Naše doba je plná objevů. Ale o tom největším se zatím nemluví. Jako bychom odmítali registrovat, že končí doba racionality, analýzy, doba vizuálního vnímání světa okolo nás, a začíná doba intuice, syntézy, sluchu.
Celý svět zní.
Žijeme v moři vibrací. Vesmír i atomy, tělo člověka i jeho
myšlenky, to všechno je hudba. Nejen naše tělo, ale celý vesmír šumí, tiká,
pulzuje, syč, přede, duní, bubnuje, praská. Pulzary, noisary, quasary, neutronové
hvězdy. Původně řecké slovo „kosmos“ znamenalo „ozdoba“ .
Pythagoras hovořil o harmonii sfér, Johanes Kepler o 23 století později sepsal
své stěžejní dílo pod názvem Harmonia Mundi, Harmonie světa. My už začínáme
tušit, že to nemyslel jen metaforicky.
Kepler v úžasu zjistil, jak přesné jsou harmonické zákony drah planet naší sluneční soustavy. Bůh, podle Keplera, ponechal stranou nabízející se jednoduché oběžné dráhy, a jako geniální hudebník si zvolil nápadně komplikované dráhy, aby tak stvořil o to hezčí zvuky a harmonie. Ve skutečnosti je nápadné nejen že se planety pohybují po svých drahách, ale že si z nekonečného množství možností „vybraly“ právě ty dráhy, které kmitají a zní v jednoduchých proporcích svrchní řady tónů naší „pozemské“ hudby. Kepler napsal: „Dej nebesům vzduch a zazní opravdová hudba. Existuje concentus intellectualis, jakási duševní harmonie, ze které mají čisté bytosti ducha a sám Bůh ne méně požitku a rozkoše než člověk prostřednictvím svých uší z hudebních akordů“ .
Zakladatelem harmonické nauky jako vědy je Hans Kayser, který zemřel v roce 1964 v Bernu. Jedno z jeho nejznámějších děl se jmenuje Akroasis, z řeckého „poslech“ ( na rozdíl od aisthesis, pohled). Kayser napsal: „Svět, takový, jaký je, můžeme zachytiti spíše sluchem než zrakem.“ Nejen samotné dráhy planet, ale i poměry uvnitř oběžných drah dodržují zákony harmonie. Francis Warrain vypočítal, že ze 78 tónů, které jsou vytvářeny vzájemnými proporcemi planet, patří 74 ke stupnici D dur. Astrolog a terapeut Bernard Thiel upozornil, že i aspekty klasické astrologie mohou být chápány jako harmonické. Konjunkce jako oktáva, opozice jako kvinta, trigon jako kvarta - horoskop člověka je také jen systémem složeným z akordů a zvuků. Člověk zní. To je víc než poetická metafora. Lidé se setkávají - a také jejich zvuky a akordy,planety a zodiakální předurčení se slučují a zase odlučují ve stále měnících se aspektech a vztazích - vzniká hudba.
Wille Ruff a John Rodgers, profesoři na univerzitě v Yalle v USA, převedli dráhy šesti planet naší soustavy, přesně podle Keplera, do řeči tónů a zvuků. Pomocí speciálního počítačového programu a syntezátoru „vypočítali“ a zahráli hudbu sfér: Kepler by měl radost. Saturnu přiřadili tón kontra G, které je nejblíž spodnímu konci obvyklé klávesnice klavíru, a od toho definovali tóny dalších planet. Na nahrávce, která takto vznikla, zní „molově laděný duet“ Venuše a Země - Venuše tančí kolem tříčárkovaného e, zatímco Země, o sextu níž, dovádí mezi g a gis. Také další planety překvapivě odpovídají tradičním představám spojeným s různými nebeskými tělesy. Merkur, kterému je přisuzován prvek rtuti, má na této nahrávce vskutku rtuťovitý, rychlý, cvrčivý zvuk. Mars se pohybuje agresívně, bezohledně, po několika notách nahoru a dolů. Jupiter má majestátní, varhanovitý zvuk, Saturn hrozivě duní.
