melodií? Je možné na tabla hrát barevněji? Tabla, ty dva bubínky, jsou dokonalým nástrojem: je zde basový i vysoký buben, můžu hrát glissanda. Tím, že jsem hrával a hraji s evropskými a americkými hudebníky, naučil jsem se více si cenit svého vlastního nástroje. Oni mají rádi mou hru a tabla, takže jsem si říkal, když se to líbí jim, asi na tom opravdu něco bude.
Jakou západní hudbu posloucháš?
Když mi bylo l6 let, můj otec byl poprvé v USA a vozil mi pravidelně
pásky. Já byl prvním Indem, který nosil na ulici Bombaye sluchátka s walkmanem.
A poslouchal jsem Grateful Dead, Jefferson Starship, Doors – můj otec se s těmi
lidmi potkal a oni mu dali kazety a on je vozil mně. Předtím jsem poslouchal
písničky Elvise Presleyho v jeho filmech, které se všechny v Indfii promítaly,
ale nechápal jsem, proč písnička za tři minuty skončí – člověk ani nestačí pochopit
o čem to je a už je konec. Když jsem pak poslouchal Grateful Dead a Doors, kteří
měli písničky třeba jedenáct minut, to už bylo lepší. To už dávalo smysl. Pak
přijeli do Indie Beatles a obědvali u nás, to mi bylo l7 let. vzpomínám jak
jsem měl vyzvednout George v hotelu, byli jsme chudí tak jsme si museli najmout
auto. Georga jsem měl nejraději, taky jsem se sním nejvíce stýkal. Ale kamarádil
jsem i s Ringem. Beatles se chtěli něco dovědět o indické hudbě. Neměli moc
času, a tak se jim dostalo jen trošku informací. Ale je třeba ocenit, že se
vůbec snažili tyhle informace získat.
Co na tvoje hudební výboje a nový styl hry říkají staří
tablisté v Indii? Učíš taky?
Dnes je důležité, že i mnozí Indové se snaží získat informace o jiných
hudebních kulturách. Není dobré být stále zavřen doma. Cítím, že zatímco doposud
si většina indických hudebníků myslela, že jsou mistři a že zájemci musí přijít
za nimi, že všechno umí a znají, dnes už mnozí zjistili, že se máme mnoho co
naučit od ostatních kultur a hudebníků. Někteří z nás začali velmi brzo, jako
třeba Trilok Gurtu, L. Šankar a já, ale dnes už je takových Indů daleko víc.
Navíc se hře na tabla učí i ženy, mám jednu velmi talentovanou žačku, a učím také jednu velmi dobrou Američanku, která už se mnou hrála i v Indii. Počet žen, hráček na bicí nástroje, roste a to je dobře. Buben je nástroj, který byl a dosud podceňován a nepochopen. Většina lidí si myslí, že na buben se musí hrát silně a tedy hlasitě. Ženy hrají intuitivně na bubny lehčeji, mají smysl pro citlivý a jemný dotek a to s sebou přináší docela jiný zážitek. Líbí se mi to.
Poslouchají Indové evropskou klasickou hudbu?
My v Indii zdůrazňujeme a vyjadřujeme hudbou nálady, ale to není přesné:
my vyjadřujeme jen štěstí, radost, odvahu, romantiku a oddanost. Nikdy nevyjadřujeme
hněv, nechuť, temno...To západní hudba dělá. Proto je pro Indy obtížné akceptovat
západní hudbu. Navíc se Indové soustřeďují na jednu notu, ne na akordy, harmonii.
Proto např. zpěvačka Suločana měla ve Francii problém pochopit, proč zpěváci
Gradivy zpívají jak zpívají. Proč třeba mužský hlas je kontratenor, tedy spíše
žensky posazený a přitom je tam ještě jedna zpěvačka.
To je jako když lidé na Západě poprvé slyší indickou hudbu, připadá jim velice tajemná a záhadná.