Ruská duše, vodka, ruská krize, vodka, armáda, vodka, step a Bajkal a vodka. Ostré voňavky žen a uniformy nebo kožešinové čapky mužů. Čechov, Dostojevskij, Vysockij, kalašnikov, Jelcin. Co víc známe z Ruska? Proč je Rusko takovou záhadou? Chce vůbec Rus svobodu? Jaké je tajemství nezreformovatelné, nepoučitelné, stále znovu vodkou zpité a autoritu vyžadující ruské duše?
Nabízím (samozřejmě zjednodušující) vysvětlení, ze kterého vyplyne i recept na změnu.
Před několika týdny jsem v televizi opět viděl to, co mne zaujalo už kdysi. Záběry z ruské porodnice. Právě narozené děti jsou ošetřeny podobně jako u nás (tedy ustřižena pupeční šňůra, omyty, zváženy) a pak svázány do povijanu. Jenže jak! Výsledkem je jakási neuvěřitelně pevně utažená kukla, ze které kouká jen růžový obličejík.
Prý kdysi jeden ruský akademik zjistil, že když se malé dítě pevně sváže, nekřičí.
Pro účely tohoto zamyšlení to zjednoduším ještě víc: když není první vteřiny, minuty a hodiny právě narozené dítě u maminky, v šeru, teplu, u prsu (aby po krátkém přerušení a šoku porodu mohlo opět slyšet rytmus matčina srdce a vibrace jejího hlasu), větší část povrchu mentální mapy jeho mozku je už navždy emočně označena znaménkem „mínus“. Takové hned na počátku poškozené, málo hlazené dítě je pak problémové, a je vysoce pravděpodobně, až jisté, že v dospělosti nebude umět navázat rovnocenné partnerství s partnerem, bude mít sklon k agresivitě, výbušnosti, a následně k alkoholismu a podvědomé touze po autoritě, která za něho vyřeší všechny existenciální otázky. Takový člověk se pak zcela jistě rozvede, bije své děti a nechápe a nechce pochopit nic, a především sám sebe. Takový člověk pak není altruista, ale egoista. Neumí mít rád, umí jen nenávidět a závidět. Nesnáší toleranci, jakoukoliv kritiku a cokoliv cizího a neznámého. Vyroste z něho voják, skin, nebo politik.
Souvislost mezi způsobem porodu a těmito a podobnými emočními problémy v dospělosti byla psychologií spolehlivě prokázána. Dnes se ví, že takto porodem a následnou „péčí“ negativně naprogramované neustálé ohrožení je základem pro další a další, složitější emoce (a sociální a zdravotní problémy). Dnes se ví, že právě takto,třeba jen myšlenkově a mentálně, budoucí maminky navždy poznamenají tzv. „nechtěné děti“, které i když se pak narodí a jsou vychovávány řádně, mají velké celoživotní problémy. Zkuste si to uvědomit – pouhé negativní myšlenky v těhotenství – tak málo stačí tak hodně navždy poškodit.
Recept na změnu je jednoduchý: až se (nejen) v Rusku začnou děti rodit do bezpečí u maminek, a nebudou se pevně svazovat do povijanů (aby nekřičely), za dvacet třicet let (a v následných generacích) stát a společnost ušetří obrovské sumy peněz, protože nebude třeba stavět nové nemocnice, věznice, nebude třeba rozpoutávat nové války a revoluce.
Tak jako se L. Vaculík již v roce 1988 v titulku jednoho ze svých fejetonů zeptal: „Čí je svět?“ a odpověděl si: „Hlupáků a lumpů (neboť jejich existence nám vnucuje trojí zámky a stovky zákazů a omezení),“ právě tak se dá zjednodušeně zodpovědět i otázka, čí je Rusko: „Opilců a generálů.“ V obou případech se společnost (marně) snaží řešit až důsledky. Důsledky způsobu, jakým rodí své děti.
A neříkejte, že to je nesmysl (to jen v dětství málo hlazené děti takto předem odmítají cokoliv, co právě nevymyslely ony). Svět nefunguje a žádná jiná řešení nikdo nenabízí. Co tedy zkusit třeba tohle?
Je nejvyšší čas začít řešit příčiny. Jedna z těch základních má podobu hned po porodu pevně svázaného, málo hlazeného a milovaného (nejen) ruského miminka.