Svět je zvuk.
Tři další planety, Uran, Neptun a Pluto, byly objeveny až po smrti Keplera,
ale, jak se dalo čekat, jejich oběžné dráhy také zapadají bez jakýchkoli rozporů
do Keplerových zákonů oběžných drah. Ruff a Rodgers, protože byli také jazzovými
hráči, přiřadili těmto planetám úlohu rytmické skupiny, kde např. Pluto představuje
basový buben. V této souvislosti ani nepřekvapí zjištění, že např. oranžově
červená barva rouch indických a barmských buddhistických mnichů přesně odpovídá
frekvenci planety Země a tónu gis. Původně jazzový kritik, Joachim Berendt,
se v posledních letech intenzivně zabýval studiem vlivu různých frekvencí na
člověka, jeho tělo a „duši“ . Vydal na toto téma již dvě knihy (Nada
Brahma, Třetí ucho), ale také něco praktického, k poslouchání a meditaci. Tři
dvojalba tzv. „Urtone“ , pratónů, základních frekvencí, obsahují zvuky
všech planet naší sluneční soustavy v různých kombinacích, spolu s hrou na tzv. „monochord“ , nástroj na kterém hrál a experimentoval už Pythagoras.
Navíc jsou základní frekvenci smíchány: např. v další nahrávce zní frekvence
Merkuru (l4l Hz) spolu s frekvencí Saturnu (148 Hz). Rozdíl mezi oběma frekvencemi,
tedy 7 Hz, při poslechu způsobuje právě o tuto frekvenci zvýšenou aktivitu jedné
hemisféry našeho mozku. Jinými slovy, mozek vyrábí sám sobě velmi příjemné a
daleko harmoničtější rytmus 7 Hz, který v jiných případech označujeme za mozkové
vlny alfa. Tak i my můžene dnes „slyšet“ vesmír. Keplerovi by se to
určitě líbilo.
I Slunce „zní“ . Obrovské plochy slunečního povrchu se jednou za několik
minut rozduní - jako gigantický gong. Nikdo z nás to neslyší, všichni jsme tím
ale ovlivněni. Byly objeveny gigantické mezigalaktické rezonance, jakoby někdo
občas drnknul na strunu energie napnutou mezi jednotlivými galaxiemi.
Indové říkají už pár tisíc let:
Nada Brahma. Nada je zvuk.
Zvuk je Bůh. Svět je zvuk.
Slyšet je být.
Hudba atomů
Jak dole, tak nahoře, zní základní princip mudrců Evropy ale i Asie a starého
Egypta. Zvukovou strukturu „nahoře“ podhalil teoreticky Pythagoras
a o 23 století později Johanes Kepler, který už názvem své stěžejní práce „Harmonia
Mundi“ , svět je harmonie, předeslal současné pokusy teoretiků dosadit kamínky
nejnovějších vědeckých, kosmologických, biologických i fyzikálních objevů do
mozaiky paradigmatu měnícího se světonázoru.
Jako bychom opět začali tušit, že pro oči nevidíme, pro uši neslyšíme. Jakobychom
začali znovu objevovat, že prastaré a tou pravou vědou tak povýšenecky opovrhované
šamanské a mystické praktiky, měly přinejmenším něco do sebe, a výsledky vědeckého
bádání k překvapení samaých vědců korespondují s empirickými znalostmi a dovednostmi
našich předků.
Vesmír zní. Žijeme v moři vibrací, zvuků. Naše těla hrají každé svou neopakovatelnou
melodii, více či méně rozladěněji zní unikátním akordem, a reagují na zvuky
zvenčí.
Jak to ale zní „dole“ , ve světě buněk, molekul,
atomů?
Po staletí jsme si to zjednodušovali. Bohrův model atomu popisoval oběžné dráhy
elektronů kolem jádra. Ve skutečnosti se dráhy částic v atomech řídí spíše statistickými
zákony a oběh ve smyslu eliptických drah planet okolo Slunce tu neexistuje.
Existují ale tzv. slupky, které se naplňují elektrony a tyto stavy naplnění
mají souvislost k uspořádanému počtu atomů v periodické soustavě prvků. A tady
nalézáme harmonii.
Téměř současně ve světě hudební teorie a harmonie a ve světě nukleární fyziky dospěli vědci k objevům, které se navzájem nádherně doplňovaly. Hudební vědec Wilfred Kruger a francouzský nukleární fyzik Jean Charon ojevili harmonii mikrosvěta.
Výzkum Wilfred Krugera se soustředil na zkoumání základních stavebních částí našeho fyzikálního světa - atomu kyslíku, dusíku a fosforu a vláken kyselin RNA a DNA. Kyslík je základním prvkem, C-dur je základní stupnicí. Při srovnávvacím studiu se objevila neuvěřitelná řada shodných aspektů. 8 protonů atomu kyslíku a 8 tónů stupince C-dur mají ve své řadě přesně mezi 3. a 4. stupněm a mezi 7.a 8. stupněm půltón, respektive půlspin (spin je jednotka otáčivosti částice v atomu). Model protonového jádra kyslíku má l2 stupňů, a přesně tolik tónů má celá stupnice C-dur. Elektronový obal atomu uhlíku tvoří akord gregoriánské hudby, c d e f g a, atom fosforu, největší atom DNA, má základní číslo 15, tedy l5 protonů v jádře, které jsou v hudebním světě uspořádány od hlubokéhho g až k jednočárkovému fis, přičemž také zde označují půlspiny přesně rozložení půltónů.
Tibetský lama Govinda, žijící na Západě, to poeticky vyjádřil takto: „Každý atom nepřetržitě zpívá svou píseň, a každý okemžik tyhle písně vytváří slabší či silnější formy větší či menší hmotnosti.“
Franz Schubert cítil fis jako „zelenou“ notu. Nikdo netuší, jak to mohl slyšet, protože právě fis tvoří klíčové napětí v úloze atomu dusíku při fotosynthéze, kdy ze slunečního světla vzniká chlorofyl a energie, zeleň která nás obklopuje. Ze Slunce se stává živá hmota. Tritón reprezentuje quinta essentia, základní hybnou sílu.
U Pythagorejců, v kabale a jiných mystických vědách jsou sedmička (stupnice C-dur) a dvanáctka (počet půltónů ve stupnici) magické a posvátné. Atom magnezia, který je nejdůležitějším prvkem chlorofylu, má základní číslo l2, je ale obklopen čtyřmi atomy dusíku se základníkm číslem 7. Takto je tedy „naladěna“ fotosyntéza, nejdokonalejší a nejekologičtější chemická továrna na energii.
Už pět let před ohlášením Mendělejevovy tabulky prvků britský chemik John Newlands poukázal na to, že jisté skupiny prvnů se vyskytují ve shlucích, nápadně připomínající hudební intervaly. „Je možno pozorovat,“ napsal v roce l864, „že čísla analogických prvků se liší většinou o číslo 7 nebo násobek 7. Navrhuji proto, aby se tento vztah označil předběžně jako „Zákon oktávy“ .
Asi vás nepřekvapí, že při výzkumu léčebných účinků indické tradiční hudby, respektive indických tradičních nástrojů, jako jsou vína, sítár, tampura, se zjistilo, že převážná většina poměrů základních tónů indickými hudebníky a mistry využívaných, se točí okolo 7 nebo násobků 7.
Asi vás nepřekvapí, že se ukázalo, že mozkové vlny alfa (tedy takové frekvence, které vysílá zklidněný, relaxovaný, endorfiny produkující mozek tvůrčího a pozitivně naladěného člověka) jsou něco kolem 7 Hz.
Max Planck (s jehož konstantou operují všichni kdož mají co do činění se světěm
atomů) byl hudebník. Při studiu energetických poměrů v atomech zjistil, že energie
čístic se mění nikoliv plynule, nýbrž po skocích, kvantech.
Lidské ucho rozezná přes l320 rozdílů ve výškách tónů, ale klávesnice piano
má jen přes 80 kláves. Proč? I sluch ( a hudba) k nám přichází po skocích, kvantech.
Zpět k atomům a fotonům. Současná fyzika hovoří jazykem mystiků - přečtěte
si knihu Fritjofa Capry Tao fyziky.
Wilfred Kruger v této souvislosti prohlásil: „Když jaderná fyzika dospěje
k názoru, že čas stojí, že místo určení atomu je nikde a všude, a že hmota jedné
částečky, fotonu, která se pohybuje rychlostí světla, je rovna nule, pak vkročila
na práh dveří, kterými vstupují z druhé strany mystikové.“
Co když opravdu začne platit i v našem světě materialistického pojetí světa kolem nás, že vše souvisí, vesmír je spíše myšlenka než dobře seřízené hodinky, a „fotony jsou skákající body ducha“ ?
Zatímco Albert Einstein musel na svou Nobelovu cenu za fyziku čekat l7 let, dva američtí fyzikové čínského původu, Lee a Young, obdrželi svou Nobelovu cenu ihned v roce l957, po oznámení objevu, že principy zachování parity v makrosvětě je v mikrosvětě porušován v proudu slabě se měnících účinků. Jinak řečeno, ten, kdo pozoruje, ovlivňuje to, co pozoruje, psychicky. Svými myšlenkami. Ukázalo se, že i elektrony mají možnost, a také jí využívají, volit si energetické hladiny a „slupky“ , ve kterých obíhají. A přijímání možnosti volby znamená přijmout svobodnou vůli, tedy duši.
Francouzský jaderný fyzik Charon píše: „Elektron obkličuje uvnitř svého mikrokosmu prostor, který je schopen uchovávat informace, a může je v každé periodě svého pulzu zpřístupnit (podotýkám, tomu, kdo se umí naladit, kdo ví, JAK), a za třetí, má schopnbost řídit komplexní procesy prostřednictvím komunikace a spolupráce s jinými elektrony systému, který se má utvářet.“
Fyzik Fred Alan Wolfe tvrdí, že zatímco elektron, částice hmotná, se bojí smrti (anihilace) v okamžiku setkání (s podobným elektronem), foton je čirá láska, svobodná a volná. My, lidé, stvořeni z hmoty, se také bojíme smrti, ale v okamžiku „přechodu“ do světa „osvícení“ , lásky, budeme opět svobodní.
Ještě jinak, francouzský psychoanalytik Pierre Solió se zeptal takto: „Cožpak věříte, že by fyzikové byli schopni odhalit zákony atomu kdyby sami nebyli z atomů?“ Stejným způsobem bychom se my mohli otázat: Copak je možno věřit, že by lidé mohli dokázat tvůrčího činorodého a milujícího ducha, kdyby se sami z ducha nesestávali?
Zkusme domyslet ohromné poškození celých generací stávajícím typem školní výchovy a vzdělání (vždyť i dnes jsme vyučováni metodami které mají svůj původ v polovině minulého století!) ... základní procesy vesmíru a v mikrokosmu, v životě i v našem těle jsou neustále vysvětlovány pouze fyzikálně a chemicky, tedy materiálně. Znovu a znovu se přitom naráží na dimenze duševní, znovu a znovu jsou ale potlačovány a popírány.
Max Planck napsal: „ Hmota jako taková neexistuje. To ta neviditelná, ale vším prostupující matérie ducha proniká a spojuje vše.“
Jak nahoře, tak dole. Jak dole, tak uprostřed. Svět je zvuk.
Nada Brahma